Studie o sexualitě a pornografii v Anglii v polovině 19. století, jak zní podtitul publikace s názvem Jiní viktoriáni, není „knihou nemravnou“. Obálka s dámou v nedbalkách skrývá zasvěcený pohled literárního kritika a znalce viktoriánské doby Stevena Marcuse.
Steven Marcus (1928–2018) působil jako profesor na newyorské Kolumbijské universitě, nějakou dobu byl i jejím děkanem. Hlavně se ale celoživotně zabýval literaturou a kulturou viktoriánské Anglie, jak bývá označované období vlády královny Viktorie, tedy léta 1837 až 1901. Období velkého ekonomického růstu a zásadních proměn a také období charakteristické svou prudérností na straně jedné, rozmachem prostituce na straně druhé.
Marcus svou knihu začíná rozborem děl Williama Actona. Ve své době velice uznávaný lékař se specializoval na nemoci močového a pohlavního ústrojí, zabýval se ale také prostitucí. Actonovy spisy nejen popisovaly, ale jistě i formovaly tehdejší pohledy na sexualitu, byť z dnešního pohledu mohou čtenářům připadat jako něco zcela bizarního. Dopad na psycho-sexuální vývoj celých generací byl deformující a traumatizující.
Onanie dělá z chlapců „uslintané idioty“
Pokud jde o zvládání sexuálních potřeb, Acton radí chlapcům (dívky jako by vůbec neexistovaly), že by se měli věnovat režimu „gymnastických cvičení pravidelně vykonávaných a dovedených až na hranici únavy“. Doporučuje pravidelné mytí žínkou, ovšem varuje: sprcha a plavání nejsou bez nebezpečí, protože „zvyk zůstávat dlouho ve vodě může být velkým zdrojem zla“. A také že každý chlapec má mít vlastní postel, je totiž „toho názoru, že zlým věcem se člověk nejčastěji naučí a nejčastěji je provozuje právě v posteli“. Právě proto tehdy navlékali chlapcům na noc zařízení signalizující zvonečkem noční erekce.
Dále u Actona čteme, že „nevázanost ve všech podobách je škodlivá, avšak její nejzlovolnější formou je onanie“. Acton uvádí popis chlapce, který často masturbuje: „Jeho tělesná schrána je zakrslá a zesláblá, svaly nedovyvinuté, oči vpadlé a ztěžklé, pleť je sinalá, mazovitá či pokrytá vyrážkou akné, ruce vlhké a mokré, kůže upocená. Chlapec se straní společnosti druhých, mátožně se plouží v osamění, k zábavám vrstevníků přistupuje s odporem. Jeho intelekt stává se zlenivělým a zesláblým, a pokud ve svých zlovolných obyčejích setrvá, může se z něj nakonec stát uslintaný idiot či rozmrzelý neduživec. Takové chlapce vídáme v různých stupních degenerace, zde však popisujeme výsledek, k němuž se ubírají všichni.“
V podstatě podobně psal ve své příručce Dospíváte v muže (1956, ovšem vyšla ještě v roce 1976) český sexuolog Josef Hynie. Steven Marcus v komentáři dovozuje, že podobných, a „téměř klišovitých“ konstatování o zhoubnosti onanie najdeme v dobové literatuře dostatek a že tvořila až jakousi víru. Acton také nepřekvapivě uvádí, že onanie je „příčinou chorob“. Mezi neduhy, které dovede způsobit, řadí impotenci, souchotě, skoliózu a šílenství.
Kurtizánu si muži neberou
Kniha se věnuje i manželskému soužití. Přichází s tvrzením, že nejlepší matky, manželky a hospodyně sice znají vášeň ve smyslu lásky k domovu a domácím povinnostem, ale sexuální cítění je – naštěstí – nesužuje.
„Je bludem,“ píše Acton, „kterým trpí mnohý dříve nezřízený muž, předpokládat, že ve stavu novomanželském bude mít za povinnost zacházet s manželkou tak, jak byl zvyklý zacházet s milenkami. Tak tomu u žádné počestné Angličanky být nemůže. Nemusí se obávat, že jeho manželka bude vyžadovat stejné vzrušení jako kurtizána nebo že ji bude napodobovat v jakémkoli dalším ohledu.“
Acton tvrdí, že právě pocit „povinnosti“ poskytnout své ženě sexuální uspokojení brání „jakémukoliv nervóznímu či slabému mladíkovi“ ve sňatku. Jak parafrázuje Marcus, sex je podle Actona „prokletím a utrpením a jedinou spásou je pro muže sňatek se ženou, která sexuální touhu vůbec nevykazuje a která tak nebude na manžela vznášet požadavky sexuální povahy“. Mohla by se totiž, pokračuje Acton, stát příčinou mužova pádu.
Knihy nemravné by se měly užívat jako jed
Druhá kapitola Marcusovy studie podává rozbor díla Index Librorum Prohibitorum: Poznámky bio-biblio-ikonografické a kritické o zvláštních a vzácných knihách (1877) od Henryho Spencera Ashbeeho, prvního a nejdůležitějšího bibliografa a badatele zabývajícího se publikacemi sexuální a pornografické povahy. Toto jeho dílo je dodnes pro své pečlivé zpracování oceňované.
Ovšem, jak píše Marcus, Ashbee sice nemá v úmyslu „naznačovat, že knihy rouhačské, nemravné, neslušné či napsané za účelem vznícení vášní by se měly dávat do rukou mladým lidem, to ani zdaleka ne“, zároveň však tvrdí, že je „nutné a prospěšné, aby student takové knihy znal“. A také píše, že by se na ně „mělo hledět jako na jedy a také jich tak užívat“.
Ženy jak objekty potřeb
Kapitoly tři a čtyři se věnují rozboru jedenáctisvazkové čtyřtisícistránkové autobiografie Můj tajný život, „sexuálních memoárů viktoriánského pána, který si začal dělat zápisky ve velmi raném věku a vytrval v tom přes čtyřicet let“. Vyšla v roce 1888 v počtu pouhých šesti výtisků (nakonec jich bylo údajně vytištěno pětadvacet) vlastním nákladem.
Dílo je to důležité nejen pro svou hodnověrnost, a tím i využití v kulturních a sociálních dějinách, ale i pro možnost prokázat „spojitost mezi autentickým podáním sexuální zkušenosti ve viktoriánské éře a fantaziemi a jazykem pornografie“.
Z ukázek plyne nejen autorova posedlost sexem, ale také bezohlednost, s níž za jejím uspokojením šel. Tak například s dosti „nekompromisním a brutálním realismem“ popisuje nejen to, jak znásilnil asi patnáctiletou venkovskou dívku, ale i to, jak hrubě odbyl její protesty a stížnosti.
Podobných pasáží cituje Marcus více. Spisu věnuje takovou pozornost především proto, že věrně odráží dobové názory mužské části společnosti na sex a jeho prožívání – či spíše, uchvacování, a to jak brutální silou, tak ekonomickým přinucením. Ženy jsou nejen v oněch „memoárech“, ale i v obecně platném povědomí redukovány na pasivně tvárné předměty ukájení mužských sexuálních potřeb.
Ideální pornografie nemá konec
Marcus ještě rozebírá čtyři typická pornografická díla, jež mu slouží mu k teoretizujícímu pohledu na pornografii jako takovou: Chlípný Turek (1828), Rose Fieldingová aneb oběť chtíče (1876), Milostná dobrodružství chirurgova (1881) a Randiana aneb lechtivé příběhy; zážitky erotického filozofa (1884).
Jakožto znalec viktoriánské literatury Marcus zároveň dovozuje nejen to, jak autoři pornografických spisů bohatě čerpali z tehdejších děl, například Dickensových či Thackerayových, zároveň dovozuje, že pornografie (a autor Mého tajného života především) popisovali přesně to, co viktoriánští klasici tepali.
„Tušíme, že pornografie literaturou není,“ píše Marcus. „Většina literárních děl má začátek, prostředek a konec. Většina pornografických děl nikoliv.“ Rozebírá dále, že próza tohoto typu je plná klišé, frází a stereotypů.
„Také jsme si povšimli, že ačkoli je pornografie posedlá představou rozkoše, tedy nekonečné rozkoše, nedokáže se v ní rozvinout představa uspokojení, konce rozkoše (rozkoší se zde rozumí nekonečný zážitek zadržování bez vypuštění). Ideální pornografický román by trval donekonečna: neměl by konec,“ míní Marcus.
A rovněž konstatuje: „Pornografie se nezajímá o lidi, ale o orgány. Emoce ji přivádějí do rozpaků.“
