Jaroslav Peprník v období normalizace nesměl přednášet. Dnes čtyřiadevadesátiletý profesor anglistiky mohl jen publikovat a vést cvičení, jeho činnost sledovala Státní bezpečnost. Ke své práci se mohl vrátit až po pádu komunismu. Uznávaný odborník získal prestižní Fulbrightovo stipendium a napsal řadu publikací.
Jaroslav Peprník se narodil 11. února 1927 v Ivančicích, kde prožil dětství i druhou světovou válku. „Přišel rok 1939, kdy nám z nenadání na konci vyučování učitel řekl, ať dnes jdeme nejkratší cestou domů. To bylo proto, že se čekalo, že wehrmacht bude město obsazovat,“ vzpomíná.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
V letech 1942 a 1943 přibývalo ve městě smutných událostí. „První tři popravení, zastřelení, byli pan farář, který mě křtil, ředitel záložny a odborný učitel. Jeho syn se potom z koncentráku vrátil do mé třídy,“ vzpomíná.
V roce 1944 se gymnázium v Ivančicích zavřelo a tehdy sedmnáctiletý student Peprník byl stejně jako další spolužáci z oktávy nuceně nasazen v bučovické továrně. Tam se původně vyráběl luxusní nábytek, za války části německých letadel Messerschmitt. „Sbíjel jsem takzvané verschlagy, to byly takové dřevěné klece na poškozené ocasní části, které se spravovaly. Mám doma ještě kus kormidla s hákovým křížem, protože jsem to poškození trochu zvětšil,“ vtipkuje pamětník.
S angličtinou začínal jako samouk
Po válce studoval Filozofickou fakultu v Brně. Původně se hlásil na dva obory – francouzštinu a angličtinu. Musel si ale vybrat jen jeden jazyk. Zvolil anglický. Podle svých slov jazyk nepřátel Německa a autorů dobrodružných knih. Přesto, že se ho neučil ve škole, ale jako samouk. „Pokládám to za nějaké boží řízení, že otec měl v knihovně tři knihy. Byl to slovník anglicko-český, gramatika a učebnice konverzace,“ říká.
V roce 1948 po komunistickém převratu se při studiu ještě dílem náhody a štěstí dostal na letní školu do Londýna. „To víte, že mě napadlo tam zůstat, proto jsem si vzal jenom jízdenku tam. Pak jsem si řekl, že bych nějakou vlasteneckou práci mohl odvést i doma, ne hned vyklidit pole,“ směje se.
Mezi politicky nespolehlivými u PTP
Hned po promoci ale z plánů učit sešlo, byl povolán k pomocným technickým praporům. Šlo o vojenské tábory nucených prací pro perzekuci a převýchovu politicky nespolehlivých osob v komunistickém Československu. „V mé světnici byl doktor práv od Karlových Varů, náčelník Sokola. Potom lesník z Krkonoš, syn kulaka. Druhý syn vykořisťovatele. Jeho otec měl sodovkárnu v Prostějově,“ vypráví.
Tito lidé prakticky dřeli jako levná pracovní síla režimu v různých odvětvích, Peprník konkrétně v Karviné. „Přepravovaly se tam takové ty skruže na výztuže do chodeb nebo vykládaly vagony se dřevem. Jednou, to už jsem toho měl dost, jsem si lehl do sněhu a čekal, až dostanu zápal plic. Nedostal jsem ani rýmu,“ vzpomíná s úsměvem.
Soudruhu ho nikdo neoslovoval
Po čtyřech letech Peprníka z vojenského lágru vysvobodil jeho profesor, když ho doporučil kolegovi jako asistenta na anglistice v Olomouci. „Normální postup byl z asistenta na odborného asistenta za tři roky automaticky. Já jím byl šest a půl roku. Tehdy se s trochou nadsázky říkalo, že děkan, když má plénum v aule, tak má oslovení: soudruzi profesoři, docenti, odborní asistenti a asistente Peprníku,“ vtipkuje.
Neprošel politickou prověrkou. Aby mohl v práci zůstat, na univerzitě musel absolvovat tři roky Večerní univerzity marxismu – leninismu. Po roce 1968 ho z Katedry anglistiky přeřadili do Katedry neslovanských jazyků. „Bral jsem to jako misionářskou činnost, že mohu tu angličtinu šířit. Měl jsem štěstí na studenty, já jsem nikdy neříkal soudruhu, soudružko, říkal jsem miss Nováková a nikdo mě neudal,“ říká.
Na své místo se mohl vrátit až po Sametové revoluci. Uznávaný odborník získal prestižní Fulbrightovo stipendium a napsal řadu publikací. I ve svých čtyřiadevadesáti letech dochází na univerzitu každý pracovní den. „Chodím do práce, protože připravuju tady do té mezery jeden svazek,“ ukazuje na knihovnu.
