Vídeň/Praha - I po sto letech od svého úmrtí patří hudební skladatel a dirigent Gustav Mahler k nejhranějším skladatelům klasické hudby. Mnohdy je vnímán jako vizionářský autor, který předstihl svou dobu. Za Mahlerova života ale tomu tak vždy nebylo - spíš byl ceněn jako dirigent a řada jeho děl byla odmítnuta. Mahler, který zemřel v 51 letech 18. května 1911 ve Vídni na bakteriální zánět srdeční chlopně, jednou řekl: „Cítím se jako trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako žid na celém světě. Všude vetřelec, nikde vítán.“
Gustav Mahler se narodil 7. července 1860 v židovské rodině v Kalištích u Humpolce, hudba jej zasáhla již jako batole. Slyšel pijácké písničky v otcově šenku v Jihlavě, prozpěvování služebných, chrámovou hudbu v kostelech, v synagoze, ale i pochody jihlavské vojenské posádky. „Od čtyř let jsem pořád provozoval hudbu a komponoval, i když jsem ještě neuměl hrát stupnice,“ nechal se v 36 letech slyšet Mahler, který byl od mládí po celý život výrazně uhranut hudbou Richarda Wagnera. Jeho tzv. Gesamtkunstwerk (celkové umělecké dílo) celý život propagoval a obdivoval, od jeho antisemitských a pangermánských výroků se ale distancoval. Po Wagnerově vzoru se stal též vegetariánem.
„Ano, běžím proti zdi, ale díra bude ve zdi…“
… volal prý rodák z Kaliští u Humpolce, když jeho první koncert skončil pískotem a vřavou. Zpočátku byla jeho díla odmítána. Mahler byl tvůrce plný extrémních protikladů: Jedněmi byl bez výhrad milovaný, druhými nenáviděný a osočovaný. Po premiéře jeho První symfonie v Budapešti v roce 1889 o díle psali jako o „chorobném kraválu“ či „výplodu nebezpečného kriminálníka“. Naproti tomu měla velkolepý úspěch jeho Osmá symfonie, zvaná „Symfonie tisíců“, která je řazena k vrcholům jeho díla. Mahler ji poprvé uvedl v září 1910 v Mnichově a poté o ní napsal: „Slyšel jsem znít vesmír.“ Právě tato symfonie zazní i na letošním festivalu Pražské jaro, jehož dramaturgie klade důraz na tvorbu Gustava Mahlera právě vzhledem ke stoletému výročí jeho úmrtí.
Jeho hudba je plná filozofických úvah, melancholie a zvláštní zvukomalby, někdy se v ní ozývaly i pesimistické tóny či úporné hledání boha. „Tu se zjeví nádhera boží,“ napsal nadšeně o závěru své Druhé symfonie C moll pro alt, soprán a smíšený sbor nazývané Vzkříšení. Mahler, kterého fascinovala příroda (byl přesvědčen, že rostliny či hvězdy mají svou duši), napsal relativně málo děl, protože po většinu života bylo pro něj skládání hudby až na druhé místě po dirigování. Zkomponoval devět symfonií (desátá je nedokončená) a je rovněž autorem řady písní: například Písně potulného tovaryše, Dvanáct písní ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, Písně o mrtvých dětech a Sedm písní z poslední doby, Píseň žalobná a Čtrnáct písní a zpěvů z mladých let.
„Šíře a komplexnost gesta, právě tak jako rozmanitost a intenzita stupňů objevování - to je to, čím je Mahler aktuální.“
Jeho dílo, které bylo během vlády nacistů v Německu zakázáno, si našlo cestu do světa zejména až po druhé světové válce. K jeho pokračovatelům se hlásili skladatelé jako Arnold Schönberg, Alban Berg, Anton Webern, Dmitrij Šostakovič či Benjamin Britten. Schönberg mu říkal „svatý Mahler“, pro Leonarda Bernsteina byl „temným prorokem, který psal jemnou a líbeznou hudbu obklopenou velkým smutkem“. Pierre Boulez o něm zase řekl: „Šíře a komplexnost gesta, právě tak jako rozmanitost a intenzita stupňů objevování - to je to, čím je Mahler aktuální.“
V hudební světě si Mahler, jenž miloval dlouhé procházky, byl vášnivým plavcem a cyklistou, vydobyl respekt zprvu jako dirigent. Po řadě štací v čele oper po celé Evropě (včetně například Olomouce, Prahy, Budapešti či Hamburku) zakotvil v roce 1897 na deset let jako šéf vídeňské opery. Před nástupem spíše z taktických důvodů přestoupil na katolickou víru, přesto například od Wagnerovy vdovy Cosimy neušel kritice.
Excentrický a nekompromisní „Fantom opery“
Již tehdy byl vnímán jako excentrický a nekompromisní dirigent, který nesnesl neprofesionalitu hudebníků či pěvců. Ve Vídni, kde jej tehdy označovali za „fantóma opery“ či „mága a monstrum“, zavedl hned několik novinek: Zatemnil hlediště a zejména si nechal dirigentský pultík postavit před sekci smyčců. Vídeňskou operu ale přivedl na vrchol zejména svými inscenacemi Wagnera či Mozarta, hrál ale často i Schuberta, Strausse, Čajkovského, z českých pak Smetanu a Dvořáka.
Do Čech i na Moravu se rád a často vracel. Během působení v Praze v roce 1886 se seznámil s dílem Smetany či Dvořáka, později patřil k jeho přátelům skladatel Josef Bohuslav Foerster. Smetanovy opery uvedl v Hamburku i ve Vídni. V prosinci 1908 dirigoval v Praze s rozšířenou Českou filharmonií premiéru své Sedmé symfonie, v hledišti tehdy byl kupříkladu Oskar Nedbal, Josef Suk, Max Brod či T. G. Masaryk. Zdeněk Nejedlý to poté popsal jako „událost historického významu“. V Metropolitní opeře v New Yorku dirigoval v únoru 1909 poprvé v Americe Smetanovu Prodanou nevěstu s Emou Destinnovou v roli Mařenky, o rok později dirigoval na koncertě Newyorské filharmonie Dvořákovu symfonii Z nového světa.
Sňatek s krásnou Almou
Velký rozruch také Mahler ve Vídni způsobil svým sňatkem s krásnou Almou Schindlerovou v březnu 1902 (Mahlerovi bylo tehdy 41 let a jeho nevěsta byla o 19 let mladší). Když se o ní ucházel, mimo jiné jí napsal: „Máš jediný úkol: učinit mě šťastným.“ A Alma se rozhodla, že si ho vezme: „S jeho duchem, s mým tělem.“ Měli spolu dvě děti, jedna dcera ale zemřela již v pěti letech. Alma, která se po Mahlerově smrti ještě dvakrát provdala, jej přežila o více než půl století (zemřela v prosinci 1964).
Mahler byl 22. května 1911 pohřben na hřbitově ve vídeňské čtvrti Grinzing, na náhrobku je jen jméno: Gustav Mahler. Premiéra jeho Deváté symfonie byla až v červnu 1912 ve Vídni.
