Pavel Landovský v roli umírajícího Pavla Landovského. A jeho někdejší kolegové z Činoherního klubu jako ti, kteří mu představení v jeho vlastním zájmu kazí. Život hrou a hra o životě - a také smrti, nepotřebnosti, smutku a přátelství. Dokudrama Hoteliér je záznamem opravdovosti a poctou jednomu herci, který potřebuje publikum jako vzduch.
Hoteliér aneb Vzkříšení živočicha Pavla Landovského
Mně se chtělo jednou v životě umřít a nikdy jsem nikomu neřekl proč, protože by mně to nikdo nevěřil… uzavírá pan Hanzl osamělým monologem hru Hodinový hoteliér. Text Pavla Landovského o životem zapomenutém stárnoucím muži nastudoval Evald Schorm a v premiéře uvedl v roce 1969 v Činoherním klubu. Hanzla hrál Oldřich Nový. Ale jako by roli tehdy třiatřicetiletý Landovský napsal sám o sobě o půlstoletí starším.
„On si napsal o svém umírání a teď to prožívá,“ říká režisér Jan Kačer, který přišel s nápadem, jak prostřednictvím Hodinového hoteliéra nemocného a rezignujícího Landovského vytrhnout z letargie a vrátit zpět k životu. K „projektu“ přizval někdejší kolegy z Činoherního klubu 60. let, kdy se vezl na nové vlně - Josefa Abrháma a Vladimíra Pucholta. Divadelní přátelé, jejichž cesty po roce 1968 rozdělily zákazy a emigrace, se sešli poprvé společně po pětačtyřiceti letech.
Co nás pojilo…
"Landovský a Pucholt jsou oba mí kamarádi a oba dva mám rád. Překvapilo mě, že Pucholt, který žije v Kanadě, a Landovský, který žije u Prahy, se čtyřicet let neviděli. A byla tu možnost udělat setkání u jednoho textu a připomenout si, co nás pojilo dohromady, jaké přátelství a jaký smysl pro svět," podotýká Kačer.
Hoteliér / Jan Kačer, Pavel Landovský, Vladimír Pucholt
Až potom přišel nápad setkání zaznamenat, přestože jistého nebylo nic - ani to, že Landovský pomocnou ruku přijme. Kačer oslovil Josefa Abrháma mladšího (syna Josefa Abrháma a Libuše Šafránkové), jehož znal ještě jako dítě a s nímž se jako s filmařem setkal, když Josef natáčel pro cyklus Neobyčejné životy portrét svého otce. I díky tomu, že dokumentaristou setkání byl někdo, koho téměř všichni znali (Abrhám ml. se nepotkal dříve jen s Vladimírem Pucholtem, který emigroval v roce 1967, deset let před režisérovým narozením), se podařilo natočit velmi intimní záznam těch, kteří jsou před kamerou zvyklí hrát, ne být sami sebou.
„Všichni jsme byli v divadle, které usilovalo o to, aby naše herectví bylo naprosto autentické. A měli jsme štěstí, že vedle nás vyrůstali filmaři, kteří měli ten samý zájem. Tady jsme dělali všechno pro to, abychom si filmařů nevšímali,“ poznamenává Kačer k otázce, zda aktéři dokumentu dovedli vypadnout z role. Abrhám ml. ve snímku ponechal některé scény bez střihu anebo obraz doprovází zvukem zachyceným mikrofonem mimo kameru. Takovým způsobem se mu do záběru na Pucholta a Landovského na zápraží „připletl“ důležitý dramatický moment - spor Libuše Šafránkové s Janem Kačerem, zda snaha vzkřísit Landovského jeho vystoupením před publikem nehraničí s hyenismem.
GALERIE
videogallery_385154
„Já nechci vypadat, já chci umřít!“
Kromě několika záběrů se vše odehrává v Landovského chalupě. Zkoušení hry prokládají úvahy o divadle, pečená kachna Libušky Šafránkové a především „koncert“ Pavla Landovského. „Mám ho rád, protože je to živočich - a talentovaný živočich,“ říká o něm Pucholt, jehož chování k Landovskému je chvílemi až něžně opatrovatelské. „My se jeho řvaní nebojíme, on je papírový tygr.“ Landovský trucuje, rozčiluje se, je vulgární, vede řeči o umírání a sebelituje se. Je občas zmatený a vypadá, jako by právě vstal, ale není to směšné, spíš smutné. Především zůstává výraznou osobností, která si zakládá na své svobodě. Nikdy jsem nepil pivo ze sklenice, jen z flašky, a ne, neobleču si kalhoty, „nechci vypadat, chci umřít“!
Podle Abrháma ml. je v jednání aktérů dokumentu opravdovost, kterou si nesou ze 60. let, z autenticity herectví, která k nové vlně patřila. Opravdovost je i v Landovského projevu, a nijak si to neodporuje s tím, že je - jak připouští i Jan Kačer - celoživotní herec (který potřebuje publikum). „Je pro mě doteď otázkou, do jaké míry se toho pan Landovský chtěl, nebo nechtěl zúčastnit,“ přiznává Abrhám ml.
Hoteliér / Josef Abrhám, Vladimír Pucholt
„To nejsou naše životy, my jsme herci“
Nejzajímavější na jeho dokumentu je podle jeho slov právě hranice mezi hraním a skutečným životem, která je v případě všech účastníků velmi tenká. „Vrstevnatost jejich osobností s sebou pro mě nese neustálé objevování. Hraní, tvorba a realita se ve filmu prolínají, to by mělo diváky zajímat nejvíc, hranice mezi nimi je obsažena v samotných aktérech,“ upozorňuje.
Materiál pro film vznikl v roce 2011, střižnou prošel o rok později. V předpremiéře se Hoteliér promítal na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kam přijel i Pavel Landovský. Jeho účast a reakci po projekci považuje Abrhám ml. za důkaz, že navrátit ho zpátky do života se podařilo. V „happy end“ věří i Jan Kačer: "Říkám možná trochu cynicky, že to splnilo cíl, protože Pavel Landovský žije. Ten film je mimo jiné ozdravný film. Člověk, který je bez práce a který v té samotě umírá, protože si myslí, že je k ničemu, najednou zjišťuje, že nejenže je k něčemu, ale že v něm ještě je tvořivost, a ta tvořivost je tak silná, že překoná i tělesnou bolest."
Do kin vstoupí Hoteliér, natočený v koprodukci České televize, 31. října. V roce 2014 by ho měl následovat hraný film Josefa Abrháma ml., v komedii s názvem V klidu a naplno se před kamerou opět setkají Josef Abrhám, Libuše Šafránková a Vladimír Pucholt.
Douška: Pokud byste chtěli zajít do divadla na Hodinového hoteliéra, pak sledujte program Kytlického ochotnického spolku, který hru nastudoval a hraje jednorázově na různých divadelních scénách. Koncem září představení uvedl také v Činoherním klubu při křtu prvního souborného vydání Landovského dramatických textů Hodinový hoteliér a jiné hry.
