Jaké to je žít s duševní poruchou a jaká úskalí to přináší v každodenním životě, se snaží veřejnosti přiblížit tvůrci filmu Horská dráha. Dokument Jonáše Motyčky o lidech, kterým do života vstoupila hraniční porucha osobnosti (HPO), si dává za cíl destigmatizaci duševních onemocnění s akcentem na jednu z nejrozšířenějších poruch v populaci. Autor, který sám trpí diagnózou HPO, se zde představil jako průvodce čtyřmi reálnými příběhy lidí, kteří se nebojí o poruše a životě s ní mluvit. Film měl premiéru v pražském kině Bio Oko.
Rebeka, Taisa a Kuba… To jsou tři jména mladých lidí, kteří byli nuceni přizpůsobit život své diagnóze. Zároveň se však snaží pomáhat svému okolí. Pomoc druhým je totiž jedním ze společných jevů HPO – a to je také případ Martiny, která jako čtvrtý aktér filmu vstupuje do děje jako člověk, jehož osud je spojený s hraniční poruchou jinak. Martina totiž reprezentuje skupinu blízkých, jelikož přišla o dceru, která byla „hraničářkou“.
Film si klade za cíl dostat problematiku k širší veřejnosti a přispět k destigmatizaci duševních onemocnění ve společnosti. Hraniční porucha osobnosti totiž v současnosti patří k jedněm z nejrozšířenějších.
- Hraniční porucha osobnosti (přesně emočně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu, dále jen HPO) je nejčastější poruchou osobnosti v populaci. Lidé s touto poruchou žijí v extrémech – buď je situace černá, nebo bílá. Buď milují, nebo nenávidí. Buď se mají nádherně, nebo jsou v hrozné depresi – nic mezi tím. Hraničáři, jak sami sebe lidé s touto poruchou nazývají, to nemají ve svém životě vůbec jednoduché. A určitě to nemají lehké ani jejich blízcí. Často je tato diagnóza nazývána rakovinou duše. Lidé s HPO se potýkají s velkými emočními výkyvy, depresemi, sebepoškozováním, negativním sebeobrazem, nízkým sebevědomím. Časté jsou také poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie a jiné), stavy jako depersonalizace či disociace. Sebepoškozování, sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu je dostávají do péče psychiatrických léčeben.
ZDROJ: Centrum J. J. Pestalozziho, o.p.s.
Diagnóza HPO: Život jako na horské dráze
Nejzásadnějším a nejtěžším krokem bývá podle protagonistů stanovení diagnózy. Lidé s hraniční poruchou totiž zpočátku netuší, co se s nimi děje, a neumí své stavy přesně vyjádřit nebo popsat, a tak se bojí říct si o pomoc, protože často naráží na nepochopení okolí. Zdravý člověk si totiž podle nich neumí přesně představit, co tito lidé prožívají. Lidé s HPO to nejvíce připodobňují k černobílému světu – buď milují, nebo nenávidí, buď jsou až přehnaně nadšení a aktivní, nebo naopak smutní a depresivní – nic mezi tím. Své emoce vnímají mnohonásobně více a intenzivněji než běžný člověk a často dochází k jejich střídání či prudkému nárůstu.
V dokumentu se to snažila popsat i Eliška Hrbková, psychoterapeutka a vedoucí stacionáře v PN Bohnice, jako jakýsi emoční teploměr se stupnicí od nuly do sta. Zdraví lidé se například na škále bolesti nad 80 stupňů dostanou jen párkrát za život při opravdu mimořádném a silném emočním stresu, kdežto lidé s hraniční poruchou tuto bolest prožívají mnohdy i několikrát za den.
„Spouštěčem“ pak obvykle bývá nějaké prožité trauma, ať už v nestabilním rodinném prostředí, nebo třeba ve škole. Všichni z protagonistů se shodují na jednom – mají pocit vyčlenění ze společnosti a nepřijmutí své osoby okolím. Často jsou i sociálně distancováni od svých vrstevníků a mnozí z nich si prošli například šikanou od spolužáků.
Většina z nich navíc trpí dalšími přidruženými problémy, jako jsou například poruchy příjmu potravy či sebepoškozování, nebo mívají větší sklon k závislostem. Mají problémy se sebepřijetím a velice často trpí velmi nízkým sebevědomím. Na druhou stranu to ale často bývají, možná i díky své citlivosti, velmi kreativní lidé, kteří mohou najít uplatnění v mnoha uměleckých oblastech, pokud jim je dám prostor k rozvoji, jak ve filmu připomíná Renata Tumlířová, zakladatelka a ředitelka centra Kaleidoskop.
„Moje dítě vyškrtněte.“ Na pomoc se mnohdy čeká roky
Za jeden z nejpalčivějších problémů pak považují nedostatečnou péči či špatný přístup k léčbě jako takové. Paní Martina například popisuje, jak velkým problémem bylo získat pomoc a relevantní radu od odborníků, a že veškeré informace o nemoci čerpala ze samostudia, aby věděla, jak se svou nemocnou dcerou pracovat.
To ostatně potvrzuje i reportérka iRozhlasu Anna Košlerová, která se problematice věnuje dlouhodobě a upozorňuje, že na komunitní terapii se v Česku čeká i více než rok. Terapeutické centrum Kaleidoskop v Solenicích je totiž jediné zařízení podobného druhu u nás. Mnozí čekatelé se tak pomoci ani nedočkají. Podle statistik je u HPO pacientů nejvyšší riziko dokonaných sebevražd – její pravděpodobnost je u nich zhruba čtyři sta krát vyšší než u zdravého člověka.
Hraniční porucha osobnosti přitom postihuje asi 1,5 procenta populace a jedná se o nejčastější poruchu osobnosti, která se objeví v psychiatrické péči. Hraniční pacienti tvoří podle studií 11 procent všech ambulantních psychiatrických pacientů, 15–50 procent hospitalizovaných pacientů a 30–60 procent všech léčených poruch osobnosti. Asi 40–85 procent pacientů s touto diagnózou se pokusí o sebevraždu, přičemž tyto pokusy jsou často opakované.
Jednou z nejúčinnějších forem léčby je dialekticko-behaviorální terapie, tedy DBT. Tu vyvinula Marsha M. Linehan, profesorka psychologie na Washingtonské univerzitě v Seattlu, která metodu začala rozvíjet v 80. letech minulého století jako terapii přímo zaměřenou na sebepoškozující se klienty se sebevražednými myšlenkami či pokusy o sebevraždu a na klienty s hraniční poruchou osobnosti. Metoda běžně používaná za hranicemi je však v Česku zatím využívána minimálně a podle Jonáše Motyčky v její aplikaci naše země zaostává zhruba o dvacet let.
Počet duševních onemocnění obecně narůstá, zejména u mladých lidí
Nárůst závažných případů duševních onemocnění obecně, do kterých hraniční porucha osobnosti spadá, zaskočil i zkušené odborníky, na což ostatně upozornila ve své reportáži Těžko v duši i redaktorka ČT Lea Surovcová. Poslední rok totiž podle nich patří po covidu i dalších krizích k nejnáročnějším. Mnozí z nich se shodují, že zdravotní systém, ale ani společnost na to nejsou dostatečně připraveny. Bijí proto na poplach a jak se zdá, jejich apely začínají být postupně slyšeny.
Ministerstvo zdravotnictví chystá celkovou reformu péče o duševní zdraví, která má za cíl zajistit dostupnou zdravotní péči všem pacientům trpícím nějakou formou duševní poruchy, a reflektuje i nárůst počtu dětských pacientů. „Ministerstvo zdravotnictví oproti předchozím letům vypsalo dvojnásobný počet rezidenčních míst pro lékaře ve specializačním vzdělávání pro obor dětská a dorostová psychiatrie,“ uvedl ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09).
Pomoci by měly také týmy duševního zdraví na školách. To je totiž další z problémů, na který protagonisté filmu upozorňují. Školský systém totiž podle nich s lidmi trpícími duševními poruchami mnohdy neumí pracovat a přistupuje k nim jako ke zdravým jedincům. Ti proto často mívají problémy nejen na školách, ale poté i při hledání zaměstnání. Odborníci napříč obory se přitom shodují, že klíčová je v tomto ohledu zejména prevence.
Hraničáři sobě
Mezitím si pacienti s HPO snaží vypomáhat navzájem. Například Kuba by v budoucnu rád tvořil své projekty, které by pomáhaly životnímu prostředí i lidem. Martina, která kvůli diagnóze přišla o dceru Anetku, se snaží prostřednictvím sociálních sítí pomáhat jak lidem s hraniční poruchou, tak jejich blízkým. Vydala knihu Život na houpačce a založila spolu s přáteli a rodinou projekt Černobílý život.
Jonáš Motyčka pak vede on-line setkání Řekni si o pomoc, pořádá besedy na toto téma a pomáhá například mladým lidem z dětských domovů či diagnostických ústavů se startem do života. Jeho snem je vybudovat gastropodnik nebo kavárnu, kde by nejen lidé s hraniční poruchou našli bezpečné útočiště a pracovní zařazení. Se svým filmem chce projet celou republiku, dostat jej do škol a přispět tak k destigmatizaci duševních onemocnění a upozornit na problematiku obecně. „Chceme dát naději, že bojovat s HPO se vyplatí,“ uzavírá autor filmu.
