V poutavém prostředí kláštera sv. Anežky České byla instalována výstava Tajemné dálky. Symbolismus v českých zemích 1880–1914. Ačkoli se jedná o expozici, která měla svou premiéru minulý rok v Krakově a posléze, o třetinu rozšířená, v Olomouci, v Praze se rozhodně nedá mluvit o replice. Naopak s citem a inteligencí instalovaná výstava odhaluje zatím neobjevené souvislosti, a to nejenom díky obohacení expozice o výrazné zápůjčky Národní galerie.
Tajemné dálky provokují objevný dialog
Přestože z největší části jsou zde vystavena známá díla uznávaných autorů, expozice absolutně nepůsobí fádně, natož nudně. Naopak, divák je vtažen do světa emocí a působivých nálad nenápadným a vkusným způsobem, který navíc v sobě obsahuje potřebný přesah k vytvoření nové dimenze k vnímání známých děl. To, s jakým neušlápnutým rozletem a vkusnou kreativností je výstava prezentována, by se dalo bez nadsázky považovat za instalační školu.
Autor výstavy Otto M. Urban, její kurátorka Anna Pravdová a architekti Jan Říčný a Filip Kosek byli na jedné straně nuceni pracovat se specifickými podmínkami prostoru kláštera, kde nebylo na historické zdi možno nic věšet a kdy samotný prostor je natolik působivý, že bylo třeba najít rovnováhu mezi nutnými výstavními prvky a historií. Na straně druhé bylo cílem vystavovatelů ukázat díla v nových souvislostech.
6 minut
Anežský klášter odkrývá tajemné dálky symbolismu
Pokud se stavby týká, vznikl celek, který je hravý, členitý a přitom kompaktní. Je nepřehlédnutelný, ale nestrhává na sebe pozornost. Architekti přišli s netradičním návrhem místo osvědčeného sádrokartonu použít kov. Tento nápad se nakonec ukázal vskutku nosným prvkem celé výstavy. Z tohoto materiálu byly vyrobeny panely, stély i rámy pro některé obrazy, které nebylo možné zavěsit. Zvláště v sekci, kde je akcentováno téma religiozity, se ukazuje, jak přínosný nápad to byl. Šedivé kovové rámy stojící na zemi kupodivu dílo nesráží, ale naopak dodávají potřebný vzduch a vzbuzují až oltářní charakter.
Velkým přínosem pro instalaci jsou i netradiční expoziční prostory. Národní galerie totiž, na žádost autorů, uvolnila místnosti, kde dříve byla šatna nebo pokladna. Zejména prostor bývalé pokladny, původně černé kuchyně, kde jsou prezentována díla s motivy somnambulismu a vizionářství, je řešen velice působivě. Vzniknuvší kovové stély dávají návštěvníkovi možnost užít si i původní architektonický prostor, protože zakrývají minimum, a navíc vzniká mezi jednotlivými architektonickými styly jisté jiskření.
Podobně tvůrčím způsobem, s jakým bylo přistupováno k instalaci, jsou prezentována samotná díla. Autoři výstavy záměrně narušují časovou osu a přehlížejí stylové zařazení děl nebo i národnostní příslušnost. „Od počátku se v projektu pracuje s tvorbou německých a českých autorů, vnímáme ten prostor jako naprosto kompaktní a ukazuje se, že propojení autorů dodává našemu poznání jinou dimenzi, která je obohacující,“ vysvětluje Otto Urban.
GALERIE
Tajemné dálky: díla Lva Lercha, Quida Kociana a George Jílovského
Tak se vedle sebe ocitají díla, která by se jinak nikdy nepotkala, např. Fillův zcela symbolistní Čtenář Dostojevského nečekaně vytváří zajímavý dialog s Kubištovým Svatým Šebestiánem, svou formou patřícím do kubistické kategorie. Ani vystavovat Šalouna vedle Kubišty nebo Fillu spolu s Kavánem není příliš běžné. Vzniklo tak několik na první pohled náhodných spojení, která ale ve finále vytvářejí strukturu výstavy, jež je složena jednak ze samostatných děl, jednak jsou zde ale i určité skupiny a celky vytvářející jakési podskupiny, které s celkem souznějí a doplňují ho.
Práce s prostorem vrcholí ke konci výstavy. V sakrálním prostoru kostela sv. Salvátora bylo nutné zatemnění několika oken a do dvou zbývajících architekti instalovali vitráže s motivy Váchalova díla, velmi působivý prvek, který by neměl být přehlédnut.
GALERIE
Vitráž s motivy Josefa Váchala autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24
Výstava má ještě poslední bod, symbolický prostor, který je opět jakýmsi kontrapunktem k již viděnému. Zatímco v každé jednotlivé sekci, více či méně zatemněné, je soustředěno mnoho různorodých děl, jakoby až marnotratně, v posledním prostoru je v plném světle instalována jedna jediná socha - klíčové dílo Františka Bílka Úžas. Tma a světlo, mnohost a střídmost. Autorům se opravdu podařilo vytvořit dílo, které působí, povznáší, poučí i potěší. Taková prezentace umění je vskutku smysluplná.
Tajemné dálky budou v Anežském klášteře přístupny do konce září letošního roku.
