Jsme národem politiků, uměleckých kritiků a fotbalových trenérů. Alespoň u piva bezesporu. V současnosti se nám otevřela široká perspektiva. Politika se zmítá v krizi stejně jako ekonomika. Na televizi se nedá, přátelé, koukat. A kopaná? To je snad největší tragédie. Všem bychom mohli poradit. Jenom kdyby nás poslouchali.
Ministr Dobeš koučem nároďáku?
Dost napjatá diskuse se kupříkladu vede o tom, zda Michal Bílek má trénovat reprezentační fotbalový tým. Tedy, o tom se nediskutuje. Zde má každý jasno – ne. Bílek už byl fotbalovou veřejností jednoznačně a jednohlasně ostrakizován. Ale v tom, kdo místo něj, v tom se už tolik neshodneme. Každý má svého oblíbence.
Rád bych v tomto případě přispěl se svou troškou do mlýna kolem fotbalu. Ministr školství Josef Dobeš přišel se zajímavou iniciativou. Navrhuje zavést v našich školách Výchovu k národnímu sebevědomí. Nejspíš se mu mnozí vysmějí, ale v gruntu to není špatný nápad. Nechme stranou, jak si to Dobeš představuje, to by byla možná jiná kapitola. Ovšem jde o myšlenku. A ta není vůbec k zahození. V případě našich fotbalistů je to dokonce idea přímo do pranice.
To, co naši hráči míče kopaného předvedli naposledy proti Španělům, bylo nejen smutné, to bylo urážlivé pro každého, kdo ještě ctí reprezentační barvy. Viděli jsme vystoupení nikoliv poseroutků, ale předposeroutků. Většina týmu byla zralá na pamprsky nejspíš ještě dřív, než vstoupila na hřiště. Strašidlo tohoto totálního nedostatku nejen odvahy a sebevědomí, ale dokonce jakékoliv sebeúcty, se ovšem objevovalo v náznacích už v předchozích utkáních. Se Španěly to ovšem nabylo obludně tragikomických rozměrů. Když je náš nejlepší a nejrychlejší (alespoň dle trenéra Bílka) útočný bijec v souboji jeden na jednoho se zdánlivým kolohnátem stoperem Puyolem (a to ještě v daný okamžik pro bránícího hráče ne příliš šťastně postaveným) v roli trapného nešiky, budiž… dá se to omluvit všeobecně nižším technickým vybavením našich fotbalistů. Ale že se po prohraném zcela čistém souboji začne válet po zemi, dělat ksichtíky uraženého fracka, kterého jakoby ošklivě štípli do zadečku, rozhazuje rukama jako bába na trhu, to už ani není k popukání. To je smutek, přátelé…
Hráči si po zápase stěžovali vcelku oprávněně, že jim Španělé nepůjčili balón. Ano, obě mužstva byla stejná v tom, že ani jedno nevědělo, jak míč doopravdy vypadá. S tímto rozdílem: Naši to netuší proto, že neměli příležitost si jej zblízka prohlédnout, protože ho nevlastnili. Španělé důvěrně merunu neznají kvůli tomu, že se na ni dívat nepotřebují.
A abychom přešli k tomu sebevědomí: španělský trenér del Bosque po zápase řekl: „Češi nám nedělali problémy. Ovládli jsme celý zápas, byli jsme na hřišti spokojení.“ A co napsali španělští novináři? „Pokud vezmeme v úvahu, že domácí pořád bojují o baráž, nebylo v jejich hře navíc znát příliš zápalu,“ konstatovali v deníku Marca a výkon týmu kapitána Tomáše Rosického označili za bezkrevný. El País: „Michal Bílek zaplnil střed hřiště hráči, kteří měli krást míče, ale nevyšlo mu to, jeho fotbalisté míč ani neviděli.“ El Mundo: „Nikomu by asi nedošlo, že Češi hrají o baráž, protože se nepokusili téměř o nic. Na stadiónu na Letné, kde zněl chvílemi pískot, se zdálo, že tým Michala Bílka nemá duši.“
Tedy: nedělali problémy, bez zápalu, bezkrevní, o nic se nepokoušející. Mužstvo bez duše. Čtěme jinak: bez ducha. Alespoň bez ducha bojovnosti a sebevědomí, když už se umění nedostává. Kdyby prohráli, ale rvali se… (Ne ovšem jako Hübschmann s neurvalým zákrokem na Xabi Alonsa, to nebyl výraz bojovnosti a rvavosti, ale naopak hysterického poraženectví…) Bohužel, fotbalisté šli na porážku jako ovce bez berana a po ní bečeli, jak jim novináři a fanoušci nerozumějí.
Nápad ministra Dobeše se nesetkal všude s pochopením. Výchova k národnímu sebevědomí leckomu připadá jako poněkud afektovaná záležitost. Nicméně, jak už jsem řekl na začátku, obecně to dle mého soudu není špatná myšlenka. Chybí nám všeobecně sebeuvědomění a z něj pocházející sebevědomí. Ne pouze to národní, ale zejména občanské. Fotbal je jakýsi lakmusový papírek veřejného života. Ve výseku a jaksi zhuštěně v něm najdete všechno, co nás štve v celé společnosti: korupci, mizerné politikaření, podivné zacházení s penězi, kamarádíčkování nad únosnou mez, hrubost… A také onen nedostatek sebevědomí. Spíše jen falešnou pýchu, ba nafoukanost, která se při prvním závanu (nejen) španělského větru trhá na cáry. Takže chce-li ministr Josef Dobeš přesvědčit, že jeho koncepce výchovy k sebevědomí je správná a dobrá, měl by to zkusit u fotbalistů. Jako v laboratoři. Osvědčí-li se, sláva! Pak to, pane ministře, začněte pumpovat do nás do všech!
