Tajemné dálky provokují objevný dialog

• Marie Třešňáková

24. 4. 201524. 4. 2015, 13:18|Zdroj: ČT24

Beneš Knüpfer / Vyzvání ke hře

Zdroj: ČT24/Národní galerie v Praze

V poutavém prostředí kláštera sv. Anežky České byla instalována výstava Tajemné dálky. Symbolismus v českých zemích 1880–1914. Ačkoli se jedná o expozici, která měla svou premiéru minulý rok v Krakově a posléze, o třetinu rozšířená, v Olomouci, v Praze se rozhodně nedá mluvit o replice. Naopak s citem a inteligencí instalovaná výstava odhaluje zatím neobjevené souvislosti, a to nejenom díky obohacení expozice o výrazné zápůjčky Národní galerie.

Přestože z největší části jsou zde vystavena známá díla uznávaných autorů, expozice absolutně nepůsobí fádně, natož nudně. Naopak, divák je vtažen do světa emocí a působivých nálad nenápadným a vkusným způsobem, který navíc v sobě obsahuje potřebný přesah k vytvoření nové dimenze k vnímání známých děl. To, s jakým neušlápnutým rozletem a vkusnou kreativností je výstava prezentována, by se dalo bez nadsázky považovat za instalační školu.

Autor výstavy Otto M. Urban, její kurátorka Anna Pravdová a architekti Jan Říčný a Filip Kosek byli na jedné straně nuceni pracovat se specifickými podmínkami prostoru kláštera, kde nebylo na historické zdi možno nic věšet a kdy samotný prostor je natolik působivý, že bylo třeba najít rovnováhu mezi nutnými výstavními prvky a historií. Na straně druhé bylo cílem vystavovatelů ukázat díla v nových souvislostech.

Anežský klášter odkrývá tajemné dálky symbolismu (zdroj: ČT24)

Pokud se stavby týká, vznikl celek, který je hravý, členitý a přitom kompaktní. Je nepřehlédnutelný, ale nestrhává na sebe pozornost. Architekti přišli s netradičním návrhem místo osvědčeného sádrokartonu použít kov. Tento nápad se nakonec ukázal vskutku nosným prvkem celé výstavy. Z tohoto materiálu byly vyrobeny panely, stély i rámy pro některé obrazy, které nebylo možné zavěsit. Zvláště v sekci, kde je akcentováno téma religiozity, se ukazuje, jak přínosný nápad to byl. Šedivé kovové rámy stojící na zemi kupodivu dílo nesráží, ale naopak dodávají potřebný vzduch a vzbuzují až oltářní charakter.

Velkým přínosem pro instalaci jsou i netradiční expoziční prostory. Národní galerie totiž, na žádost autorů, uvolnila místnosti, kde dříve byla šatna nebo pokladna. Zejména prostor bývalé pokladny, původně černé kuchyně, kde jsou prezentována díla s motivy somnambulismu a vizionářství, je řešen velice působivě. Vzniknuvší kovové stély dávají návštěvníkovi možnost užít si i původní architektonický prostor, protože zakrývají minimum, a navíc vzniká mezi jednotlivými architektonickými styly jisté jiskření.

Podobně tvůrčím způsobem, s jakým bylo přistupováno k instalaci, jsou prezentována samotná díla. Autoři výstavy záměrně narušují časovou osu a přehlížejí stylové zařazení děl nebo i národnostní příslušnost. „Od počátku se v projektu pracuje s tvorbou německých a českých autorů, vnímáme ten prostor jako naprosto kompaktní a ukazuje se, že propojení autorů dodává našemu poznání jinou dimenzi, která je obohacující,“ vysvětluje Otto Urban.

Tak se vedle sebe ocitají díla, která by se jinak nikdy nepotkala, např. Fillův zcela symbolistní Čtenář Dostojevského nečekaně vytváří zajímavý dialog s Kubištovým Svatým Šebestiánem, svou formou patřícím do kubistické kategorie. Ani vystavovat Šalouna vedle Kubišty nebo Fillu spolu s Kavánem není příliš běžné. Vzniklo tak několik na první pohled náhodných spojení, která ale ve finále vytvářejí strukturu výstavy, jež je složena jednak ze samostatných děl, jednak jsou zde ale i určité skupiny a celky vytvářející jakési podskupiny, které s celkem souznějí a doplňují ho.

Práce s prostorem vrcholí ke konci výstavy. V sakrálním prostoru kostela sv. Salvátora bylo nutné zatemnění několika oken a do dvou zbývajících architekti instalovali vitráže s motivy Váchalova díla, velmi působivý prvek, který by neměl být přehlédnut.

Výstava má ještě poslední bod, symbolický prostor, který je opět jakýmsi kontrapunktem k již viděnému. Zatímco v každé jednotlivé sekci, více či méně zatemněné, je soustředěno mnoho různorodých děl, jakoby až marnotratně, v posledním prostoru je v plném světle instalována jedna jediná socha - klíčové dílo Františka Bílka Úžas. Tma a světlo, mnohost a střídmost. Autorům se opravdu podařilo vytvořit dílo, které působí, povznáší, poučí i potěší. Taková prezentace umění je vskutku smysluplná.

Tajemné dálky budou v Anežském klášteře přístupny do konce září letošního roku.