Pouze jeden z deseti lidí si nechá opravit svůj rozbitý telefon, zbytek si raději koupí nový. Mobilní telefony jsou možná nejkřiklavějším příkladem doby, ve které není místo pro opravy, pouze pro nové produkty. Výrobci k tomu výrazně přispívají – zboží často navrhují tak, aby byl jeho servis co nejnáročnější, až nemožný. Podobným praktikám má zabránit nový evropský předpis, který zavádí právo spotřebitelů na opravu. Podle jeho dlouhodobých zastánců sice jde o krok správným směrem, problém ale zdaleka neřeší.
Rozbitý displej nebo vysloužilá baterie u telefonu, poškozený řemen u pračky či ucpaná parní tryska u kávovaru. Uživatelé výdobytků moderní techniky se dříve nebo později dostanou do situace, kdy už výrobky nefungují jako nové. Mnohdy není nutné znovu sahat do peněženky a kupovat nový přístroj – drobná oprava či výměna vadné součástky by problém mohly vyřešit.
Teoreticky. Zejména u elektroniky to platit nemusí. Výrobci se totiž různými praktikami snaží uživatele od drobných oprav odradit, nebo v nich probudit představu, že ji sami nezvládnou a musí do autorizovaného servisu, kde si za vyřešení problému účtují vysoké částky. Nebo přístroj rovnou zahodit a koupit si nový.
„Problémem je často vysoká cena náhradních dílů, která je někdy vyšší než cena celého výrobku. Nebo náhradní díl výrobce ani nenabízí. Pokud si koupíte neoriginální díl, může tam být ‚softwarový blok‘ – nebude kompatibilní a zařízení nebude správně fungovat,“ vyjmenovala Daniela Lalulová ze slovenské firmy Repairably, která se zasazuje o právo uživatelů na opravu.
Párování dílů omezuje i funkčnost součástek od výrobce
Zřejmě nejkřiklavějším příkladem jsou mobilní telefony. Doby, kdy šlo jednoduše odklopit zadní kryt a vyklopit baterii, jsou převážně pryč. Nyní se podobný úkon zpravidla neobejde bez speciálních nástrojů v rukou někoho, kdo přesně ví, co dělá. Někteří výrobci navíc proces záměrně ztěžují a součástky, které podléhají opotřebování, umisťují tak, aby byly co nejhůře přístupné. Například baterie do těla telefonu nevkládají, ale přilepují.
„Výrobci často používají různé taktiky, aby opravy ztížili. Patří mezi ně používání patentovaných šroubů, které vyžadují speciální šroubovací bity, těsnicí zařízení se silnými lepidly a omezování dostupnosti náhradních dílů nebo informací o opravách pro třetí strany nebo nezávislé opraváře,“ popsal ČT24 Manuel Häußermann z evropské pobočky společnosti iFixit, která poskytuje návody na opravy různých výrobků.
„Výrobci elektroniky také nechtějí poskytovat návod na opravu (rozebrání výrobku), jejich argumentem je bezpečnostní riziko,“ doplnila Laluhová.
Některé firmy se navíc opravám mimo autorizovaný servis snaží předejít i stále častějším párováním dílů. Klíčové součástky registrují pod unikátním sériovým číslem, které operační systém páruje s konkrétním telefonem. Pokud tento díl potřebuje vyměnit, musí opravář novou součástku na dálku skrze speciální software opět spárovat s konkrétním zařízením.
V opačném případě telefon transplantovaný díl nemusí vůbec přijmout nebo uživatele zasype chybovými hlášeními. U některých produktů navíc výměna dílu může vést i k osekání funkcí telefonu – a to i když vyměněná součástka pocházela přímo od výrobce, jen nebyla znovu spárována.
Výrobci také běžně přestali pro starší přístroje vydávat softwarové updaty s bezpečnostními prvky nebo naopak aktualizacemi starší modely cíleně zpomalují.
Neživotní cyklus
Cílem těchto kroků je přesvědčit uživatele, že oprava přístroje by byla příliš náročná a drahá. Podle Häußermanna to však není vždy pravda. „Opravy obrazovek sice ve většině případů vyžadují určitý čas a zápal, ale rozhodně je zvládnou i laici,“ popsal na příkladu rozbitého displeje.
Strategie výrobců ale funguje – 89 procent uživatelů si místo servisu starého telefonu raději koupí nový, uvedl server Right to Repair.
Podle Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) to však způsobuje řadu problémů. Dle jejího výzkumu čtyř skupin elektronických přístrojů vyplývá, že skutečný životní cyklus výrobku byl nejméně o 2,3 roku kratší, než udával výrobce.
„Zejména rychlý technologický vývoj znamená, že modely rychle zastarávají buď v očích spotřebitelů, nebo proto, že hardware již není slučitelný s aktualizovaným softwarem,“ uvedla agentura. „Možnosti oprav mnoha elektronických výrobků jsou rovněž omezené. Buď proto, že jejich konstrukce neumožňuje snadnou opravu, nebo proto, že náklady na opravu jsou ve srovnání s nákupem nového výrobku vysoké,“ doplnila.
Rychlejší přechod k novým modelům, které se od těch starších ani příliš lišit nemusí, zároveň výrazně podporují firmy marketingem.
Tuny elektroodpadu
Nejde však jen o peněženky zákazníků, ale také o to, co se stane, když přístroj přestane být přístrojem a přemění se v odpad.
Smetí z elektrických a elektronických zařízení není málo. V Evropské unii připadlo v roce 2016 na každého jejího obyvatele zhruba dvacet kilogramů tohoto odpadu. Stejný objem nových přístrojů přitom výrobci uvádějí každoročně na trh – v roce 2019 šlo podle EEA také o dvacet kilogramů na jednoho člověka.
Celý svět podle agentury v roce 2016 vyprodukoval přes 44 milionů tun elektroodpadu, z Evropy jej pocházela zhruba čtvrtina. Jde o vůbec nejrychleji rostoucí odpadní tok.
Jenže jeho recyklace je problematická. Podle listu Le Monde je řádně zrecyklováno pouze 17,4 procenta tohoto materiálu. Zhruba dvacet procent je nelegálně vyváženo k takzvané neformální recyklaci do zemí Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky.
Spálit a vytěžit
Velkými otevřenými skládkami těchto zemí křižují lidé hledající vyřazenou elektroniku. Kovy, které jsou použité k její výrobě (zejména železo, měď a zlato), následně zpeněží. Protože jsou ale v přístrojích tyto kovy zastoupeny jen v malém množství, a navíc často sloučeny s jinými nerostnými surovinami, činí to jejich recyklaci náročnou i pro moderní provozy.
Na mimoevropských skládkách proto lidé hledající obživu volí jednoduchý přístup – elektroodpad spálí. Plameny sežehnou plasty a odhalí cenné kovy, zároveň však produkují vysoce toxické zplodiny, který zamořují ovzduší, půdu i vodu. Kvůli náročné recyklaci tak výrobci získávají materiál na nové výrobky jinde – těžbou.
Většina elektroodpadu ale do kontejnerů nikdy nedoputuje. Zůstává totiž nevyužitá ležet jako záložní telefony na dnech šuplíků nebo porouchané domácí spotřebiče na poličce ve sklepě.
Evropský předpis by měl opravy zjednodušit
Pro tyto přístroje bez budoucnosti však se však možná objevilo světlo naděje. Nový život by jim mohl vdechnout evropský zákon o právu na opravu. Evropským parlamentem prošla směrnice stanovující pravidla, která by měla zabránit zbytečnému vyhazování zboží a prodloužit životní cyklus elektroniky.
Právo na opravu by mělo platit v průběhu záruky i po ní. Před jejím vypršením budou mít výrobci povinnost nabídnout servis, pokud není dražší než výměna. Po záruce se pak u vybraných typů zboží má oprava výrazně zjednodušit.
„Spousta výrobků, které by šlo opravit, dnes putuje na skládky. To znamená úplně zbytečnou zátěž jak pro peněženky spotřebitelů, tak pro životní prostředí (…) Právo na opravu konečně tohle nesmyslné plýtvání zastaví,“ řekl ČTK europoslanec Marcel Kolaja (Piráti).
Uvedl, že nově budou výrobci povinni například informovat o tom, u jakých produktů musí opravy nabízet. V každé členské zemi by pak měl vzniknout web, který zákazníkům umožní najít si snadno v okolí opraváře. „Ve výsledku bude konečně stejně jednoduché si nechat zboží opravit jako si koupit nové. A ne jako dnes, kdy je sehnání opraváře mnohdy ‚mission impossible,‘“ dodal Kolaja.
Krok vpřed, ale nedostatečný, hodnotí legislativu zastánci práva na opravu
Obtíže potvrdila i Laluhová. Firma, v jejímž čele stojí, uděluje produktům certifikát opravitelnosti a patří tak k rostoucímu proudu, který se k této myšlence hlásí. „Přesně tento aspekt ve společnosti chybí. Opravitelnost není v okamžiku nákupu ani viditelná, ani zaručená, ani snadná, někdy dokonce neproveditelná,“ upozornila.
„Naštěstí se postupně přijímají legislativní změny i v této oblasti. Z našeho pohledu jsou však tyto změny pomalé a návrhy jsou často přijímány ve velmi zkrácené podobě pod tlakem silné lobby. Ale řekněme, že každý krok se počítá,“ okomentovala legislativu na evropské úrovni Laluhová.
Häußermann podotkl, že evropské právo v současné době vyžaduje poskytnutí náhradních dílů, nástrojů a dokumentace k řadě domácím spotřebičům. Tato pravidla by měla brzy platit také pro mobilní telefony a tablety. Ocenil též předpis, podle kterého by měli výrobci do roku 2027 bateriové výrobky opatřit vyměnitelnými bateriemi.
Řada značek se už měnící náladě sama přizpůsobuje, podle Häußermanna začínají již při výrobě zohledňovat opravitelnost produktů. Upozornil, že i americká společnost Apple, která „není příliš známá podporou samooprav“, začala v některých zemích prodávat sety, které mají servis zákazníkům umožnit.
Přesto v zákonech stále vidí mezery. „Nezavádějí kontrolu cen náhradních dílů, což znamená, že výrobci mohou opravu znepřístupnit prostřednictvím drahých dílů. Nechrání ani před překážkami oprav skrze software, jako je párování dílů,“ poukázal. Přesto je podle něj do budoucnosti důvod k optimismu.
„Někdy narazíte na firmu, která dbá na opravitelnost svého výrobku, chce ji nabídnout zákazníkovi a máte pocit, že svět je hezké místo. Potom si uvědomíte stranu opravářů, kteří vám připomínají problémy typu párování dílů (…) a uvědomíte si, že někteří výrobci vytvářejí stále nové a nové překážky,“ dodala Laluhová.
