Věřící a církevní hodnostáře, krom jiných odpůrců režimu, komunisté systematicky likvidovali. Do jejich sítí padla i Vlasta Černá, která v roce 1950 před Státní bezpečností skrývala svého učitele a kněze Felixe Davídka a společně plánovali utéct přes hranice. Domluvený převaděč byl ale konfident a mladá dívka skončila v komunistickém vězení.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
„Když se tady rozhlížím, tak si říkám, jak to lidé mohli přežít. Vždycky na vás padne takový smutek a taková lítost, co člověk může udělat člověku,“ popisuje své pocity dnes šestaosmdesátiletá Vlasta Černá, zatímco se snaží najít celu v bývalé věznici na brněnském Cejlu. Jako sedmnáctiletá dívka zde strávila dva měsíce vazby.
„Vím, že na cele byla hrozná zima. Měly jsme rozbité okno, tak do něj byl nacpaný nějaký hadr. Jediná věc, kterou mi spoluvězeňkyně řekla, byla, že máme okno na dvůr, kde se popravuje,“ uvádí pamětnice.
Většinu vazby ovšem Černá nestrávila v Brně, ale v Uherském Hradišti. Celu s ní nikdo nesdílel, s ostatními vězni ani nesměla na dvůr: „To si nedovede nikdo představit. Dneska je myslím maximum čtrnáct dní na samotce a ještě k tomu za trest. A já, taková mladá holka, sedm měsíců v samovazbě.“
Zpěv na samotce
„Jsem věřící člověk, celé dny jsem se modlila, růžence, litanie a v duchu jsem si zpívala písničky,“ dodává ve vzpomínce na komunistický kriminál, do kterého ji dostala právě víra.
Ještě za svobodna, coby Vlastu Přikrylovou, ji vyučoval náboženství a připravoval na zkoušky z latiny kněz Felix Davídek. Když ho v roce 1950 StB zatkla, podařilo se mu utéct a bývalá studentka mu pomáhala s úkrytem. „Domlouvala jsem spolehlivé rodiny, které ho mohly ukrýt. To bylo několikrát, myslím asi pětkrát,“ říká pamětnice.
Po čase už bylo jediného úniku: za hranice. Skupina se rozdělila na dvě části. Vlasta Černá se potkala s Felixem Davídkem a dalším mladíkem v Nedakonicích na Uherskohradišťtsku. „Seděli jsme u u večeře a Davídek s nadšením řekl: ‚Tak, a je to poslední večeře za železnou oponou.‘ Jenže to nebyla poslední večeře za železnou oponou. Další večeře už byla ve věznici.“
Past konfidenta
Domluvený převaděč byl totiž konfident. Skupina šla podle instrukcí k řece u hranice. „Najednou se začalo střílet. V pudu sebezáchovy jsem skočila do rákosí a viděla, jak lítaly světlice. Že už mají Davídka a chlapce, co šel s námi,“ vzpomíná.
„Uvažovala jsem, co budu dělat, když jsem schovaná v křoví – stejně mě tady najdou. Tak jsem z keře vylezla a oni začali střílet. Musela jsem mít celou armádu andělů strážných,“ popisuje Vlasta Černá.
Mladá dívka přežila. Ale spolu s ostatními putovala do Uherského Hradiště. Následovaly výslechy a požadavek, ať rodičům napíše pozdrav z Řezna. Nechtěla, odmítala lhát.
„Otevřeli dveře do sousední místnosti a tam seděl nějaký muž. Tak hrozně ho bili, že chudák spadl ze židle a zůstal ležet. Vzali kýbl s vodou a začali ho polívat tou vodou a třást s ním a u toho stál (vyšetřovatel Alois) Grebeníček. Potom ty dveře zavřeli, celá scéna skončila a řekli mně: ‚A teďka to napiš.‘ Víte, dospělí řeknou, že jsem měla být statečná, že jsem to neměla udělat. Ale tady ta psychika, ten hrozný strach… tak jsem jim to napsala,“ uvádí pamětnice.
Koupel mezi vězni
Mučení, strach, nelidské podmínky a ponížení vytvářely kombinace, kterou režim podlamoval zdraví a psychiku neprávem vězněných. „Celé tři měsíce mě nenechali převléknout. Ve stejném prádle a ve stejných šatech jsem byla celé tři měsíce,“ říká.
„Pak mě zavedli do prádelny, tam byli samí vězni a prali prádlo. Dozorkyně mi řekla, že se můžu vykoupat ve škopku mezi chlapy. Bojovala jsem mezi studem a touhou se vykoupat. Tak jsem si říkala, kdo ví, kdy mi zase umožní se vykoupat, tak jsem se musela svlíknout a vlézt do škopku,“ popisuje Vlasta Černá.
Neudržet hřeben ani lžíci
Jako mladistvá byla Vlasta Černá odsouzena na jeden rok. Skoro celý trest si prakticky odseděla ve vazební cele. S krátkou časovou prolukou, kdy ji velmi nemocnou přemístili z vězení do volné vazby.
„Když mě pustili domů, tak jsem měla takový silný revmatismus, vůbec jsem se nemohla učesat nebo vzít do ruky lžičku,“ vypráví pamětnice.
Na svobodu se Černá dostala v roce 1952. Absolvovala zdravotnický kurz, pracovala v psychiatrické léčebně v Brně – nejdřív jako sestra, pak jako klinická psycholožka, když si doplnila vzdělání.
Po sametové revoluci se Vlasta Černá vrhla do vytoužených dálek a procestovala mnoho zemí. Je velkou fanynkou hokeje, pracuje pro konfederaci politických vězňů a přednáší studentům. „To byla hrozná doba, hrozná,“ dojatá uzavírá vzpomínání.
