Moravská Sahara

Poušť v Česku? Nejvzácnější je rovnou Sahara. Ta moravská

Hodonínsko se nemusí chlubit jen svými viničními tratěmi, ale také rozlehlými planinami a písečnými dunami nedaleko Bzence. Fakticky se přitom o žádnou poušť nejedná, třebaže by tomu mohlo nasvědčovat přízvisko Moravská Sahara. Jak k němu v Česku unikátní biotop přišel? Za všechno vlastně může špatné hospodaření člověka a jeho neohleduplnost daná touhou po rychlejší dopravě.

 

Písečný pruh po obou stranách železniční trati mezi stanicemi Rohatec a Bzenec-Přívoz na Hodonínsku je široký přibližně šedesát metrů, dlouhý deset a půl kilometru o celkové ploše sto hektarů.

Pás území prošel vypleněním z rozhodnutí vídeňské vlády v 19. století, která zde vystavěla Severní dráhu císaře Ferdinanda s hlavní trasou Přerov–Břeclav. Začátek území značí Bechtelův pomník u silnice nedaleko trati Bzenec–Přívoz a končí pískovnou, ve které se stále těží na Slovácku dobře známý „strážnický písek“.

Tato lokalita sousedí s dalšími významnými chráněnými územími, jakými jsou přírodní park Strážnické Pomoraví a přírodní památka Osypané břehy. Před dvaceti lety se pak staly národní přírodní památkou samy Váté písky, jak se Moravská Sahara jmenuje oficiálně.

Vichřice krajinu zdevastovala

Samotný vznik tohoto ojedinělého úkazu odborníci vysvětlují různě. Podle některých geologů sem koncem doby ledové větry navály deseti- až dvacetimetrovou vrstvu písku. Ve skutečnosti ale písky pocházejí ze sedimentů řeky Moravy. 

„Z mořských usazenin vyvál vítr před deseti tisíci lety jejich nejjemnější části, tyto písky jsou z geologického hlediska hodně kyselé a dosahují mocnosti až třicet metrů,“ vysvětlil Vladimír Šácha ze Vzdělávacího a informačního centra Bílé Karpaty. 

Současné přesypy jsou pozůstatkem dun, které v těchto místech vznikly před mnoha tisíci lety. Svým půdním složením jsou Váté písky podle laboratorních rozborů dalším unikátem. Shodují se s nejsušší pouští na světě – asijskou pouští Gobi. Písek z Moravské Sahary je proto hojně využíván pro výrobu omítek a střešních krytin.

Začátkem devatenáctého století byl stav okolních lesů doslova katastrofální. Zmizely zde veškeré vzrostlé porosty a na místě zůstaly pouze křoviny a pařezy. „Rovinou vanuly prudké větry, měnící se v zimě a na jaře ve vichřice. Strhávaly s sebou sníh i půdu. Uskutečnily se sice pokusy zalesnit plochy akátem, javorem a topoly, ale bez úspěchu,“ dodává Šácha.

Intenzivní kácení stromů obnažilo písečnou půdu, písek se začal dávat do pohybu a pokryl i pole v širším okolí. Vytvořily se zde i pohyblivé písečné duny. Již na počátku 19. století je pak toto místo pamětníky označeno jako naprostá pustina.

Spásný nápad s bramborami

Les se do krajiny vrátil až se zásahem zájmu místního lesníka po roce 1825. Nadlesní z Bzence Jan Bedřich Bechtel zkoušel v oblasti vysazovat různé druhy dřevin. Nejvíce se mu osvědčila borovice, ale vysázel zde i duby, olše a břízy. Vysokým dřevinám se ovšem v kyselé půdě začalo dařit až díky jeho nápadu zasadit mezi stromy brambory, které zastínily sazeničky jehličnanů.

Do poloviny 19. století se podařilo obnovit lesy na více než dvou tisících hektarech. Úzký pruh kolem železnice však zůstal trvale nezalesněný. V osmdesátých letech minulého století, kdy přestaly jezdit parní lokomotivy, začalo území zarůstat nálety semen borovic.

Koncem osmdesátých let začali ochránci přírody stromy likvidovat. Prakticky každoroční odstraňování borovic trvá dodnes kvůli jejich masivnímu rozrůstání do chráněného pásu.

Biotop nemající obdoby

Na území Moravské Sahary tak dnes leží celorepublikově nejvýznamnější území výskytu pískomilné fauny a flóry. V řídké vegetaci rostou především teplomilné druhy rostlin vázané na kyselé písky – mechorosty a lišejníky. Odborníci zde objevili řadu vzácných druhů střevlíkovitých brouků, bohatá je fauna blanokřídlých, zejména kutilek, žahalek a včel.

Návštěvníci mohou při troše štěstí pozorovat kudlanku nábožnou nebo jednu z nejpočetnějších populací ještěrky zelené na našem území. Žije zde i řada ptačích druhů, například dudek chocholatý nebo skřivan lesní.

Samostatnou kapitolu tvoří pavouci, které zde vědci studují teprve v posledních letech. Biologové v zeminách zaznamenali několik desítek druhů, z nich mnohé patří mezi teplomilné vzácnosti v celoevropském měřítku. Jedním z příkladů je stepník rudý. Důležitost uchování krajiny v nezměněné podobě dokládá i objevení tří zcela nových druhů pavoukovců v rámci České republiky a jeden druh vědci dosud neprozkoumaný.

Nedaleko za pískovnou, která těsně sousedí s rezervací, je další přírodní památka, takzvané Osypané břehy. Neregulovaná řeka Morava zde vytvořila kulisy pro film Cesta do pravěku Karla Zemana z roku 1955. Zatopené meandry, které se nazývají výsepy, vytvářejí ve Vátých píscích deset až patnáct metrů hluboké nádrže, ve kterých se projížděli hrdinové Zemanova filmu v době třetihor.

Požár v roce 2012 zničil podstatnou část lesů

V květnu roku 2012 vznikl požár u turistické základy Littner, tedy v těsné blízkosti Vátých písků, a kvůli silnému větru a suchému prostředí se začal nekontrolovatelně rychle šířit. Kouř z ohně bylo možné vidět ze vzdálenosti dvaceti kilometrů. Na místě musely zasahovat jednotky z celého Jihomoravského a Zlínského kraje.

Hasičům se tehdy do cesty postavila právě zdejší Sahara; k nejbližšímu čerpadlu vody, tedy řece Moravě, museli absolvovat několik kilometrů přes těžký písečný terén, a na boj s plameny tak bylo potřeba přivolat i vrtulníky.

Až druhý den se hasičům podařilo požár lokalizovat, zastavit šíření a zneškodnit viditelný plamen. Po dvou týdnech se podařilo zneškodnit i podzemní hoření, ale kontroly lokality trvaly ještě týdny. Bylo povoláno asi patnáct set hasičů, tři vrtulníky a požární tank. Spotřebovalo se téměř 21 milionů litrů vody.

Během požáru shořelo 184 hektarů borového lesa, což místní biotop výrazně ohrozilo – navzdory tomu, že ochránci přírody šíření lesa regulují, jeho absence je pro rostlinstvo a živočišstvo stejně nežádoucí; specifikum krajiny totiž vzniká právě v souhře lesa a „moravské pouště“.

Oblast Vátých písků si lze projít po naučné stezce nebo skupinově po dohodě s průvodcem Informačního střediska Bílé Karpaty. V části národní přírodní památky se nachází i in-line trasa.