Byť jde o něco na způsob novinářského Oscara nebo Nobelovky, šly Pulitzerovy ceny vždycky tak nějak mimo mě. V hlavní kategorii Služba veřejnosti se poslední dobou dávaly za počiny, které mohou být našinci víceméně ukradené – ať už to je reportáž o policistech na Floridě, co po službě jezdí po městech jako šílenci, odhalení korupce v jednom kalifornském městě velikosti České Lípy nebo věčné téma násilí na amerických školách.
Jak (ne)dostat Pulitzera – návod k použití
Letos ale bylo všechno jinak: vítěz v hlavní kategorii pro mě byl předem jasný a jen jsem napjatě očekával, zda komise opravdu dokáže překousnout fakt, že se v denících Guardian a Washington Post dopsali ke slávě jen díky aktuálnímu nepříteli USA číslo jedna Edwardu Snowdenovi. Ten přes uvedené listy poslal do světa zprávu, že američtí tajní fízlují všechno, všechny, všude a pořád – a nešetří při tom ani své evropské spojence. A to prý nás to nejlepší ze Snowdenových odhalení teprve čeká! Že by to mělo stejný dopad, jako kdysi aféra Watergate, se dá v dnešní době očekávat jen těžko, přesto jde o kauzu rozsahem srovnatelnou, ba dokonce spíš větší.
Hlavní Pulitzerova cena určená americkým novinářům
Co vlastně musí člověk udělat pro to, aby získal Pulitzera? V podstatě stačí dělat zpravodajství jen trochu jinak než všichni ostatní a napsat něco přelomového z vlastní hlavy. Obecně se zpravodajství dělá zhruba takto: Popadne se nějaká informace (ať už získaná odkudkoliv) nebo něco, co se za ni považuje (třeba to, že někde někdo něco prohlásil - čím vyšší figura, tím lépe), případně se vymyslí něco, co není ani jedno z obojího. Tomu se pak říká vlastní téma, jehož obsahem může být skutečně cokoliv (třeba Češi jako národ houbařů, Haiti X let po zemětřesení, Nejoblíbenější domácí mazlíčci, Prodej toaletního papíru v závislosti na ročním období, Začíná škola nebo Kdy přezout na zimní gumy a kdy zpátky na letní) a navíc to lze cyklicky opakovat.
Když máme takový základ zprávy, dohledá se k ní něco málo z historie a hrst podrobností, které čtenáře vpraví do děje či mu ho osvětlí (tomu se říká background), a pak se začne nabalovat. Prošmejdí se jiná média, z nichž se vlastní zpráva může krásně doplnit, zavolá se přímým účastníkům, politikům, analytikům, (rádoby)expertům, politologům nebo kolegům novinářům, aby se k tomu zasvěceně vyjádřili. Zeptat se jich lze na cokoliv – klidně i na to, jaké mají pocity. Dobré je vytáhnout k tomu statistická data, a když je čas a peníze, je fajn nechat k tomu udělat exkluzivní bleskový průzkum, který se pak obratem znovu může nechat kýmkoliv okomentovat. Jádro zprávy ale zůstává stejné – a během chvilky se zapomene, kdo s ní přišel jako první.
Ilustrační foto
Jak nabalovat informace podle výše uvedených principů, ukazuje tragický případ pohřešovaného malajsijského letu MH370. Zpráva o tom, že letadlo zmizelo, přišla 8. března. Dolepil se k ní background, jak se před pěti lety podobně ztratilo letadlo francouzské, zdůrazní se, že je potřeba najít černé skříňky, jejichž baterie bude slábnout, nechá se k tomu vyjádřit pilot (klidně i bývalý), redaktor časopisu o letectví, zastánce konspiračních teorií nebo třeba bývalý velvyslanec ve Vietnamu, z nichž všichni mají jedno společné: od události samotné jsou vzdálení tisíce kilometrů a vědí o ní prakticky totéž, co jejich diváci. Dovedou ale celé hodiny snovat různé teorie o tom, co by se bývalo mohlo stát, kdyby se bylo bývalo stalo to, co se zřejmě nestalo. Co je s letadlem, se neví doteď. Od jeho zmizení se vlastně objevila jen hrst konkrétních informací – že se tuší, kde by tak asi zhruba mohlo být, a že se hledá. A jaký smysl zatím měly ty tisíce článků, hodiny vysílání a desítky spekulací? Bohužel – žádný. Informace z webu, tištěných médií, televize i rozhlasu se od sebe přitom příliš nelišily. Jeden opisoval od druhého – a za to se asi Pulitzer nedává.
Hlavní Pulitzerovu cenu pro americké novináře získal v roce 2013 list Sun Sentinel z Floridy.
Dobrý novinář by si měl mimo jiné klást nejrůznější otázky a hledat na ně odpovědi. Adeptem na příštího Pulitzera za službu veřejnosti by tak třeba mohl být ten, kdo by čtenářům, divákům nebo posluchačům dokázal vysvětlit, proč postřílení 27 dětí legálně drženou zbraní (podle amerických zákonů) je obyčejná vražda, zatímco zabití tří lidí papiňákem plným hřebíků je teroristický čin, po němž je nutné honit s po zuby ozbrojenou armádou v přímém přenosu po městě devatenáctiletého syčáka? Proč lze někoho zařadit na seznam teroristů a pak jej bez jakéhokoli soudu na cizím území - třeba bezpilotním letounem - beztrestně zlikvidovat, či držet v nelidských podmínkách na základně, kterou už před pěti lety někdo slíbil zavřít? Proč smí mít Indie, Pákistán a Izrael jaderné zbraně, i když nepodepsaly smlouvu o jejich nešíření, zatímco Írán, který ji podepsal, je mít nesmí? Proč pokaždé předpokládáme, že když je na jedné straně konfliktu někdo zlý, musí ten na druhé straně být nutně hodný? Třeba v Sýrii tohle rozhodně neplatí a neplatilo to ani v Kosovu. Proč ti, kdo staví barikády na kyjevském Majdanu, jsou proevropští aktivisté, zatímco ti, kdo je staví v Doněcku, jsou radikální separatisté? Proč se svržení legitimně zvoleného prezidenta (nejen na Ukrajině, ale třeba i v Egyptě) označuje za záchranu demokracie? Kolik lidských tragédií a sebevražd si vyžádala nekonečná dluhová, ekonomická a sociální krize, z níž se Západ těžko někdy vyhrabe, a kolik obětí si ve srovnání s tím vybralo ono údajné rudé či hnědé nebezpečí, před nímž nás pořád tak usilovně a až komicky varují? Proč se neřekne nahlas, že nedávná hysterie kolem ptačí chřipky byla v neposlední řadě uměle vyvolána i proto, aby si z prodeje pochybného „protijedu“ léku Tamiflu namastil kapsu tehdejší americký ministr obrany?
Proč se Evropský parlament v době, kdy si myslí, že je v Evropě na spadnutí válka, zaobírá vzhledem varování na krabičkách cigaret nebo ekologickým dopadem igelitových pytlíků? Proč země, která nás – třeba i prostřednictvím připitomělých filmů - po celá desetiletí krmí hrůznými obrazy všudypřítomné a vše sledující KGB, fízluje v rámci pochybného boje proti terorismu všechny a všude – včetně svých evropských spojenců? A když to praskne, proč místo alespoň nějakého vyvození důsledků raději pronásleduje novodobé „hluboké hrdlo“ po celé zeměkouli?
Otázek by se našlo bezpočet – na každý den jedna a na léta dopředu. Nechme se tedy překvapit, kdo si prestižní cenu odnese příště. Těžko to bude někdo, kdo bude jen v různých variantách opakovat to, co už napsali jiní. Mimochodem: byl to právě Guardian, který v době, kdy svět šílel kolem narození dítěte, co si jednou zřejmě sedne na britský trůn, nabídl čtenářům alternativní webovou stránku, kde se o této veskrze trapné události nepsalo ani slovo. Letošní Pulitzer je prostě v dobrých rukou a jeho laureátům nezbývá než gratulovat – že se nenechali zastrašit ani výhrůžkami britského premiéra a tajných služeb a že napsali to, co považovali za správné. Stručně řečeno: Guardian a Washington Post cenu dostali za to, že se z nich loni i letos nedoplňovalo do již hotových zpráv – ale že se z nich citovalo.
Čtenáři webu Guardianu si mohli vypnout zprávy o královském potomkovi