Česko si letos mírně pohoršilo v „indexu svobody médií“, který pravidelně sestavuje organizace Reportéři bez hranic (RSF). Propad z 13. na 21. místo však nevnímají mediální experti tragicky. Podle Jaromíra Volka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se v hodnocení patrně projevily především změny vlastnictví médií. Jaromír Volek spolu s bývalým redaktorem Rádia Svobodná Evropa Petrem Brodem a dalšími českými novináři hostem pořadu 90' ČT24.
Česko je k médiím vlídné, i když si v indexu svobody pohoršilo
Oproti roku 2015 opustila Česká republika v hodnocení Reportérů bez hranic prestižní skupinu první dvacítky zemí sdílenou mimo jiné se severskými státy a Německem, Rakouskem, Švýcarskem, Slovenskem nebo Novým Zélandem. Dostala se tak do čela druhé kategorie států, kde je situace „uspokojivá“, tedy mimo jiné mezi USA, Francii, Británii či Austrálii a Jihoafrickou republiku.
Sociolog médií z Masarykovy univerzity Jaromír Volek však zdůraznil, že propad Česka nepovažuje za dramatický. Odkázal přitom i na další organizaci, která se zabývá svobodou médií – Freedom House – která u českých médií také vnímá změnu, ta se však týká ekonomického prostředí. „Posuzují tři segmenty – politické, právní a ekonomické podmínky působení médií. U nás se jemný sestup týká ekonomické oblasti. Reagují na to, že dochází k tomu, čemu říkáme oligarchizace: Začínají se vytvářet podnikatelské skupiny, z nichž některé mají blízko nebo přímo ingerují do vládní politiky,“ popsal Jaromír Volek.
První pětici nejsvobodomyslnějších států tvoří Finsko, Nizozemsko, Norsko, Dánsko a Nový Zéland. V první desítce jsou jen dvě mimoevropské země, shodou okolností obě ze Střední Ameriky: šestá Kostarika a desátá Jamajka. Nejhorší jsou tradičně Severní Korea a africká Eritrea.
Důvěra v novináře klesá. Lidé si je pletou s jejich zprávami
Jaromír Volek vede dlouhodobý výzkum, který se týká vnímání novinářů veřejností. Upozornil, že důvěra v média v Česku klesá, což ale dává do souvislosti i s obsahem zpravodajství. „Vidíme v křivce propadu důvěry vůči novinářům tři zlomy. Poslední je v roce 2009. Je velmi pravděpodobné, že se v roce 2009 začaly pro majoritní populaci prakticky promítat efekty ekonomické krize. Novináři byli nositeli špatného poselství. Je standardní vzorec: Jestliže budete lidem sdělovat negativní zprávy, část negativity se promítne na vás,“ shrnul.
Roli však hraje i politické smýšlení většiny českých novinářů, kteří jsou podle Jaromíra Volka liberálové pravého středu. Jako takoví byli zdrženliví v kritice úsporných opatření pravostředové vlády v letech 2010 a 2011. „Populace tak vnímá novináře jako ty, kteří obhajovali vládu,“ uzavřel.
Právní omezení médií? Podle RSF jich v Evropě přibývá
Přestože je Evropa nadále oblastí, kde jsou média nejsvobodnější, organizace RSF zaznamenala zhoršení situace kvůli „zneužití“ kontrašpionáže a boje proti terorismu k přijetí legislativních opatření umožňujících sledování ve velkém měřítku.
Bývalý redaktor Rádia Svobodná Evropa a také BBC Petr Brod je však přesvědčen, že situace není tak špatná, jak se může ze závěrů RSF zdát. Příznivější podle něj zůstává situace v Maďarsku, které podle organizace se sídlem v Paříži výrazně zpřísnilo podmínky pro fungování médií. „Měří se to tím, jaký vliv má vláda ve veřejnoprávních institucích. To neznamená, že by v Maďarsku neexistovala zcela svobodná média soukromého druhu. Není to tak vážné, jak se to někdy zvenčí jeví. Škála možností projevovat politické názory je podobně svobodná jako v západních státech,“ poukázal Petr Brod.
Za závažnější považuje spíš „segmentizaci“ médií, jak nazval současné, čím dál výraznější vymezení tradičních a internetových médií. Za zásadní považuje rozdíl v ověřování informací. „Máme segment – abych tak řekl – kamenných médií. Tam, kde skutečně existuje buď ležérní nebo přísnější přístup k tomu, co se vysílá a tiskne, jak se upravují texty, jak se ověřují zprávy. Na druhé straně existuje svět internetu, kde taková omezení neexistují,“ shrnul.
Podle šéfredaktora reportážní publicistiky ČT Marka Wollnera se „v internetových médiích často objevují dezinformace, polopravdy, nezdrojované materiály“. Z nich si řada lidí vytváří názory, se kterými konfrontuje ověřené informace, které přinášejí mainstreamová média. „Spousta diváků či čtenářů není schopna rozlišit, co je fakticky podložená zpráva, co je komentář nebo domněnka autora nebo dokonce dezinformace či spiklenecká teorie. To je základní problém dnešní doby,“ podotkl.
Nejvíce novinářů umírá v Sýrii a Iráku
Na špici zemí s největším počtem zemřelých novinářů je dlouhodobě Sýrie či Irák. Tamní konflikt nebere životy jen vojákům a civilistům, ale i těm, kteří se snaží tamní válečné hrůzy přiblížit světu. Za rok 2015 zahynulo podle Reportérů bez hranic (RSF) ve světě nejméně 67 žurnalistů, nejvíce právě v Sýrii a Iráku, a to prokazatelně vždy po devíti případech. Hrůzným symbolem vražd novinářů se staly případy amerických zpravodajů Jamese Foleyho a Stevena Sotloffa, které džihádisté z hnutí Islámský stát sťali.
Na třetím místě je výjimečně Francie, kde mezi oběťmi lednového útoku islamistů v Paříži bylo osm členů redakce týdeníku Charlie Hebdo.
Pro novináře bylo dále nebezpečné pracovat v Jemenu, Jižním Súdánu, Indii, Mexiku a na Filipínách. Zatímco loni dvě třetiny zabitých novinářů byly v oblastech konfliktu, letos naopak dvě třetiny ze zabitých žurnalistů přišly o život v době míru.
Protistátní reportáž – nejčastější důvod vězení
Další statistika k dokreslení – podle Výboru na ochranu novinářů bylo loni uvězněno celkem 199 žurnalistů. Online reportérů je z celkového množství uvězněných novinářů více než polovina – 109. Pro tisk pak pracuje 83 žurnalistů a pro rádio a televizi shodně po 14 novinářích. Pokud to ale sečteme, tak zjistíme, že je to víc než oněch 199. Je to dané tím, že někteří z nich například pracují jak pro web, tak pro klasické noviny.
Zdaleka nejvíce vězněných novinářů je v Číně, kterou následuje Egypt. A právě zhoršení situace v Egyptě vyvolává obavy. Ještě předloni tam bylo ve vězení 12 novinářů, v roce 2015 už 23. Přitom v roce 2012 neseděl v egyptském vězení žádný žurnalista.
Svoboda médií se začíná výrazně zhoršovat také v již zmiňovaném Turecku, kde bylo loni uvězněno 14 novinářů, což je dvakrát více než předloni. Je ale důležité zdůraznit, že právě v roce 2014 propustilo Turecko po velké kritice desítky novinářů – v roce 2013 jich bylo za mřížemi 40.
A Ankara se „činí“ i dnes – při Světovém dni svobody tisku. U soudu začal proces s novinářem, jemuž hrozí 4 roky vězení za urážlivý komentář vůči prezidentovi. Publicistu Murata Belgeho u soudu podpořil i světově uznávaný spisovatel Orhan Pamuk. Prezident Recep Tayyip Erdogan podle Pamuka používá obvinění za urážku k zastrašování svých protivníků a umlčení opozice.
Česko novináře nevězní, vztah politiků a médií ale skřípe
Vztah politiků a médií ale není podle Marka Wollnera ideální ani v Česku, byť se situace s děním v Turecku nedá srovnávat. „Podstatné je, aby byl vztah postaven na bázi věcného dialogu, věcného vyvracení toho, co novinář sdělí nebo publikuje. V této zemi místo věcné polemiky politici volí cestu ataku na důvěryhodnost novinářů. Dělají to velice často několika omletými frázemi, například, že novináři točí na objednávku,“ poukázal.
Také Jaromír Volek vnímá, že mají na důvěryhodnost novinářů vliv i názoroví vůdci z řad vrcholných politiků, kteří se vůči médiím ostře vymezují. „První jméno, které uvedu, je pan prezident, který dlouhodobě, od doby, kdy ještě nevstoupil do premiérského úřadu, ale ještě jako předseda stoupající sociální demokracie, se dostal do ostrého konfliktu s českými médii. Ten konflikt se v okamžiku, kdy se stal prezidentem, obnovil a zesílil. My z analýz sítí, komentářů, které se vyjadřují k novinářům, vidíme slovník, který užívá o novinářích pan prezident,“ poukázal.
Publicista Michal Komárek vnímá jako důležité osobnosti, které ovlivnily a stále ovlivňují podobu české mediální scény, také Andreje Babiše a bývalého šéfredaktora Lidových novin, Mladé fronty Dnes či Reflexu Pavla Šafra, jehož éru vnímá negativně a hovoří o bulvarizaci. Jednou z nástupkyň Pavla Šafra v čele MF Dnes byla i Sabina Slonková. Přišla poté, co vydavatele deníku koupil Babišův Agrofert, jako záruka nezávislosti redakce. Po půlroce však odešla. „Že politik vlastní noviny, je velmi nešťastné spojení a nelze to uřídit,“ vzpomněla v 90' ČT24 na svoji tehdejší zkušenost.