Zajatí muži s hákovým křížem na prsou vycházejí ze sklepa v Tichém údolí. Později byli popraveni
Na konci války projevili Roztočané mimořádný soucit i chrabrost. Na nádraží zastavil vlak, který mířil z koncentračního tábora v Litoměřicích pravděpodobně do Mauthausenu. V něm se tísnily čtyři tisíce lidí, namnoze trpící tyfem, úplavicí a dalšími nemocemi.
Nejenže se vlak ve městě díky přednostovi stanice Janu Najdrovi podařilo zdržet, a tudíž i poskytnout trpícím nejnutnější pomoc, lidé k vlaku za přítomnosti německých vojáků hromadně nosili vodu a jídlo, od čehož je neodradil ani zbídačený stav infekčních vězňů. V chaotické situaci se navíc povedlo některé vězně osvobodit a schovat v sirotčinci v provizorním lazaretu.
Projevy roztocké kuráže pokračovaly, v obci žila řada stoupenců i členů odboje. Když 5. května propuklo Pražské povstání, obyvatelé městečka pár kilometrů na sever od Stověžaté se okamžitě zapojili. Nejprve zpacifikovali německé posádky, které se v obci nacházely, a vyrazili na pomoc severním čtvrtím Prahy, kde výrazně pomohli povstalcům. Někteří při tom obětovali život.
Zajatá německá posádka jde roztockou Nádražní ulicí. Květen 1945
„K většině zajatců se chovali naprosto korektně,“ popsal jednání Roztockých historik Jiří Plachý. Na základě „zpravodajského výběru“, jehož kritéria nejsou přesně známá, však bylo z tisícovky Němců odděleno devětadvacet jedinců, na něž zřejmě padlo podezření ze členství v SS či jiných nacistických složkách, vysvětlil Plachý, který o událostech publikoval článek v historické revue Paměť a dějiny vydávané Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Rozsudek nerozsudek
Muži byli střeženi ve sklepeních v Tichém údolí, které spojuje Roztoky se Suchdolem. Archivní fotografie zachycuje zajatce v oblečení s na prsou našitými hákovými kříži, které byly patrně urvány z nacistických vlajek. „Každou hodinu je vyváděli ven a dostali výprask,“ svěřil se publicistovi Ladislavu Kantorovi pamětník Miroslav Dudák, v době líčených událostí dvanáctiletý.
„Poslední bylo, že byli odvezeni do háje, kde si museli vykopat hrob a byli postříleni,“ vybavil si Dudák. O exekuci tehdy rozhodl Revoluční národní výbor. Historik Plachý k tomu poznamenává, že orgán neměl pravomoc popravu (či daleko spíš vraždu) nařídit a „rozsudek“ nenesl znaky právního charakteru – vinní v něm nejsou jmenovitě uvedeni, namísto konkrétních přečinů byli odsouzeni za „odporné činy“ a „mravní zhovadilost“.
Německý zajatec s hákovým křížem na prsou vychází ze sklepa v Tichém údolí. U vchodu stojí muž v civilu, nad ním muž v uniformě a s puškou v ruce
„Jako vysoce pravděpodobné se zdá, že žádné soudní jednání neproběhlo a uvedený dokument byl vyroben pouze proto, aby kryl masakr,“ připouští dokonce Plachý a dodává, že dodnes se s jistotou neví, kdo konkrétně vraždu nařídil ani kdo ji vykonal. Zdůraznil ale, že nešlo o spontánní akt násilí lidí, kteří by vzali spravedlnost do vlastních rukou a rozhodli se na Němcích mstít za útrapy války.
Z celkem 29 zastřelených se podařilo identifikovat pouze tři muže: osmnáctiletého německého vojáka Herberta Böhma, roztockého kolaboranta Josefa Hrubého a Josefa Haunolda-Uhlíře, který se za války vydával za spolupracovníka Gestapa. Kdo byli další z usmrcených, se dodnes nezjistilo.
„Nelze pochybovat o tom, že mnozí z těchto lidí si smrt za své válečné zločiny zasloužili, faktem ale zůstává, že byli zastřeleni civilisty po skončení války, prakticky anonymně a bez soudu.“
Stanislav Boloňský
Pohřeb semdesát let po válce
Dva roky po válce, v létě roku 1947, se dvacet devět kulek začalo vyšetřovat. Historik Plachý vysvětlil, že v té době se o poválečném násilí relativně otevřeně hovořilo a někteří strůjci nejbrutálnějších excesů, k nimž docházelo na mnoha místech nejen v Čechách, dokonce stanuli před soudem.
V Roztokách však příčinou zahájení procesu nemusela být pouze touha po spravedlnosti, ale také zápach, který se z masového hrobu linul směrem k Suchdolu. Právě jeho obyvatelé po exhumaci a řádném pohřbu volali, dost možná právě z pragmatických důvodů.
Po nástupu zločineckého komunistického režimu v roce 1948 se masové hroby v Tichém údolí staly tajemstvím, o němž se na veřejnosti nemluvilo. Tabu nebylo prolomeno ani po revoluci v roce 1989. K exhumaci kostí zemřelých došlo až v roce 2015, sedm dekád po skončení války. Ostatky popravených byly uloženy na německém válečném hřbitově v Chebu.
