Od vypuknutí arabského jara uplynuly již více než tři roky. Změnil se náš pohled na arabský svět k lepšímu, nebo jsme zůstali nadále lapeni v zajetí stereotypů a předsudků?
Od arabského jara k razii v české mešitě
Vítejte v „Lybii“
V českých internetových diskuzích se opakovaně setkávám s mytickou zemí zvanou „Lybie“. Před třemi roky do ní podle řady internetových diskutérů vtrhlo zlé NATO, aby ukořistilo tamní ropu a přitom kvůli své hlouposti svrhlo blahodárný Kaddáfího režim a podpořilo tím tmářské islamisty. Tak nějak podle mne vypadá přetrvávající vulgární interpretace průběhu a výsledků arabského jara v Libyi. Pohled české veřejnosti na Libyi je pro mne přitom důležitý, protože kombinace západní intervence a jí podpořené bezmála totální změny společenského uspořádání z Libye činí ideální příklad pro zhodnocení smyslu a míry úspěšnosti arabského jara.
Je pravda, že způsob smrti Muammara Kaddáfího byl porušením ženevských konvencí a že libyjský konflikt měl nakonec charakter občanské války. Také je faktem, že Západ neudělal pro poválečnou obnovu Libye dost a podílel se tak na vzniku současného politického a bezpečnostního chaosu, jehož dopady jsou cítit jak v oblasti afrického Sahelu, tak na území EU. A v neposlední řadě je třeba si připustit, že Libye dnes nesměřuje k demokracii, nýbrž se od ní vzdaluje a islamisté a extrémisté v ní mají pré. Skutečná Libye je však na rozdíl od svého „lybijského“ protějšku přeci jen komplikovanější, méně černobílá a i ta trocha pozitivního vývoje by se v ní našla…
Kaddáfí na útěku
Presumpce beznaděje
Když hodnotíme arabské jaro v Libyi, nevyhnutelně nás to táhne ke srovnání současnosti s minulostí. Byl však libyjský režim udržitelný? Nabízel dlouhodobě lepší alternativu? Nebylo to především rozhodnutí Libyjců samých povstat po vzoru sousedního Tuniska a Egypta? Historie nezná kdyby, takže spíše než pokračovat v bezcílném kverulantství nad nevratnými událostmi minulosti je konstruktivnější dívat se dopředu a ptát se, co s tím. Konec konců se nás to bezpečnostně týká. A k tomu je třeba mít naději. Snaha bez naděje na úspěšný výsledek je přeci jen plýtváním časem a energií, není-liž? Má to však háček. Pokud chceme Libyi (Egyptu, Tunisku, Sýrii…) „nadějně pomoci“, musíme si připustit, že Arabové mají na víc, že demokracie či něco podobného je pro ně dosažitelná. Že jim je pomoci.
V Čechách se však Arabům mnoho nadějí nedává. Mávání rukou nad osudem Libye je tak příznačné pro celkové převažující hodnocení arabského jara v ČR. Jak dlouho ale trvala Velká francouzská revoluce? A za jak dlouho poté se stala Francie demokracií? Kolik času nám oproti tomu bylo třeba, abychom zavrhli revoluční změny v arabském světě? Měsíce? Rok, dva? Mimochodem, naděje není jen ostrovem naivního optimismu. Její přínos je i velmi pragmatický. Když 13. února vystoupil v pražském CEVRO Dan Schueftan, ředitel Centra pro národně-bezpečnostní studia při Haifské univerzitě, neustále se ve svém skeptickém posouzení arabského jara odvolával na „jasné analytické zhodnocení“ a zavrhoval cokoliv, co obsahovalo slova jako „věřit“, „doufat“ či „chtít“. Kam jsme se však s tímto „jasným analytickým zhodnocením“ před několika lety dostali? - Do situace, kdy bylo arabské jaro v plném proudu, aniž by jej analytici čekali. Teď, tak zásadní, tak rychlé.
Muslim
Promarněná šance
Mám dojem, že arabské jaro naše stereotypy o blízkovýchodních kulturách spíše utvrdilo, což je nyní dobře vidět při mediálním běsnění kolem zásahu v objektech Islámské nadace v Praze. Zatímco tradiční instituce, jako je Orientální ústav AČR, k zásahu mlčí, facebooková stránka „Islám v České republice nechceme“ chrlí svým více než 60 000 příznivcům jeden status za druhým. Mám pocit, že ne všichni v české arabistické komunitě jsou ochotni akceptovat, že orient již není jen „tam“ ale i „tady“ a je třeba se k tomu vyjádřit. Pokud totiž odborníci nedělají osvětu, dopadne to tak, že člověk, který byl v souvislosti se zásahem údajně obviněn, RNDr. Vladimír Sáňka, je označen za arabistu, ač je povoláním geolog. Je to totéž, jako označit za islamologa islamistu.
Arabské jaro bylo v ČR promeškanou příležitostí k vedení mezikulturního dialogu, který zasáhne i širší veřejnost. Debata o něm však dopadla podobně jako ta o boji proti terorismu. Trvala dlouho, hloubalo se v ní nad sporem mezi občanskými svobodami a bezpečnostními ohledy a účastnili se jí přední intelektuálové, jen abychom o pár let později čelili odposlechovému programu PRISM, kontroverznímu Patriot Actu, tajným věznicím a cílenému zabíjení pomocí dronů… Intelektuál míní, systém mění. Ani jednu generaci po sametové revoluci jsme se nenaučili vést dialog. Je snadné vyzdvihovat mírumilovnost islámu či zatracovat Araby. Skutečné umění a přínos však spočívají ve schopnosti nebát se sloučit realismus s idealismem – na jedné straně bojovat proti islamofobii a zároveň koutkem oka bedlivě sledovat události ve Švédsku, Francii či Británii. Snažit se o mírumilovné soužití kultur a přitom s chladnou myslí nepouštět ze zřetele ohledy ryze bezpečnostní. Pak se můžeme v debatě posunout a třeba i vědět, kdo je to ten arabista.
