Ve Východočeském divadle uspořádali Zahradní slavnost. Hra Václava Havla je jednou z jeho nejčastěji inscenovaných textů. Napřesrok uplyne šedesát let od prvního uvedení, podle režiséra nového nastudování Břetislava Rychlíka ale absurdní komedie prvního polistopadového prezidenta nestárne. Svou aktuálností promlouvala i k dalším divadelníkům.
Dobrá hra musí platit pořád, neboť se dotýká věcí trvalých, nepochyboval Havel. Autorovo první celovečerní drama jeho vlastní slova potvrzuje, soudě podle dalších nových nastudování nejen na českých scénách.
Premiéru Zahradní slavnosti odehrálo pražské Divadlo Na zábradlí v režii Otomara Krejči v prosinci roku 1963 a tehdejší inscenace je vnímána jako zásadní bod v dějinách moderního českého divadla – hra tehdy šestadvacetiletého kulisáka Václava Havla byla totiž jedním z prvních českých absurdních dramat, a označována dokonce bývá za to vůbec první.
Veselé úvahy o ztížených možnostech lidství
Pro Havla šlo v půli šedesátých let o celovečerní dramatický debut. Do volného triptychu je Slavnost spojována s následujícími dramatickými texty Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění.
Divadlo Na zábradlí prosazovalo v šedesátých letech takzvané apelativní divadlo, vizi formulovanou dramaturgem Janem Grossmanem. I Havel, jenž „povýšil“ na dramaturga, nechtěl dělat divadlo, které diváky hladí po srsti, ale „které je chce náročnějším způsobem provokovat a apelovat na ně“.
„Ty hry se vlastně všechny točí kolem ztížené možnosti člověka být v dnešní době sám sebou, totiž uchovat si svou identitu,“ napsal Havel v doslovu ke společnému exilovému vydání zmíněného triptychu, „tudíž mám-li to všechno nějak shrnout, jeví se mi dnes mé hry z šedesátých let jako takové veselé úvahy o ztížených možnostech lidství.“
Zahradní slavnost je příležitostí pro přizpůsobivého snaživce Hugo Pludka. Osvojí si požadované mimikry (dokonce natolik, že ho ani vlastní rodiče nepoznávají) a brzy se dostane na vrchol byrokratické mašinérie, kde se daří oportunistům – a také floskulím. V Zahradní slavnosti začal Havel rozvíjet téma zneužití jazyka, které prochází většinou jeho her.
Před ptydepe
„Václav Havel jako jeden z prvních rozsekal divadelní jazyk, klasický dialog a experimentoval na naprosto abstraktní úrovni s mezilidskou komunikací, která se podle něj už v šedesátých letech z politiky vytrácela,“ poznamenal režisér Dušan Pařízek, který Zahradní slavnost nastudoval v roce 2013 v Národním divadle. Předtím bylo Havlovo absurdní drama na první české scéně uvedeno už v květnu 1990 (v režii Vladimíra Strniska a za přítomnosti autora).
Funkcionáři v Zahradní slavnosti mluví degenerovaným a bezobsažným jazykem, jenž ale slouží jako univerzální dorozumívací prostředek. „Je to jakási vzpoura proti světu frází, proti světu keců, proti světu jazyka, který si podmaňuje skutečnost, odcizuje člověka,“ vysvětloval Havel.
Ve své další hře – Vyrozumění – pak poprvé použil umělý jazyk ptydepe, tedy byrokratické vyjadřování, které pozbylo význam a napomáhá systému k manipulaci. I mimo jeviště se ptydepe uchytilo coby označení pro politické či úřednické blábolení, které zastírá pravou podstatu věci.
Fráze jako hlavní hrdina hry i porevolučních poslanců
Významové vyprázdnění slov a komunikace vnímají jako podstatné i inscenátoři Havlovy hry. „Fráze je hlavním ‚hrdinou‘ hry… Fráze osnuje a komplikuje zápletku, posunuje příběh a – odtržena od jedinečné skutečnosti – vyrábí a prosazuje skutečnost novou a vlastní,“ říkal už Jan Grossman.
Podobně hru chápal Andrej Krob v roce 1996, kdy se Zahradní slavnost opět vrátila na Zábradlí (ve stejném roce ji ale nastudovalo i Západočeské divadlo v Chebu). Uvedlo ji tu Krobovo Divadlo na tahu, stálý host scény.
Krob navíc na Zábradlí působil už v šedesátých letech, také jako jevištní technik, který rovněž „fušoval“ do divadelnického tvoření. S Havlem ho pojil i Hrádeček, kde bylo zvykem Havlovy hry v Krobově porevoluční režii odehrát nejprve při neformální veřejné generálce.
Zahradní slavnost uvedl Krob jako opožděný dárek k prezidentovým šedesátinám. Přiblížil ji jako hru o „destrukci slova a řeči“, o frázích a o kombinačních schopnostech „geniálního šachisty“ Huga Pludka tuto destrukci chápat a ovládat. A dodal, že i dnes (myšleno v devadesátých letech) je možné se s obdobnou devalvací slova setkat, například v případě interpelací republikánských poslanců v parlamentu.
Rychlík: Premiér je takový Hugo Pludek
Krobovi tehdy, víc než třicet let po premiéře, text Havlovy prvotiny rozhodně zastaralý nepřipadal. Neoslabující aktuálnost tématu vnímá po dalším čtvrtstoletí rovněž režisér pardubického nastudování Břetislav Rychlík.
„Tehdy tady byla totalita, byl tady komunistický režim a fráze byla jeho základním znakem,“ porovnává nové uvedení s premiérou hry v roce 1963, „dnes máme rok 2021, v čele země stojí premiér, který je úplně vyprázdněný, takový Hugo Pludek z naší hry, který vyrazí do světa, nemá na nic názor, každou chvíli je někým jiným, až to postupně všechno opanuje a ovládne.“
Neuvěřitelně vtipná hra
Pardubická scéna s Rychlíkem nejprve jednala o zrežírování jiné Havlovy hry – Asanace z konce osmdesátých let. Režisér ji ovšem nedávno nazkoušel v ukrajinském Národním divadle a přemluvil divadlo ke změně.
„Asanace je hra o jistém zklamání z nepovedených revolucí, zatímco Zahradní slavnost s tématem vyprahlosti, nicoty, vítězství fráze se mi zdála nesmírně aktuální, což havlovské divadlo vždycky má být. A taky je to neuvěřitelně vtipná hra,“ vysvětlil Rychlík.
Přes hororové vyústění pardubičtí tvůrci trvají na tom, že Zahradní slavnost není skličující, ale plná humoru. Odkazuje totiž k Halvovým začátkům u Jana Wericha v divadle ABC a je poklonou proslulým forbínám, grotesce nebo kabaretu.
Zahradní slavnost patří k nejčastěji inscenovaným Havlovým hrám na domácích scénách, spolu s Audiencí a Žebráckou operou. Druhou z nich, gangsterku o morálním pragmatismu, nastudovalo u příležitosti nedávného třicátého výročí sametové revoluce několik divadel. Stále se drží na repertoáru Městského divadla Brno a pražského ABC.
