Jaké to je žít s duševní poruchou a jaká úskalí to přináší v každodenním životě, se snaží veřejnosti přiblížit tvůrci filmu Horská dráha. Dokument Jonáše Motyčky o lidech, kterým do života vstoupila hraniční porucha osobnosti (HPO), si dává za cíl destigmatizaci duševních onemocnění s akcentem na jednu z nejrozšířenějších poruch v populaci. Autor, který sám trpí diagnózou HPO, se zde představil jako průvodce čtyřmi reálnými příběhy lidí, kteří se nebojí o poruše a životě s ní mluvit. Film měl premiéru v pražském kině Bio Oko.
Rakovina duše v černobílém světě. Hraniční porucha osobnosti se dotýká čím dál více lidí
Rebeka, Taisa a Kuba… To jsou tři jména mladých lidí, kteří byli nuceni přizpůsobit život své diagnóze. Zároveň se však snaží pomáhat svému okolí. Pomoc druhým je totiž jedním ze společných jevů HPO – a to je také případ Martiny, která jako čtvrtý aktér filmu vstupuje do děje jako člověk, jehož osud je spojený s hraniční poruchou jinak. Martina totiž reprezentuje skupinu blízkých, jelikož přišla o dceru, která byla „hraničářkou“.
Film si klade za cíl dostat problematiku k širší veřejnosti a přispět k destigmatizaci duševních onemocnění ve společnosti. Hraniční porucha osobnosti totiž v současnosti patří k jedněm z nejrozšířenějších.
- Hraniční porucha osobnosti (přesně emočně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu, dále jen HPO) je nejčastější poruchou osobnosti v populaci. Lidé s touto poruchou žijí v extrémech – buď je situace černá, nebo bílá. Buď milují, nebo nenávidí. Buď se mají nádherně, nebo jsou v hrozné depresi – nic mezi tím. Hraničáři, jak sami sebe lidé s touto poruchou nazývají, to nemají ve svém životě vůbec jednoduché. A určitě to nemají lehké ani jejich blízcí. Často je tato diagnóza nazývána rakovinou duše. Lidé s HPO se potýkají s velkými emočními výkyvy, depresemi, sebepoškozováním, negativním sebeobrazem, nízkým sebevědomím. Časté jsou také poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie a jiné), stavy jako depersonalizace či disociace. Sebepoškozování, sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu je dostávají do péče psychiatrických léčeben.
ZDROJ: Centrum J. J. Pestalozziho, o.p.s.
GALERIE
Premiéra filmu Horská dráha, Bio Oko, 18. září 2023
Diagnóza HPO: Život jako na horské dráze
Nejzásadnějším a nejtěžším krokem bývá podle protagonistů stanovení diagnózy. Lidé s hraniční poruchou totiž zpočátku netuší, co se s nimi děje, a neumí své stavy přesně vyjádřit nebo popsat, a tak se bojí říct si o pomoc, protože často naráží na nepochopení okolí. Zdravý člověk si totiž podle nich neumí přesně představit, co tito lidé prožívají. Lidé s HPO to nejvíce připodobňují k černobílému světu – buď milují, nebo nenávidí, buď jsou až přehnaně nadšení a aktivní, nebo naopak smutní a depresivní – nic mezi tím. Své emoce vnímají mnohonásobně více a intenzivněji než běžný člověk a často dochází k jejich střídání či prudkému nárůstu.
V dokumentu se to snažila popsat i Eliška Hrbková, psychoterapeutka a vedoucí stacionáře v PN Bohnice, jako jakýsi emoční teploměr se stupnicí od nuly do sta. Zdraví lidé se například na škále bolesti nad 80 stupňů dostanou jen párkrát za život při opravdu mimořádném a silném emočním stresu, kdežto lidé s hraniční poruchou tuto bolest prožívají mnohdy i několikrát za den.
Jmenuji se Rebeka a léčím se s hraniční poruchou osobnosti již 6 let. Je mi 24 let, vystudovala jsem fotografii na vysoké škole, která je mou profesí. Na střední škole jsem studovala humanitní zaměření, maturovala pak z psychologie a pedagogiky. O psychologii se zajímám dodnes, věnuji se tématům duševního zdraví ve své tvorbě. Napsala jsem bakalářskou práci na téma ,Duševní onemocnění skrze fotografii‘, kde jsem se věnovala obrazu duševně nemocného člověka a hlavně destigmatizaci duševních nemocí. Kromě hraniční poruchy osobnosti se léčím také s poruchami příjmu potravy.
„Spouštěčem“ pak obvykle bývá nějaké prožité trauma, ať už v nestabilním rodinném prostředí, nebo třeba ve škole. Všichni z protagonistů se shodují na jednom – mají pocit vyčlenění ze společnosti a nepřijmutí své osoby okolím. Často jsou i sociálně distancováni od svých vrstevníků a mnozí z nich si prošli například šikanou od spolužáků.
Většina z nich navíc trpí dalšími přidruženými problémy, jako jsou například poruchy příjmu potravy či sebepoškozování, nebo mívají větší sklon k závislostem. Mají problémy se sebepřijetím a velice často trpí velmi nízkým sebevědomím. Na druhou stranu to ale často bývají, možná i díky své citlivosti, velmi kreativní lidé, kteří mohou najít uplatnění v mnoha uměleckých oblastech, pokud jim je dám prostor k rozvoji, jak ve filmu připomíná Renata Tumlířová, zakladatelka a ředitelka centra Kaleidoskop.
„Moje dítě vyškrtněte.“ Na pomoc se mnohdy čeká roky
Za jeden z nejpalčivějších problémů pak považují nedostatečnou péči či špatný přístup k léčbě jako takové. Paní Martina například popisuje, jak velkým problémem bylo získat pomoc a relevantní radu od odborníků, a že veškeré informace o nemoci čerpala ze samostudia, aby věděla, jak se svou nemocnou dcerou pracovat.
Jmenuji se Martina a narodila jsem se v roce 1969 v Praze. Celý profesní život se pohybuji v administrativě, v posledních 16 letech především ve školské. V roce 1991 se narodila moje první dcera Nikola a o devět let později pak druhá dcera Aneta. Právě Anetka byla jednou z obětí duševní nemoci zvané hraniční porucha osobnosti a v roce 2021 svůj život dobrovolně vzdala.
To ostatně potvrzuje i reportérka iRozhlasu Anna Košlerová, která se problematice věnuje dlouhodobě a upozorňuje, že na komunitní terapii se v Česku čeká i více než rok. Terapeutické centrum Kaleidoskop v Solenicích je totiž jediné zařízení podobného druhu u nás. Mnozí čekatelé se tak pomoci ani nedočkají. Podle statistik je u HPO pacientů nejvyšší riziko dokonaných sebevražd – její pravděpodobnost je u nich zhruba čtyři sta krát vyšší než u zdravého člověka.
Hraniční porucha osobnosti přitom postihuje asi 1,5 procenta populace a jedná se o nejčastější poruchu osobnosti, která se objeví v psychiatrické péči. Hraniční pacienti tvoří podle studií 11 procent všech ambulantních psychiatrických pacientů, 15–50 procent hospitalizovaných pacientů a 30–60 procent všech léčených poruch osobnosti. Asi 40–85 procent pacientů s touto diagnózou se pokusí o sebevraždu, přičemž tyto pokusy jsou často opakované.
Režisér Jonáš Motyčka hovořil o filmu Horská dráha (zdroj: ČT24)
Jednou z nejúčinnějších forem léčby je dialekticko-behaviorální terapie, tedy DBT. Tu vyvinula Marsha M. Linehan, profesorka psychologie na Washingtonské univerzitě v Seattlu, která metodu začala rozvíjet v 80. letech minulého století jako terapii přímo zaměřenou na sebepoškozující se klienty se sebevražednými myšlenkami či pokusy o sebevraždu a na klienty s hraniční poruchou osobnosti. Metoda běžně používaná za hranicemi je však v Česku zatím využívána minimálně a podle Jonáše Motyčky v její aplikaci naše země zaostává zhruba o dvacet let.
Jmenuji se Taisa, je mi 24 let. Upřímně jsem se svou diagnózou nečekala, že se dožiji 20 let. Mám hraniční poruchu osobnosti. Je to jak horská dráha, bez úlevy… Víckrát jsem byla hospitalizována. Miluju, když můžu být s přáteli, a naopak moc nedávám, když jsem sama. Přijde mi, že problémy jsou pak větší a větší…
Počet duševních onemocnění obecně narůstá, zejména u mladých lidí
Nárůst závažných případů duševních onemocnění obecně, do kterých hraniční porucha osobnosti spadá, zaskočil i zkušené odborníky, na což ostatně upozornila ve své reportáži Těžko v duši i redaktorka ČT Lea Surovcová. Poslední rok totiž podle nich patří po covidu i dalších krizích k nejnáročnějším. Mnozí z nich se shodují, že zdravotní systém, ale ani společnost na to nejsou dostatečně připraveny. Bijí proto na poplach a jak se zdá, jejich apely začínají být postupně slyšeny.
Ministerstvo zdravotnictví chystá celkovou reformu péče o duševní zdraví, která má za cíl zajistit dostupnou zdravotní péči všem pacientům trpícím nějakou formou duševní poruchy, a reflektuje i nárůst počtu dětských pacientů. „Ministerstvo zdravotnictví oproti předchozím letům vypsalo dvojnásobný počet rezidenčních míst pro lékaře ve specializačním vzdělávání pro obor dětská a dorostová psychiatrie,“ uvedl ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09).
Pomoci by měly také týmy duševního zdraví na školách. To je totiž další z problémů, na který protagonisté filmu upozorňují. Školský systém totiž podle nich s lidmi trpícími duševními poruchami mnohdy neumí pracovat a přistupuje k nim jako ke zdravým jedincům. Ti proto často mívají problémy nejen na školách, ale poté i při hledání zaměstnání. Odborníci napříč obory se přitom shodují, že klíčová je v tomto ohledu zejména prevence.
Jmenuji se Kuba a je mi 25 let. Mám vystudovanou dopravní průmyslovku, ale kvůli duševnímu zdraví dělám lehčí profese. Teď momentálně pracuji v obchodě, kde doplňuji zboží. HPO mám oficiálně tři roky. Často se v kolektivu setkávám kvůli své jinakosti se šikanou… Několikrát jsem byl za svůj život hospitalizován.
Hraničáři sobě
Mezitím si pacienti s HPO snaží vypomáhat navzájem. Například Kuba by v budoucnu rád tvořil své projekty, které by pomáhaly životnímu prostředí i lidem. Martina, která kvůli diagnóze přišla o dceru Anetku, se snaží prostřednictvím sociálních sítí pomáhat jak lidem s hraniční poruchou, tak jejich blízkým. Vydala knihu Život na houpačce a založila spolu s přáteli a rodinou projekt Černobílý život.
Jonáš Motyčka pak vede on-line setkání Řekni si o pomoc, pořádá besedy na toto téma a pomáhá například mladým lidem z dětských domovů či diagnostických ústavů se startem do života. Jeho snem je vybudovat gastropodnik nebo kavárnu, kde by nejen lidé s hraniční poruchou našli bezpečné útočiště a pracovní zařazení. Se svým filmem chce projet celou republiku, dostat jej do škol a přispět tak k destigmatizaci duševních onemocnění a upozornit na problematiku obecně. „Chceme dát naději, že bojovat s HPO se vyplatí,“ uzavírá autor filmu.