Praha – Osobní bankrot - ještě donedávna neznámý pojem. Dnes se s ním na vlastní kůži každý měsíc seznámí více než tisíc lidí. Jen v srpnu jich bylo soudem schváleno 1 656, zájem vyhlásit svůj vlastní bankrot ale mělo přes dva tisíce lidí. Asi nejvíc sužují dluhy obyvatele Ústeckého kraje, kde je osobních bankrotů nejvíce. Mýlil by se ten, kdo by čekal, že do dluhové pasti upadají hlavně Romové. Mezi dlužníky převažují členové majority. A ti také nejčastějí žádají o vysvobození z nekonečného kolotoče splátek.
Děčínsko, stejně jako celý sever Čech, se potýká s vysokou nezaměstnaností. Mnozí z těch, kteří nepřišli o práci při zavírání továren v 90. letech, rozšířili řady nezaměstnaných o pár let později - kvůli krizi po roce 2008. Právě na Děčínsko se proto soustředil jeden z projektů protidluhového poradenství financovaný Evropskou unií.
Jak funguje osobní bankrot
Osobní bankrot, často označovaný také jako oddlužení nebo insolvence, pomáhá lidem zbavit se dluhů, které už nejsou schopni splácet. Zájemci o něj musejí mít práci nebo stálý příjem (například dávky v případě invalidity) a musejí být schopni do pěti let splatit alespoň 30 procent dlužné částky. Na základě jeho vyhlášení věřitelé rozhodnou, jak bude probíhat – tedy jestli dlužník prodá veškerý movitý majetek nebo bude posílat pravidelné splátky příjmu. Splátky pak znamenají, že dlužník pět let odevzdává veškerý svůj příjem nad rámec životního minima. Jeho výše záleží na tom, zda potřebuje peníze jen pro sebe nebo pro celou rodinu. Pro rodinu to může být okolo 9 tisíc korun. Pokud dlužník splatí zmíněných 30 procent, soud po pěti letech zbytek dluhů promíjí. Jinak je na dlužníka vyhlášen konkurz.
Projekt připravilo místní Charitní sdružení Děčín a za tři roky, kdy běžel, se podařilo jen z Děčína řešit proces oddlužení se 190 dlužníky. V celém šluknovském výběžku, kam jeho dosah také spadá, to bylo dalších 170. „Někdy mám dojem, že řeším stále jen dluhy. Za den se nám sejdou i tři lidé se zájmem o oddlužení,“ říká Katka Ondrušová z poradny.
Podobný názor zaznívá i z organizace Člověk v tísni, která se dluhy zabývá na dalších místech republiky. „Kvůli krizi přišla řada lidí o zaměstnání nebo jim zaměstnavatelé snížili mzdu. Předtím jeli na spotřebitelský standard, měli stabilní plat a pořizovali si dovolené a velká domácí kina na splátky. Teď se dostali do velkého problému,“ říká Daniel Hůle, odborník na dluhovou problematiku z Člověka v tísni.
Pomoc zadluženým? Město říká „ne“
Děčínský radní Vlastimil Pažourek se dluhy dlouhodobě zabývá. Prosazuje, aby šlo z městské kasy víc peněz do protidluhového poradenství. „V radě to ale neprošlo,“ říká. Politici raději občanům přiklepnou nové hřiště či komunitní centrum nebo peníze pošlou třeba na protipovodňová opatření. „Je to vlastně logické. Horizont lokálních politiků je maximálně čtyřletý. Politik se prostě vesměs řídí tím, co mu lidé ve volbách přičtou k dobru,“ vysvětluje Hůle. Jenomže finanční vzdělávání a poradny pro dlužníky, to je běh na dlouhou trať.
Voliči si také často myslí, že tento druh podpory čerpají většinou Romové, kteří v Děčíně tvoří významnou menšinu. To je ale zásadní omyl. Dlužníků v Děčíně je mnohem víc než romského obyvatelstva a do poraden chodí především příslušníci majority. Že problém s dluhy nemají jen Romové, dokládá i příběh tamního rekordmana. Dluhy nasbíral u 28 společností. Barva pleti? Bílá.
Město jako věřitel
V Děčíně je podle odhadů zadlužených 15-20 % obyvatel. Jen v městské kase kvůli nezaplaceným poplatkům chybí zhruba 50 milionů korun, z toho nejvyšší část - 20 milionů - za nezaplacený odpad, přičemž tato položka každoročně narůstá o další dva miliony. Kruh se tak uzavírá. Na protidluhové poradny totiž pak městu nezbývá. „My jsme v situaci, kdy ty peníze opravdu nemáme. Když je někomu dáte, jinde je musíte sebrat. Na radě se hádáme o desítkách tisíc korun,“ říká Pažourek.
Město samozřejmě není jediný věřitel. Další rozpůjčované částky evidují nebankovní společnosti, jako Home Credit, Cetelem nebo Provident. A nejvyšší závazky mají lidé u běžných bank. Půjčování tady zkrátka nikdy nekončí. „Člověk, který žije od výplaty k výplatě, do další mu zbývá 14 dní a už nemá na pořádný nákup, tak si prostě půjčí,“ vysvětluje Jitka Glöcknerová z protidluhové poradny. Dokud lidé splácí, drží se nad vodou. Jenže Věra Kuklová, která má celý projekt poradenství na starosti, dodává: „Stačí zapomenout, onemocnět nebo dokonce ztratit zaměstnání – a dluhová past se roztáčí tak rychle, že lidé nemají šanci sami se z ní dostat.“
Ti informovanější dorazí pak do poradny. Mnohdy potají. Za dluhy se stydí. Velké části z nich nezbývají z výplaty žádné peníze. „Přitom mají třeba hned několik životních pojistek, a to zbytečně. Dealer jim řekne, že se jim to zhodnotí, přestože to tak není,“ vysvětluje Ondrušová častý omyl dlužníků.
Případ Kasíková
Hana Kasíková - do dluhové pasti spadla nevinně, kvůli bývalému manželovi. Peníze splácela celkem pět let sama. K tomu musela čelit nešťastným životním událostem, jako byl požár domku nebo autonehoda syna. Odhaduje, že i přesto svůj původní dluh už zaplatila zhruba dvakrát. Jak je to možné? Když se o dluhy přihlásili věřitelé, dostala exekuci na plat a celý zbytek rozesílala těm, kteří se přihlásili po nich. „Nezbývalo mi nic, a já byla ráda. Měla jsem dojem, že když to všechno dám pryč, dluhů se rychle zbavím,“ popisuje svoji strategii. „Vždycky to největší jsem platila nejdřív. Takže jednomu jsem poslala, co jsem mohla – ostatním nic, nebo třeba jen pětistovku. Jenže oni nečekali,“ vzpomíná Kasíková. Dluhy se násobily, z malých se stávaly velké a k tomu se přidávali další věřitelé. Paní Kasíkové totiž často už nezbývalo na složenky za telefon, povinné ručení, zdravotní pojištění, elektřinu i plyn.
I když na splátky posílala do koruny celou výplatu, dluhů neubývalo. „Já jsem splácela pět let a i teď jsem pořád na stejné částce jako na začátku,“ říká Kasíková. Ke splacení má ještě zhruba 370 tisíc korun. Bez procesu oddlužení, kterým prochází, by to ale bylo jeden a půl milionu. Teď jí díky tomu měsíčně zbývá životní minimum – zhruba 7 tisíc korun.
Se svou rodinou bydlí v bývalém vykřičeném domě. Bere to s humorem. Když se do něj nastěhovali, byl celý polepený reklamami a doteď v jeho čele zůstává – i když nefunkční – neonové srdce. „Hned druhý den nám tu zvonil zákazník. Zklamaného jsme ho poslali pryč, do vedlejší vesnice,“ směje se. Domek vybrala kvůli svému synovi. Je to prý „garáž s příslušenstvím“. Syn Jaroslav, ač po těžké nehodě v invalidním důchodu, celé dny tráví rozebíráním a opravou aut. Přesto to výhodné bydlení není. Ve špatně izolované budově se ročně protopí 100 tisíc korun. Další zimu by tu prý finančně nepřežili. A tak bude hledat znovu místo, kde její syn bude moct provozovat svého koníčka.
Bílá chudoba
Paní Kasíková je typickým příkladem české bílé chudoby, aneb „pro rodinu všechno“. Právě snaha ukojit požadavky dětí či partnera je často jedním z důvodů, proč se Češi do dluhů dostávají. Vedle toho přistupují další - peníze jsou příliš lehce přístupné. Třeba jen při nákupu v běžném hypermarketu. Karta Tesco, kterou mnozí finanční poradci v obchodě prezentují jako věrnostní, je ve skutečnosti kreditka Home Credit poskytovaná na několik prvních měsíců zdarma. Kdo to sám nezjistí, začne se po půl roce divit. Měsíční poplatek za ni je ale to nejmenší. Klient podepisuje několikastránkový dokument psaný drobným písmem, přitom prodejce produktu má k dispozici několik stovek stran manuálu. Na otázku, co se stane, když na jednu splátku člověk zapomene, nedokáže odpovědět. „Počkejte, podívám se,“ listuje paní za přepážkou, ale ničeho se nedobere. Z ceníku vyplývá, že za upomínky jsou to stokoruny, dále pokuta podle půjčené částky a úroky. Půjčit si můžete až 60 tisíc. Stačí, když máte příjem 6 tisíc měsíčně. Z čeho bude klient částky splácet? Společnost to neprověřuje, kartu je schopná vydat v řádu minut.
Můžeš - nemůžeš. Zaplať
Pažourek z děčínského magistrátu i Hůle z Člověka v tísni se shodují, že míč je teď na straně státu. Obce mají jen omezené možnosti. Děčín si ve spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování nechal vypracovat studii o zadluženosti a zakázal podomní prodej, podle protidluhové poradny Charitního sdružení je to ale zoufale málo. Požadují, aby případy jednotlivých dlužníků posuzovalo město zvlášť a přirážky jim případně odpouštělo tak, aby dosáhli na oddlužení.
Jenže to podle Pažourka nejde. „Vymáhací oddělení magistrátu má tisíce dlužníků a položek. Vytrácejí se nám z toho ty individuální příběhy a možnosti. Bohužel, nejsme schopni posuzovat každý příběh každého dlužníka. Můžeš-nemůžeš, zaplať-nebo ne, to je jediný způsob, jak k tomu jsme momentálně schopni přistupovat,“ vysvětluje. Neprošly ani snahy nechat je dluh si odpracovat. „Je to administrativně náročné. Nejde to tak jednoduše zorganizovat. To odpracování je vázané na faktické instrumenty: zákoník práce, pomůcky, dozor nad lidmi… Nedovedu si představit, jak to propojit,“ říká Pažourek. Navíc pro mnohé ze zadlužených je výhodnější prostě nepracovat. Stejně jim z výplaty zbývá kvůli exekucím jen životní minimum. „Dostat se z kategorie minus deset do kategorie minus pět… To už je jedno,“ dodává Pažourek. Jenže čím víc lidí neplatí, tím víc se tento trend rozšiřuje.
Náprava v nedohlednu
Z protidluhových služeb se stal krutý byznys. „Zvýšila se dravost všech jednotlivých aktérů v celém tom procesu. My máme velmi špatnou zkušenost třeba s dopravními podniky nebo energetickými společnostmi. Dnes je velmi málo oblastí, kde by běžný člověk požíval základní ochrany ze strany státu,“ dodává Hůle, který se snaží takové podmínky vyjednat.
Člověku v tísni se podařilo dohodnout podporu TOP 09, ODS a ČSSD pro novelu občanského soudního řádu, která se dostala do Poslanecké sněmovny, s koncem vlády ale spadla pod stůl. „Pět minut po dvanácté,“ dodává k tomu Hůle, který o nutnosti zákonných úprav přesvědčil dokonce i bankovní a nebankovní společnosti. „Velcí věřitelé už si uvědomují, že je třeba systém změnit, zjednodušit a zmenšit zátěž na dlužníky. Protože i jim se projevuje negativně při vymáhání dluhů,“ vysvětluje, proč se k problematice také hlásí.
Hůle chce doufat, že současná podpora změn ve prospěch dlužníků bude trvat i po volbách a novela přijde ke slovu znovu i s novým parlamentem. Zatím je v Česku zhruba 50 poraden, kde vedle dalších agend řeší i dluhy. Přitom jim často chybí peníze. Získávají je jen z dotací na sociální služby nebo z evropských programů. Programy ale letos končí a jestli budou pokračovat i v dalším období, není zatím jisté. Bez pomoci přitom může ubýt těch, kterým se procesem oddlužení podaří úspěšně projít. Necelé dva tisíce lidí měsíčně by mohly ztratit naději na to, že jim jednou zase zbydou peníze na to, aby bez problémů zaplatili alespoň nájem.
Jak vypadá situace zadlužených lidí? Co řeší a co jim z dluhů zbylo? Prohlédněte si ve fotogalerii: Byznys s chudobou a život na dluh.
