Policista propuštěný kvůli HIV neuspěl s ústavní stížností. Nejdřív musí rozhodnout policejní prezident

Ústavní soud odmítl stížnost bývalého policisty, který v roce 2011 dostal výpověď poté, co se ukázalo, že je HIV pozitivní. Stížnost označil Ústavní soud za předčasnou. Otázkou možné diskriminace se musí nejprve zabývat policejní prezident.

Ilustrační foto
Zdroj: ČTK Autor: Rostislav Kalousek

Virus HIV lékaři diagnostikovali bývalému policistovi v roce 2010, když pracoval v Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Zaměstnavatel mu poté, co se o nemoci dozvěděl, nařídil podstoupit lékařskou prohlídku. Lékař došel k závěru, že muž není schopen dále vykonávat službu.

Ředitel útvaru pak muže počátkem roku 2011 propustil. Policista kromě práce přišel i o ubytování a musel ukončit studium na Policejní akademii. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 Marie Filippiová loni v květnu sice uvedla, že onemocnění virem HIV lze považovat za zakázaný diskriminační důvod, podle znaleckého posudku ale policista v době propuštění skutečně nebyl schopen svou práci vykonávat. Žalobu proto zamítla.

Vleklý spor se vrátil na začátek

Výrok potvrdil Městský soud v Praze. Poté následoval zásah Nejvyššího soudu, podle kterého má pravomoc rozhodnout o nároku propuštěného policisty na prvním místě služební funkcionář. Bývalý policista v žalobě žádal soudy o určení, že jeho výpověď byla nepřípustnou diskriminací. Domáhal se také odškodnění 500 tisíc korun.

Vleklý spor se tak v podstatě vrátil na začátek, bývalý policista to pokládal za Pyrrhovo vítězství a podal ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení části zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a zrušení vyhlášky o zdravotní způsobilosti.

Ústavní soud přezkoumává až konečné rozhodnutí ve sporu

Ústavní soudci stížnost považují za předčasnou, ale ať už policejní prezident rozhodne jakkoliv, spor tím ještě nekončí. Může následovat kompetenční spor, správní i civilní žaloba. Ústavní soud přitom zpravidla přezkoumává až konečné rozhodnutí ve sporu.

„Důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu není konečné rozhodnutí o stěžovatelově uplatněném nároku. Ústavnímu soudu na tomto místě nepřísluší jakkoli předurčovat další postup orgánu, jemuž byla věc postoupena,“ stojí v usnesení.