V Poslanecké sněmovně leží návrh, který by mohl vést k zákazu klecových chovů slepic. I bez něj ale některé obchodní řetězce již loni – když se o tématu po odvysílání záběrů z klecových chovů v pořadu 168 hodin začalo diskutovat – avizovaly, že vejce z klecových chovů postupně přestanou prodávat. I přes argumenty drůbežářů, kteří klecové chovy hájí, existuje několik iniciativ namířených proti nim. Projekt Slepice v nouzi se snaží inspirovat k vykupování slepic z velkochovů, které by jinak čekala jatka. Podle koordinátora projektu Petra Dobrého potká takový osud desítky tisíc ptáků. Rozhovor s ním v Událostech, komentářích vedla Marcela Augustová.
Je načase, aby se každý z nás začal dívat na první číslo na vajíčkách a začal přemýšlet, jaká vejce si kupuje?
Určitě. Většinu lidí přece zajímá, jak kvalitní potraviny jí. Na druhou stranu to není jenom o číslech. Je také potřeba vidět, co za těmi čísly je a jak každý chov vypadá.
Co za nimi tedy je?
Je zvláštní, že Drůbežářská unie říká, že by se měl rozhodnout zákazník. S tím souhlasíme. Ale aby se zákazník mohl rozhodnout, musí vidět, jak který chov vypadá. Když se podíváte na weby velkochovů, vidíte tam krásné stroje, krásné moderní haly, ale slepice tam vidět nejsou. Přitom slepice jsou pořád ta zvířata, která snáší vajíčka – o ty jde.
Můžete nám přiblížit poměry, ve kterých žijí slepice v klecových velkochovech – když je přepočteme na lidské rozměry?
Jeden dánský obchodní řetězec udělal reklamu, proč nebude prodávat klecová vajíčka. Svým zákazníkům to vysvětlil reklamami na telefonních budkách, kdy řekl: Chcete vědět, proč neprodáváme klecová vajíčka? Vezměte si svých devět kamarádů, vlezte si do telefonní budky a pobuďte tam jeden rok. Tak asi se cítí ta slepice.
Obohacená klec – to zní velmi honosně. Ale asi každý ví, jak je velká slepice, a prostor pro jednu slepici je trochu větší než formát A4. To je klecový chov. A halový chov? Je třeba říct, že není chov jako chov. Jsou chovy lepší a jsou chovy horší.
Může být klecový chov dobrý?
Může být lepší než horší. Halový chov, tam mají slepice alespoň možnost chodit, roztáhnout křídla a přirozeně se popelit. Mají pohyb. Používám přirovnání, že klecový chov je jako vězení, kde vězeň nemůže z cely. Halový chov je, že může na chodbu. Volný chov je, že může od rána do večera běhat na volno a večer se vrátí do vězení.
Nejlepší je samozřejmě domácí chov, kde má slepice co nejpřirozenější podmínky. Zapomíná se, že slepice pochází z kura bankivského, což byl pták, který žil v Asii v lesích. Snesl dvanáct vajíček, na ty zasedl a to bylo celé. Žádných 350 vajíček za rok.
Váš projekt funguje pět let. Jak to bylo na začátku? Prostě jste zvedl telefon, zavolal do velkochovu a řekl, já od vás odkoupím slepice, které by jinak šly na porážku?
Šel jsem do toho nepřipravený a úplně naivně. Všechno to děláme s kolegy po práci jako dobrovolníci. Ve své profesi se věnuji ochraně zvířat a mrzelo mě, že lidi řeší poraněnou poštolku, ale nikdo neřeší miliony ptáků v klecích. Takže jsem udělal web a rozhodl se, že nebudu proti nikomu bojovat.
Proti ničemu nebojuju, jenom upozorňuju na podmínky slepic a snažím se lidem vysvětlit, proč by to tak být nemělo. Říkal jsem si, velkochovy vlastně budou rády, když jim pak zavolám, že nějaké slípky vykoupíme a dáme jim druhou šanci, protože jsou ještě mladé – mají jenom rok.
Co vám řekli?
To bylo zajímavé. Je pravda, že jsem se zřejmě dovolal na vrátnice, ale bylo to obvykle ve stylu: „Vždyť my ty slepice taky prodáváme.“ Já říkám: „To je skvělé, že je neposíláte rovnou na jatka. A prodáte je všechny?“ „Skoro.“ A já říkám: „Kolik vám jich zbude?“ „Tak asi tak 50 tisíc.“ Takže jsem pochopil, že v tom ohromném systému nemá život jedné slepice vůbec žádnou cenu. To mně přišlo špatné.
Řádově kolika jste pomohli?
To se nedá říct. Jsme dobrovolníci, zmobilizujeme se několikrát za rok. Naložíme do dodávky slepičky, které už mají lidé zamluvené, a jedeme na trasy. Ale hlavně upozorňujeme lidi, že si mohou do velkochovů dojet a tam si je koupit. Takže sami jsme zachránili za pět let nějakých deset tisíc slepic. Jinak si myslím, že jsme o řád výš.
Když se teoreticky budu chtít přidat – bydlím na vsi, zahrada je velká dost – tak na co se mám připravit? Když si vybavím z dětství pohled na kurník u příbuzných, tak to moc přitažlivý pohled nebyl.
To bude tím, že jste o hodně mladší než já, protože já si pamatuji z dětství, že slepičky běhaly volně po zahradě a nebylo jich tam tolik. Každá rodina potřebuje tři až čtyři, to na spotřebu vajec stačí. Slepice je pro zahradu požehnání. Pokud je zavřeme do výběhu, tak je samozřejmě trochu smradu a musí se to ukočírovat.
Člověk si nemusí pořídit 50 slepiček. Slepice snese pět vajíček za týden, tak si to člověk může spočítat: Potřebuje kurník, otvírání, zavírání, kvalitní potravu a lásku ke zvířatům.
