Líbezný chlapeček s kudrnatými vlásky v nebeském klidu spí. Původně vánoční básnička začínala jako ukolébavka pro novorozeného Ježíška, postupem let se z ní ale stala jedna z nejkrásnějších vánočních písní planety. Tichá noc zazněla poprvé o půlnoci na Štědrý den roku 1818 v kostelíku rakouské vesničky Oberndorf. I po dvou stech letech si bez ní umí představit Vánoce jen málokdo. V roce 2011 byla dokonce přijata i na seznam UNESCO.
Kouzelnou atmosféru Vánoc umocňuje nejen vůně jehličí, cukroví a čekání na Ježíška, ale i vánoční písně a koledy. Jedna z nejkrásnějších, kterou si zpívají lidé už dvě stě let, přitom vznikla, jak už to tak mnohdy bývá, možná jen díky náhodě.
V kostelíku vesničky Oberndorf na Salcbursku se podle legendy na Vánoce porouchaly varhany. Traduje se, že na tom měly podíl hladové myšky, které v zimě roku 1818 proděravěly kožené varhanní měchy. Štědrovečerní půlnoční mši bez hudby si ovšem nikdo nedokázal představit.
Píseň z nebes
Vše zažehnali tamní mladý kaplan Joseph Franz Mohr spolu s místním učitelem a varhaníkem Franzem Xaverem Gruberem. Mohr se rozpomněl na vánoční báseň, kterou sepsal před dvěma lety. Gruber pak stihl text ještě během Štědrého dne zhudebnit. Melodii napsal pro dva hlasy a kytaru, protože jiný nástroj k dispozici neměli.
O půlnoci pak v kostelíku oba muži na závěr mše poprvé společně zazpívali šest strof tehdy ještě příznačně pojmenované „Písně z nebes“ začínající slovy: „Stille Nacht! Heilige Nacht! Alles schläft… “(Tichá noc! Svatá noc! Všechno spí…).
Příběh o varhanech poničených na Vánoce od myší je ale zřejmě jen hezkou legendou. Objevil se ostatně až na začátku 20. století. Pravdivější je verze, že na varhany bylo sice možné hrát, ale potřebovaly opravit. Mohr a Gruber se tak zřejmě předem domluvili, že báseň zhudební za pomoci kytary, protože píseň měli v plánu společně zpívat až na závěr půlnoční mše před jesličkami.
Gruber považoval melodii v D-dur za skladbu pouze pro jednu příležitost a nepřisuzoval jí příliš velký význam. Prostá vřelá hudba vyjadřující klid, svatost štědrovečerní noci a narození Syna božího ale zakrátko doslova zlidověla.
Postaral se o to Carl Mauracher, který opravoval ve 20. letech 19. století v Oberndorfu varhany a našel přitom také noty k Tiché noci, které si odvezl do rodného Zillertalu.
Hudebně nadané rodiny sedláků z Tyrolska si tehdy v zimě přivydělávaly prodejem zboží na jarmarcích po celé Evropě a zákazníky často lákaly zpěvem lidových písní. Tichou noc díky tomu dále zpopularizovali hlavně podnikaví rukavičkáři Strasserovi, kteří ji zpívali na vánočních trzích.
Tichá noc zní vánočním New Yorkem
V roce 1828 zazněla i na veřejném koncertě a zalíbila se rovněž saskému králi Bedřichu Augustovi. Jen o tři roky později se píseň objevila také ve zpěvníku v Lipsku a v roce 1839 už zněla i ve vánočním New Yorku. Zanedlouho se tak ocitla ve zpěvnících snad všech církví v Americe.
Postupem času se i díky misionářům stala skladba natolik populární, že byla přeložena do více než tří stovek jazyků a nářečí a rozletěla se úplně do celého světa. Zpívá se dokonce i v zemích, kde se Vánoce neslaví.
Skladbě pomohla ke světové oblibě hlavně její jednoduchá, ale působivá a idylická melodie, která se snadno pamatuje. Zní stejně jímavě, ať ji hrají varhany nebo symfonický orchestr a zpívá neškolený hlas nebo operní pěvec.
- Tichá noc, svatá noc,
jala lid v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,
hvězdy při svitu u jeslí dlí,
v nichž malé děťátko spí,
v nichž malé děťátko spí. - Tichá noc, svatá noc!
Co anděl vyprávěl, přišel s jasností v pastýřův stan,
zní již z výsosti, z všech země stran:
„Vám je dnes spasitel dán;
přišel Kristus Pán!“ - Tichá noc, svatá noc!
Ježíšku na líčku
boží láska si s úsměvem hrá,
zpod zlaté řasy k nám vyzírá,
že nám až srdéčko plá,
vstříc mu vděčně plá.
„Pomocí jednoduchých slov a motivů je vyjádřena síla vánočního příběhu. Hudba nezní triumfálně, ale dojemně. Některé lidi dojímá až k slzám, což spočívá v rytmu vyvolávajícím zádumčivost. U některých vzbuzuje šťastný úsměv. Je to skladba naplněná láskou k novorozenému děťátku. Jedná se o píseň míru a spirituality, která překračuje hranice. A je nadčasová,“ napsal o Tiché noci profesor a autor knih o hudbě Gottfried Kasparek ze Salcburska.
Vánoce v zákopech západní fronty
Tichá noc sice vyzařuje klid a pohodu, vznikla ale ve velmi těžké době kolem napoleonských válek. Po výbuchu indonéské sopky Tambora navíc tehdy Evropu zasáhla i krutá zima a neúroda. Sami autoři skladby trpěli v nelehkých dobách hladem a chudobou. Odrážela proto i touhu po míru a mezi lidmi šířila víru v lepší časy.
Své poselství krátce splnila i několik měsíců po vypuknutí první světové války. Západní fronta měla už tou dobou na kontě přes milion padlých. Na Vánoce roku 1914 se ale stal malý zázrak. Tisíce vojáků na obou stranách zákopů ve Flandrech odložily na Štědrý den zbraně a zpívaly koledy ze svých zemí. Tichá noc tehdy zazněla hned v několika jazycích.
V roce 1941 se skladba dostala i do zahrad Bílého domu. Společně si ji s dalšími lidmi o Vánocích zazpívali americký prezident Franklin D. Roosevelt a britský premiér Winston Churchill.
Autorství bylo připisované i Mozartovi
Zatímco věhlas Tiché noci dál stoupal, její autoři upadali v zapomnění. Píseň byla dlouho považována za tyrolskou lidovou, autorství bylo vzhledem ke „vznešené“ melodii připisováno také velkým skladatelům, jako byl například Mozart. Pruský král dokonce požádal Salcburk o oficiální opis písně, protože se domníval, že jejím autorem je Michael Haydn.
Pravým původcům skladby bylo autorství přiznáno až dlouhý čas po jejich smrti. Kostelík sv. Mikuláše v Oberndorfu se bohužel také nedochoval, slávu zdejší koledy ale připomíná na jeho místě stojící kaple Tiché noci a hned vedle ní zřízené muzeum.
Se vznikem nové kaple souvisí i jedna pozoruhodná událost. „Byla snaha vytvořit Mohrovi pomník, zjsitilo se ale, že se nedochoval žádný portrét. Jeho hrob byl proto exhumován a vyňata lebka, podle které vytvořili antropologové Mohrovu podobu. Lebka byla poté vsunuta do zdiva dnešní kaple v Obendorfu,“ uvedl Lubomír Tyllner z Etnomuzikologického ústavu AV ČR.
Češi dávají přednost vlastním koledám
Do Čech a na Moravu přišla Tichá noc někdy v druhé polovině 19. století. Přesný rok ani autor prvního překladu nejsou známé. Píseň tu sice zdomácněla, dodnes ale lidé v Česku dávají přednost spíš koledám s prastarou tradicí.
Nejstarší a nejznámější je Narodil se Kristus Pán, která má počátky zřejmě už v latinských hymnech ze 13. století. V češtině se ale mezi lidmi rozšířila až o tři století později především díky bratrským kancionálům. Husité upřednostňovali český jazyk a koledy byly jedny z prvních písní, které se mezi lidmi hojně předávaly.
V 17. století obohatil české Vánoce především Adam Václav Michna z Otradovic. V roce 1647 vydal v kancionále Česká mariánská muzika píseň Chtíc aby spal, která mezi lidmi rychle zlidověla. V 17. století má kořeny například i oblíbená koleda Půjdem spolu do Betléma.
Další známé vánoční skladby vznikají na přelomu 18. a 19. století z pera Jakuba Jana Ryby. Jeho Česká mše s písní Hej mistře, vstaň bystře je i díky jásavému tónu neodmyslitelnou součástí vánočních koncertů a půlnočních mší u nás i v zahraničí. Populární je rovněž koleda Nesem vám noviny, která je mnohdy mylně považovaná za lidovou. V roce 1847 ji napsal autor náboženských písní Tomáš Bečák.
Ze současných vánočních písní se stala mezi lidmi velmi oblíbenou například skladba Modlitba z úspěšné pohádky Anděl Páně 2 nebo Půlnoční od Václava Neckáře.
Český kníže koleduje v Anglii
Vazbu na české území pak překvapivě má i jedna z nejpopulárnějších anglických koled, která vypráví o svatém Václavovi. Příběh dobrého knížete, který pomáhal chudým a vynikal svou zbožností, se krátce po jeho smrti rozšířil po Evropě a stal se nadmíru populárním.
Legendu lidé postupem času zapomněli, v roce 1853 ji ale oživil skladatel John Mason Neale. Na melodii původně skandinávské jarní písně ze 13. století tehdy vymyslel zimní text. Píseň nabádá všechny křesťany, aby obdarovali lidi v nouzi, a stejně jako Tichá noc si svou oblibu rychle získala hlavně pro svou libozvučnou melodii.
