Česko v pátek vyrovnalo neveselý rekord. Od posledních voleb do Poslanecké sněmovny uběhlo 230 dnů a země stále čeká na vládu s důvěrou dolní parlamentní komory. Přitom právě 230 dnů trvalo, než důvěru pro svoji vládu získal zatím nejdéle čekající premiér Mirek Topolánek. Vzhledem k tomu, že ještě neskončilo vnitrostranické referendum ČSSD o vstupu do vlády a KSČM přichází s dalšími podmínkami své případné podpory, bude tento rekord jistě překonán. Web ČT24 přináší analýzu důvodů složitého sestavování vlád v Česku včetně srovnání s rekordy ze zahraničí.
Sestavování české vlády zabere po volbách většinou přibližně dva měsíce. Vlastní vyjednávání o nové vládě začíná v podstatě okamžitě po uzavření volebních místností a trvá přibližně měsíc. Dalších 30 dní pak nově vzniklé vládě dává ústava, než předstoupí před Poslaneckou sněmovnu se žádostí o její důvěru.
Babiš předčil Topolánka, ten řešil pat
V roce 2006 však nastala dosud nevídaná situace. Volby tehdy skončily patem a pravicový i levicový tábor čítal přesně po sto poslancích. Možnosti vyjednávání byly velmi omezené. První vláda Mirka Topolánka tak byla jmenována až tři měsíce po volbách a skládala se pouze ze členů ODS a několika nestraníků. Důvěru Poslanecké sněmovny ovšem nezískala a vládnout musela v demisi.
Dva měsíce nato prezident jmenoval Mirka Topolánka premiérem podruhé. Nově vzniklá koaliční vláda už byla ve shánění podpory úspěšnější a v lednu 2007 získala důvěru dolní komory parlamentu. Vedle poslanců ODS, KDU-ČSL a Strany zelených kabinet nepřímo podpořili i dva bývalí členové klubu ČSSD Michal Pohanka a Miloš Melčák. Hlasování se nezúčastnili, takže k získání důvěry stačilo 100 hlasů ODS, lidovců a zelených.
Andreji Babišovi sice aktuálně trvá sestavování vlády s důvěrou na den přesně stejně dlouho, situace je ovšem jiná než v roce 2006. Možností vládních koalic je matematicky mnoho, jejich vzniku ale podle opozičních politiků brání trestní stíhání premiéra, programové rozdíly i osobní nevraživost.
Hnutí ANO tak sice zvítězilo v posledních volbách do Poslanecké sněmovny suverénním rozdílem, o vytvoření vlády s důvěrou se však jeho předseda Andrej Babiš marně snaží už déle než sedm měsíců.
Největší problémy? Konfrontační styl a osobní zájmy
Politici i politologové přemýšlí nad důvody, proč je povolební sestavování vlád v Česku někdy tak složité. Často bývá obviňován volební systém, který dlouho neprodukoval silné vládní většiny. Navzdory zachování stejného volebního systému však v posledních letech tyto silné většiny vznikají: skládání vlád je přitom problémem stále. Příčiny těchto komplikací proto zjevně vězí jinde.
Jako větší problém se jeví obecný fakt, že před volbami jsou politické strany na sobě nezávislé, po volbách jsou však nuceny spolupracovat. Vyhrocená volební kampaň pak může být překážkou pro povolební spolupráci mezi politickými stranami. Vystupují-li předsedové stran vůči sobě konfrontačně, pravděpodobnost, že by se dohodli na společném kabinetu, se snižuje. Vyrovnat se s tímto paradoxem je v Česku častým problémem.
Při sestavování českých vlád hrají až příliš velkou roli osobní vztahy. Komplikované a zdlouhavé bylo kvůli nim například vyjednávání o zatím poslední vládní koalici mezi Bohuslavem Sobotkou a Andrejem Babišem. Celkových 115 dní vyjednávání navíc ovlivnil i vnitrostranický puč, jež měl za cíl odstavit Sobotku z čela strany – pokus o odvolání ale ustál.
O co komplikovanější byla patová situace Mirka Topolánka v roce 2006, o to jednodušeji tehdy vznikaly dohody mezi koaličními stranami. Svoji roli sehrála vzájemná vstřícnost a až přátelský vztah Topolánka s Miroslavem Kalouskem. Partnerství obou stran bylo bezproblémové, překlenout názorové rozdíly nebylo těžké – Kalousek se dokonce stal ministrem financí, když v rezortu nahradil tehdejšího ekonomického experta ODS Vlastimila Tlustého z první Topolánkovy vlády.
Revize ústavy? Postačily by dílčí úpravy
Z hlediska ústavy se zdá, že proces formování a jmenování vlády je poměrně jednoznačný. Ostatně až do nedávné doby hlavní političtí aktéři ústavní pravidla nerozporovali. Navzdory tomu, že ústava neuvádí žádné lhůty, vlády často získávaly důvěru přibližně po dvou měsících od voleb, nevyskytla-li se žádná komplikace.
Je to dáno zejména tím, že všichni političtí aktéři měli zájem na co možná nejrychlejším procesu ustavení vlády. V současné době však prezident zpochybňuje fakt, že by vláda potřebovala důvěru sněmovny a předseda nejsilnější strany, pověřený sestavováním vlády, tohoto prostoru od prezidenta využívá. Případná rozsáhlá změna ústavy se v takovém případě neukazuje jako řešení, prim zde hraje politická kultura a osobní vůle konkrétních politiků.
Pokud by mělo k ústavním změnám dojít, nabízí se spíše inspirace některými dílčími mechanismy, které usnadňují vznik vlád v zahraničí. Jedním z nich je například tzv. negativní parlamentarismus. V takovém systému kabinet vládne plnohodnotně už od svého jmenování bez nutnosti získat důvěru, a to až do doby, než je mu případně vyslovena nedůvěra. Vláda tak nemusí hledat aktivní podporu, ale stačí, aby se proti ní nepostavila jednotná většina, což právě vznik vlád značně usnadňuje.
V současnosti je negativní parlamentarismus typický pro skandinávské země, konkrétně Dánsko, Norsko, Švédsko nebo Island. Stejný mechanismus využívala pro vznik vlády i ústavní listina první Československé republiky z roku 1920.
Zahraniční rekord v čekání na vládu patří Belgii
Také v zahraničí je skládání vlády občas otázkou i mnoha dlouhých měsíců. Z poválečných čísel vyplývá, že z evropských států trvá průměrné povolební sestavování vlády nejdéle v Belgii, a to 98 dní.
Podobná je situace v Nizozemsku, které se vlády po volbách průměrně dočká po 93 dnech. Historicky se však setkáme i se situacemi, kdy země tulipánů čekala na novou vládu i déle než půl roku. Místní volební systém je velmi vstřícný i k těm nejmenším politickým stranám, díky čemuž je dolní parlamentní komora po volbách velmi rozdrobená. Sestavování vlády je v takové atmosféře velmi složité. Více než dvouměsíční skládání kabinetů je typické také pro Rakousko, Finsko nebo Itálii.
Absolutní rekord v sestavování vlády po volbách však drží právě již zmíněná Belgie. Ve volbách v červnu 2010 zvítězili vlámští separatisté usilující o postupný rozpad země. Strany se ovšem dlouho nedokázaly dohodnout na změně financování regionů a provedení ústavní reformy týkající se jazykových práv jednotlivých skupin obyvatelstva. Vláda tak nakonec vznikla až v prosinci 2011 pod vedením socialisty Elia Di Rupa, 541 dní od voleb. V Belgii sehrálo důležitou roli také to, že je země federací. Zatímco federální vláda těžce vznikala, republikové vlády fungovaly poměrně bezproblémově.
I když případ z let 2010-2011 představuje velký extrém, Belgie si na zdlouhavé sestavování vlád už zvykla. Problémem je totiž právě složité federální uspořádání země. Místní politické strany jsou rozděleny nejen podle různých ideologických názorů, ale i podle jazykových komunit. Vedle sebe tak existují třeba socialisté vlámští a valonští. Koalice je tak často nutné složit z mnoha vzájemně nevraživých stran, což tvorbu vlád dále komplikuje.
