Teprve v pondělí 12. listopadu jsem si přečetl názor, který dobře vysvětluje průtahy s podpisem nové kolektivní smlouvy mezi hráči a majiteli klubů NHL. Důležitou okolností je, že ho vyjádřil Sydney Crosby: „Těžko se jedná, když vy chcete hrát hokej – je to vaše živobytí. Zatímco pro ně je to jen byznys (jeden z mnoha byznysů) a oni tedy nejsou tak hladoví po tom, dohodnout se a začít konečně hrát.“
Crosbymu a dalším hokejistům se po hře moc stýská. Čím větší stesk, tím menší zisk. Trpělivost přinese majitelům víc než jen dělení 50:50. Hráči si tímto přiznáním podrží jinou cennost: kdysi se tomu říkalo „radost ze hry“ (třikrát jsem to stydlivě smazal, ale nakonec tady ten staromódní výraz nechám).
Dokud budou hokejisté uvažovat takhle, budou v NHL vždycky v nevýhodě. Ale zároveň nikdy neztratí spojení s diváky, kteří by pořád chtěli vnímat hokej jako hru. Někdy je to přes mlhu komerčního smogu těžké.
Crosby mimoděk popsal i hlavní motiv úspěšného využití výluky NHL u nás. Jinde v Evropě neudělali z návratu svých vyslanců takovou událost, nevyužili ji k reklamě a úspěchu tak jako u nás. Ve Švédsku své krajánky nejdřív vůbec nechtěli, ve Finsku se zase nechtělo hrát hvězdám. Slovensko nemá lákavou soutěž, Švýcarsko a Německo pořád věří odlesku cizích než vlastních hvězd. Snad jen Rusko se těší z přítomnosti svých mistrů, byť do letadel KHL se po loňské katastrofě dalším hráčům moc nechce.
U nás se na výluku NHL hodně díváme skrz hlavní hvězdu. Myslím, že teprve v posledních dvou letech – a velmi silně právě teď – se ukazuje, jak Jaromír Jágr vnímá hokej a všechno kolem téhle hry. Na jeho vztah ke hře neplatí obvyklé vzorce relací mezi blízkými lidmi (jak se ukázalo i v posledních dnech). Jeho touha hrát, vítězit a bavit fanoušky je zřejmě nejpevnější lidský cit, který opravdu prožívá. A ostatní zkušení hráči, Plekanec, Židlický, Hemský, Prospal, Frolík nebo Michálek nejsou od psychoškatulky 68 daleko. Přišli si DOMŮ ZAHRÁT. Ne všichni, ne na celou dobu výluky. Ale je jich dost na to, aby na podzimní obloze vykouzlili pár slunečných večerů.
Na hře je znát, že naši borci jsou ty dvě hodiny na ledě a dny v kabině šťastní. Hrají skoro nebo úplně zadarmo, vesměs velmi uvolněně a sebevědomě, ten náš chytrý český hokej. A kromě brankářů nás to všechny moc baví.
Liga si momentálně drží průměrnou návštěvnost 5 394 diváků na zápas, což by na konci základní části znamenalo celkový součet atakující hranici dvou milionů fanoušků. Ještě nejsme ani v polovině základní sezony a už máme 20 vyprodaných zápasů – loni jich bylo 12 za celou základní část.
Hra vypadá zajímavě, přítomnost Jágra a dalších dává podzimu zvláštní punc období, na které se jednou bude vzpomínat slovy „To bylo tenkrát, jak tady naposledy hráli Jágr, Straka, Nedvěd a Hertl v jedné soutěži“. V lize se dějí pozoruhodné věci. Kdy se například stalo, aby útočníci měli skoro dvakrát víc hattricků než brankáři nul?
Zvykl jsem si na to, že každá země prožívá svůj hokej jinak. K záporům našeho hokejového národa přičítám neschopnost ocenit přítomnost. Martin Růžička střílí v rekordním tempu, Tomáš Hertl roste ve velkého hráče – a to vše v hvězdném shluku, jaký se tady už nikdy nemusí opakovat. Ještě pořád je tu možnost vidět tohle všechno, připravit si zásobu vzpomínek na tuhle podzimní pohádku. Protože její konec je neodvratitelný.
Kolik času ještě máme? Nápor hráčů na vlastní asociaci se zvýší, jakmile z druhé strany přistane nový návrh smlouvy. Čím blíž k Vánocům, tím menší ústupek bude hráčům připadat dostatečný. Po dalším krachu jednání jdou informace o tom, že příští tlaková vlna dorazí začátkem příštího týdne – NHL by se pak mohla rozjet 1. prosince.
Pro mě je důležitější odpověď na otázku: kolik diváků bude chodit pak, až NHL začne a u nás vypukne „afterparty“. Protože od prosince nabízí extraliga tak jako tak obvykle velmi dobrý hokej.