Příběh nejufňukanějšího sebevraha, který se nedokáže ani správně zastřelit, se vrátil do Národního divadla. Wertherovo utrpení zhudebněné francouzským komponistou Julesem Massenetem nastudoval Petr Kofroň, orchestr pod jeho detailistickým vedením prokázal smysl pro kontrast a dramatičnost. Na krásné scéně Wolfganga Gussmanna jímal Peter Berger ve velké titulní roli.
Recenze: Petera Bergera jako Werthera lze slyšet loudit a skonat opakovaně
Massenetův Werther, kdysi oblíbený a stálý kus v repertoáru Národního divadla, z programů zmizel v období protektorátu, neboť nacisté nevítali francouzskou kulturu a opery pochopitelně obzvlášť.
Nyní se Werther do zlaté kapličky vrátil, a to v podobě, v jaké dílo pro amsterdamskou operu v roce 1996 připravilo německé duo Willy Decker a Wolfgang Gussmann. Od té doby již jejich na dnešní poměry spíše konzervativní pojetí objelo málem půl Evropy a stále sklízí aplaus.
Inscenace vyniká především krásně výtvarně pojatou, wertherovsky žlutomodře laděnou scénografií, která svými proměnami po vzoru přírody v Goethově epistolárním románu ilustruje vnitřní rozpoložení hlavních postav a polaritu mezi nimi.
Pěvci se pohybují po šikmé ploše scény s předním a zadním plánem, v němž vznikají obrazy zdůrazňující několik pro hru podstatných motivů, třeba prostostu až přízemnost, ale i mravotvornou sílu rodinného života Wertherem milované Charlotty (všudypřítomný obraz její mrtvé máteře) či odcizení mezi Charlottou a jejím manželem Albertem, které zasněný sebevrah svými romantickými intervencemi způsobí (dlouhatananánský stůl,na jehož konci proti sobě manželé sedí). A všudypřítmnou, vše pozorující maloměstskou veřejnost.
Opera Werther v Národním divadle
Meze v hereckém projevu
Úsporná scéna s minimem rekvizit a kulis poskytuje notně prostoru pro hereckou akci, k níž pěvce vedl režisér obnoveného nastudování inscenace, Deckerův a Gussmannův spolupracovník Stefan Heinrichs. Neuspokojivě, někteří protagonisté vypadávali z rolí, působili nejistě a rozpačitě, jako kdyby nevěděli, co na pódiu se sebou.
Práce s herci také vykazuje přílišnou repetitivnost. Okamžiků, kdy se Charlotte tiskne ke zdi nebo je na ní jedním z mužů přitlačena, je věru mnoho. Naopak i přes nekonečný počet smekání klobouku baví stylizovaná dvojice Johanna a Schmidta (dobrý výkon Iva Hrachovce a Václava Sibery), dílem strůjců, dílem pozorovatelů událostí. Vtipný je třeba moment, kdy Werthera mučí maketou kostela a obrazem Charlottiny zesnulé matky, aby mu náhodou neuniklo, co svou láskou kontaminuje.
V Národním divadle trpí Werther (zdroj: ČT24)
Bergerův loudil Werther
Velmi náročnou titulní roli při premiéře přednesl častý host Opery Národního divadla, slovenský tenorista Peter Berger. Báječně, bylo jej plné divadlo. Jak opticky, na rozdíl od předlohy totiž Werther v představení nenosí modrý, ale žlutý frak, tudíž připomínaje motýla Emanuela nelze přehlédnout, tak hlavně akusticky. Posluchač se těšil na každý Bergerův tón, vždy jistý, intonačně přesný a procítěný.
I psychologicky tenorista Werthera ozvláštnil, vyšel mu sice rozbolavělý, avšak v prvních dvou aktech vyloženě agresivní loudil s prudkými záchvaty vášně, nikoliv uplakánek. Zatímco při četbě Goetha se člověk již v půlce knížky těší, až se v sebelítosti se rochnící malíř konečně zabije a bude pokoj, v divadle by si přál, aby ještě chvilku zpíval. Těžko Peteru Bergerovi složit větší poklonu.
Štěpánka Pučálková a Peter Berger
Přitažlivě probarvenými, medovými hloubkami saturovala sluchovody posluchačů mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Zatímco co do pění ji téměř není co vytknout, protože si s Charlottou více než důstojně poradila, po herecké stránce chvilkami působila méně dramaticky, než by role snesla. Ale o tom již šla řeč.
I Slávka Zámečníková se po pódiu chvílemi pohybovala nejistě, byť výchozí charakteristiku Charlottiny otravně veselé, naivní sestry Sophie vystihla přesvědčivě, a i ona potěšila moc hezkým hlasem, v půvabném kontrastu k Pučálkové pěkně prosvětleným, byť semo tamo drobně tápajícím. Pro roli dobře vybraná zpěvačka.
Zdařilé obsazení podtrhávají především ve své první árii okouzlující Jiří Rajniš, Albert s krásným a plným hlasem, který mají možnost častěji slýchat operní návštěvníci drážďanské Semperovy opery, a i v menší úloze městského správce jako vždy spolehlivý Zdeněk Plech.
Drama v orchestřišti
Značný kus práce s orchestrem odvedl umělecký šéf Opery Petr Kofroň. Muzikanti hráli s velkým ohledem na pěvce, s dynamikou spíše šetřili, ale v dobře zvolených chvílích dokázali i zaburácet v plném forte. Z hudby neustále vyvstávaly překvapivé detaily, které poutaly pozornost, důraz na maximální možný kontrast vyústil v dramatické, místy až nervní pojetí opery.
Ne vždy se však muzikantům podařilo okamžitě zachytit Kofroňova výbušná tempa a během večera šlo opakovaně zaslechnout nepřesnosti v rytmu i v souhře. To se však snadno odpouští pro plnokrevnost hudebního projevu a intenzivní atmosféru, jež se z orchestřiště linula.
S chválou je třeba nepominout sbormistra Jiřího Chválu, který připravil členy Kühnova dětského sboru. Přispěli k tomu, čím inscenace krom libé scénografie uspokojí nejvíce, tedy ke kvalitnímu premiérovému obsazení v čele s Peterem Bergerem. Snad se bude obdobně dařit i alternaci při sobotní druhé premiéře s Wertherem Richarda Samka.