Unavená a vyčerpaná pozornost. Fenomén dnešní doby, který má nezanedbatelný vliv na řadu aspektů lidského života. Nejen na duševní pohodu jedince a vztahy s jeho okolím, ale také na to, jakým způsobem člověk vnímá aktuální společenská a politická témata – včetně toho, zda dokáže kriticky přistupovat k tzv. fake news a být imunní vůči různým dezinformačním kampaním. „Právě lidé s unavenou pozorností jsou vůči fake news výrazně zranitelnější,“ tvrdí v rozhovoru pro web ČT24.cz Jan Krajhanzl, sociální psycholog a ekopsycholog z Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity.
Sociální psycholog: Vyčerpaná pozornost se stává součástí našeho života. A fake news z toho těží
„Nové výzkumy ukazují, že únava pozornosti nezhoršuje pouze zpracování informací, ale má nepříznivý vliv na náš citový život a přímo tím snižuje kvalitu našeho života. Pokud mají lidé ,unavenou hlavu‘, tak se hůře kontrolují, reagují více podrážděně, a klesá nejen jejich vnímavost vůči sobě samým, ale i vůči druhým lidem,“ zdůrazňuje Krajhanzl.
Vyčerpaná pozornost navíc podle jeho názoru přispívá k polarizaci společnosti roztříštěné a rozdělené do různých „ostrůvků“ a sociálních bublin. „Abychom opustili svůj ,ostrov‘, potřebujeme odpočinutou a otevřenou mysl. Čím více jsme unavení, tím více hledáme zdroje, které nám potvrdí naše dosavadní názory,“ říká.
Mnoho lidí tráví většinu dne u různých komunikačních technologií a přitom si jen velmi málo uvědomují, co všechno tím – po duševní stránce – ztrácí.
Jak působí na lidskou psychiku prudký rozvoj moderních komunikačních technologií, jehož jsme svědky v posledních několika dekádách?
Fenoménů, které se dají z psychologického hlediska sledovat, je celá řada. Vybral bych ten, který se týká lidské pozornosti. Ačkoliv neustále přibývá informací, které každý den vstřebáváme, naše kapacita mysli je pořád stejná. A rozhodně není nekonečná. A pokud tu kapacitu setrvale vyčerpáváme, vede to k nepříznivým důsledkům pro naši psychiku.
Takřka všichni na sobě můžeme pozorovat, že čím více času během dne trávíme čtením různých textů nebo sledováním různých videí, tím menší je naše ochota se nad nimi zamýšlet důkladně. Tím více se posiluje těkavost, netrpělivost, snaha prolétnout všechno jen v rychlosti a už se tím nezabývat analyticky ani do hloubky. Můžeme si všimnout, že pokud si – například náročným pracovním úkolem – vyčerpáme naši pozornost, je už ten den velmi těžké se do něčeho více ponořit.
Co se v okamžicích takové soustředěné pozornosti děje v našem mozku?
Ve chvílích přímé pozornosti více ovlivňuje naši psychiku prefrontální mozková kůra, a to prostřednictvím tzv. sestupných procesů. Je to evolučně nejmladší – a můžeme říct nejlidštější – část mozku. Díky ní vnímáme svět s větším soustředěním. Jsme otevřenější novým podnětům. Více přemýšlíme logicky a v souvislostech. Dokážeme pochopit složitější problémy. Více se dokážeme řídit svou vůli, lépe se ovládáme. Pozorněji nasloucháme druhým lidem i vlastním pocitům.
To však nemůžeme vydržet celé dny a hodiny…
Přesně tak. Přímá pozornost nás stojí energii, unavuje nás. Zapojujeme ji jen někdy, a pokud ji dlouho namáháme, vyčerpává se. Proto více ovlivňují naši pozornost tzv. vzestupné procesy z bazálních ganglií a amygdaly. Tím na nás působí evolučně starší – můžeme zjednodušeně říci zvířecí – části mozku. V takových chvílích se rozhodujeme více impulzivně. Bez hlubšího rozmýšlení. Automaticky. Myšlenky se střídají v asociacích a obrazech.
obrázek
Co v dnešní době odčerpává značnou část naší pozornosti?
Žijeme v éře velmi silných informačních pokušení. Informace jsou všude, je jich obrovské množství a je snadné najít ty, které nás opravdu zajímají. Navíc nám je některé internetové stránky a aplikace samy proaktivně vyhledávají a nabízejí. Denní porce času, kterou trávíme s médii, však roste dlouhodobě. Stačí si vzpomenout, jak během posledních dekád vstupovaly do života společnosti jeden za druhým kinematografie, rozhlas, televize, videopřehrávače, osobní počítače a internet, herní konzole, a v posledních letech tablety a chytré telefony.
Zatímco dříve si člověk vybíral z nabídky novin, rozhlasu a televize určené pro široké masy, nyní je nabídka médií pestřejší, protože je personalizovanější. V jakýkoliv okamžik dne si může kdokoliv najít – především na internetu – to, co ho baví. Médiím tak věnujeme více a více svého času. Protože však má naše pozornost omezenou kapacitu, zákonitě někde chybí. Kde? Dá se předpokládat, že čím větší pozornost věnujeme světu zobrazenému médii, tím méně vnímáme svět bezprostředně kolem nás: prostředí, ve kterém žijeme, lidi kolem nás, i sebe samotné.
K médiím se dnes moc pěkně utíká. Když máme nějakou starost a potřebujeme se ,vypnout‘, je nejjednodušší zapnout si televizi, prochatovat večer na Facebooku nebo si strčit sluchátka s hudbou do uší. Je to velmi snadný způsob úniku od sebe sama.
Umíme vůbec této masivní informační explozi čelit?
Myslím si, že ještě nemáme vytvořené způsoby, jak rozsáhlou a všudypřítomnou nabídku informací zvládat. Je to do jisté míry otázka kulturní tradice. Například alkohol je v naší společnosti velmi dostupný a relativně dobře s ním umíme zacházet. Když se však podíváme na první setkání domorodých kultur Severní Ameriky s alkoholem, tak to byla společnost, která na rozdíl od nás neměla kulturní vzorce, které by jí umožňovaly problémy s alkoholem zvládat. Proto byl dopad alkoholu na indiánské kultury tak devastující.
Přetížení informacemi a unavená pozornost
Nyní se však zdá, jako bychom se nacházeli v podobné situaci jako indiáni: ‚ohnivá voda‘ je najednou dostupná v obrovském množství a my se s ní učíme zacházet. Jen místo alkoholu jsou to kvanta informací. Mnoho lidí neumí přísun mediálních podnětů vypnout – vyčerpaná pozornost se stává součástí každodenního života.
S nekritickým konzumováním médií se velmi často setkáváme ve skupinách s nízkou socio-ekonomickou úrovní, nevyhýbá se však ani vysokoškolákům a skupinám s vysokými příjmy. Obecně všichni, kdo pracují ‚hlavou‘, jsou ohroženější skupinou, ale zároveň existují i výzkumy, které ukazují, že mezi nejrizikovější skupiny patří rovněž lidé ohrožení chudobou. Ti například často zajídají svou frustraci velmi tučným, sladkým a slaným jídlem, v důsledku svých ekonomických možností zpravidla dost nekvalitním. Stejně tak častěji konzumují ty nejhorší mediální odpady, jako je například ryzí bulvár nebo různé formy reality show, kde ‚stříkají‘ emoce. Potřebují hodně silné podněty, aby zapomněli na své starosti.
Jak z této pasti ven? Těžko předpokládat, že se pokrok v komunikačních technologiích zastaví. Spíše naopak dojde k jeho ještě větší akceleraci…
Nemůžeme se vrátit o padesát let zpátky. Žijeme v době, ve které žijeme, nikdo si snad nepřeje regulaci internetu, spíše jde o to otevřeně pojmenovat problematické aspekty informační společnosti a pokusit se vytvořit společenské vzorce, které nám pomohou záplavu mediální nabídky zvládnout. Určit si, jaké mediální podněty přijímáme a jaké ne, informace kriticky prověřovat a především si uvědomovat mediální přetížení, které zažíváme.
Znamená to učit se i jakési dobrovolné skromnosti v oblasti přijímání informací. Znát tu správnou míru. Prostě je dobré si čas od času naordinovat informační půst: vypnout televizi, rádio, internet, mp3 přehrávač a pokud možno i chytrý telefon a zajít raději do přírody.
Okřídlené rčení praví, že příroda je mocná čarodějka. O tom, že vrací vitalitu lidské psychice, není zřejmě sporu…
Stačí si uvědomit, jak odlišně se cítíme, když celý den strávíme u počítače, anebo když jsme celý den venku v přírodě. Čas v přírodě je vynikající tím, že tam do nás ,nebuší‘ všechny ty mediální podněty, ale dokonce, což potvrzují různé studie od 70. let, má příroda klíčovou schopnost obnovovat naši pozornost. Není náhodou, že si například studenti ve zkouškovém období chodí ,vyčistit hlavu‘ někam ven. Podle výsledků současných studií platí to, že čím více jsme v přírodě, tím více se nám vrací schopnost hlubšího soustředění, schopnost empatie a vnímavosti vůči sobě samému i ostatním lidem.
obrázek
Jak ovlivňuje roztěkanost a nesoustředěnost náš vztah k politice a aktuálním společenským tématům?
V současné době mnoha lidem chybí kapacita na hlubší, kritičtější přemýšlení o tom, co zaznívá na politické scéně a píše se v novinách. Odborníci popisují, že kromě té analytické části naší mysli, která nám slouží například k počítání matematických příkladů, máme i jiný druh přemýšlení. Ten je z hlediska výdejů energie mnohem méně náročný, zároveň je však povrchnější a vede k myšlenkovým zkratkám.
V novinách nás pak více ovlivní titulek a ilustrační fotografie než samotný text. Nebo automaticky souhlasíme s názorem našeho oblíbeného politika, byť bychom s ním při podrobnějším zvážení jeho slov nemohli souhlasit. Těmto myšlenkovým zkratkám se říká heuristiky a v momentě, kdy mají lidé unavenou pozornost, je velmi rádi používají. A ono to samozřejmě ovlivňuje i politiku.
Voličů amerických Republikánů se v jednom průzkumu veřejného mínění ptali, zda by souhlasili s bombardováním Agrabahu – svou podporu bombardování vyjádřilo 30 procent. Ve skutečnosti toto město neexistuje, království stejného jména se objevilo pouze ve filmu Alladin. Pro souhlas s bombardováním tedy stačilo, že název zněl arabsky.
Zdá se, že neustále roste segment společnosti, který se dominantně rozhoduje na základě jednoduchých a emotivních sdělení ze strany politiků a jejich volebních týmů.
Nedochází ruku v ruce s častějším výskytem voličů s unavenější pozorností i k proměně stylu a obsahu předvolebních kampaní?
Ano, za takovéto konstelace volební štáby různých politických stran vědí, že je zbytečné se dřít s přípravou podrobného a promyšleného volebního programu. Mnohem důležitější je nabídnout snadno zapamatovatelná hesla, silnou emoci a jasně identifikovatelné lídry, kteří umí zaujmout i naši unavenou pozornost.
Určitě bych ale varoval před interpretacemi, že se nacházíme v úplně nové epoše. Obdobný sklon k marketingizaci politiky tady byl i v minulosti, ovšem zdá se, že neustále roste segment společnosti, který se dominantně rozhoduje na základě jednoduchých a emotivních sdělení ze strany politiků a jejich volebních týmů.
Sehrávají významnou roli ve zmiňovaném posunu sociální sítě?
Byl bych opatrný považovat vliv sociálních sítí na přemýšlení lidí o politice za určující. Vliv celostátních médií nebo politiků – a v České republice tradičně především prezidenta – na veřejné mínění je větší, než je mohou mít nejrůznější aktivisté na sociálních sítích.
obrázek
A jak do neradostného popisu situace, který uvádíte, zapadají fake news, tedy smyšlené či zmanipulované informace?
Cílem fake news je ,kalit vodu‘ veřejného prostoru, znejasňovat, kdo říká pravdu a kdo ne. Tím fake news podporují nedůvěru v média jako taková a nedůvěru v elity, které v nich vystupují. Právě lidé s unavenou pozorností jsou vůči fake news výrazně zranitelnější: nemají kapacitu kriticky přemýšlet o argumentech obou stran, ověřovat si informace nebo sledovat, že falešná zpráva byla po pár dnech vyvrácena nebo dementována. Odnášejí si z veřejného prostoru jediné: každý říká něco jiného a je těžké poznat, kde je pravda – neměl bych nikomu věřit.
Čím si vysvětlujete rostoucí polarizaci společností ve vyspělých zemích? I v české společnosti sledujeme v posledních letech spíše prohlubování názorových příkopů než jejich urovnávání. Není jednou z věcí v pozadí právě unavená pozornost, kvůli níž si lidé méně naslouchají a jsou o poznání méně schopni vcítit se do problémů jiných lidí?
Diskutuje se o celé řadě příčin rostoucí polarizace společnosti. Patří mezi ně například prohlubování ekonomické nerovnosti, hodně se píše také o kulturní rovině tohoto rozdělení. Právě pluralita médií – někdo by řekl roztříštěnost médií – vede k tomu, že lidé si dnes z mnohem rozsáhlejší nabídky než dříve vybírají média, která odpovídají jejich hodnotové orientaci, světonázoru i konkrétním postojům.
Je především třeba si uvědomovat mediální přetížení, které zažíváme. Znamená to učit se i jakési dobrovolné skromnosti v oblasti přijímání informací. Znát tu správnou míru. Prostě je dobré si čas od času naordinovat informační půst.
Je jen na nich, jestli budou sledovat DVTV nebo Aeronet, a tak se zmenšuje role některých tradičních médií, kterým dříve patřila většina veřejného prostoru a fungovaly do značné míry jako celospolečenské zdroje informací. A protože média své čtenáře a posluchače utvrzují v jejich pohledu na svět, případně ho ještě zesilují, vede to ve výsledku k rozdělení společnosti na malé ,ostrovy‘ a ,ostrůvky‘, kde žijí lidé, kteří si svět kolem představují vzájemně dost nekompatibilním způsobem.
A právě únava pozornosti, kterou zmiňujete, tento problém prohlubuje – abychom opustili svůj ,ostrov‘, potřebujeme odpočinutou a otevřenou mysl. Čím více jsme unavení, tím více hledáme zdroje, které nám potvrdí naše dosavadní názory.
Padla už zmínka o blahodárné úloze přírody při obnovování naší pozornosti, o dobrovolné skromnosti při vstřebávání informací a také o prospěšnosti občasného informačního půstu. Existují ještě jiná doporučení týkající se ,boje‘ s naší roztěkaností a nesoustředěností?
Velmi častý je v dnešní době informační multitasking. Mnoho lidí si myslí, že souběžným vnímáním několika podnětů učíme naši pozornost flexibilitě – jak však ukazují výzkumy, opak je pravdou. Naše mysl neumí vnímat podněty současně, ve skutečnosti mezi nimi ve zlomcích vteřiny přepíná. Neustálé přepínání pozornosti mezi podněty podporuje naši těkavost, zhoršuje to naši schopnost se na delší dobu soustředit na jeden konkrétní podnět. Pro naši pozornost je to samozřejmě velmi namáhavé, a přispívá to tedy ke všem problémům, které jsem už zmínil.
Sociální psycholog a ekopsycholog, který působí na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Dlouhodobě se zabývá tím, co lidem brání chránit životní prostředí, proč je pro děti i pro dospělé důležitý kontakt s přírodou a jak komunikovat s veřejností o ochraně přírody a životního prostředí. V současné době se věnuje výzkumu vztahu české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí.
Je autorem knihy Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí (Lipka, MUNIpress, 2014) či publikace Dobře utajené emoce a problémy životního prostředí (Lipka, 2012). Rád propojuje akademické aktivity s praxí.
Šestnáctým rokem podporuje rozvoj ekopsychologie v České republice, je editorem Českého portálu ekopsychologie (www.ekopsychologie.cz).
Jan Krajhanzl