Mimořádný ohlas vyvolaly v České republice i v Německu unikátní záběry z konce dubna 1945, na nichž obyvatelé Roztok u Prahy pomáhají vězňům z transportu smrti. Po povstání, do něhož se místní rovněž zapojili, obcí prošly stovky německých válečných zajatců. Devětadvacet z nich, aniž by stanuli před řádným soudem, bylo na základě rozhodnutí Revolučního národního výboru 10. května zastřeleno. Z popravy se po únorovém převratu stalo tabu.
Na konci války projevili Roztočané mimořádný soucit i chrabrost. Na nádraží zastavil vlak, který mířil z koncentračního tábora v Litoměřicích pravděpodobně do Mauthausenu. V něm se tísnily čtyři tisíce lidí, namnoze trpící tyfem, úplavicí a dalšími nemocemi.
Nejenže se vlak ve městě díky přednostovi stanice Janu Najdrovi podařilo zdržet, a tudíž i poskytnout trpícím nejnutnější pomoc, lidé k vlaku za přítomnosti německých vojáků hromadně nosili vodu a jídlo, od čehož je neodradil ani zbídačený stav infekčních vězňů. V chaotické situaci se navíc povedlo některé vězně osvobodit a schovat v sirotčinci v provizorním lazaretu.
Projevy roztocké kuráže pokračovaly, v obci žila řada stoupenců i členů odboje. Když 5. května propuklo Pražské povstání, obyvatelé městečka pár kilometrů na sever od Stověžaté se okamžitě zapojili. Nejprve zpacifikovali německé posádky, které se v obci nacházely, a vyrazili na pomoc severním čtvrtím Prahy, kde výrazně pomohli povstalcům. Někteří při tom obětovali život.
Ale ani tím dramatické události neskončily. Do Roztok totiž z opačného směru, ze severu Prahy, přiváželi německé zajatce, kteří pak putovali do dalších zajateckých táborů. Celkem obcí prošlo více než pět set válečných zajatců a k tomu další půltisícovka civilistů německé národnosti a českých kolaborantů.
„K většině zajatců se chovali naprosto korektně,“ popsal jednání Roztockých historik Jiří Plachý. Na základě „zpravodajského výběru“, jehož kritéria nejsou přesně známá, však bylo z tisícovky Němců odděleno devětadvacet jedinců, na něž zřejmě padlo podezření ze členství v SS či jiných nacistických složkách, vysvětlil Plachý, který o událostech publikoval článek v historické revue Paměť a dějiny vydávané Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Rozsudek nerozsudek
Muži byli střeženi ve sklepeních v Tichém údolí, které spojuje Roztoky se Suchdolem. Archivní fotografie zachycuje zajatce v oblečení s na prsou našitými hákovými kříži, které byly patrně urvány z nacistických vlajek. „Každou hodinu je vyváděli ven a dostali výprask,“ svěřil se publicistovi Ladislavu Kantorovi pamětník Miroslav Dudák, v době líčených událostí dvanáctiletý.
„Poslední bylo, že byli odvezeni do háje, kde si museli vykopat hrob a byli postříleni,“ vybavil si Dudák. O exekuci tehdy rozhodl Revoluční národní výbor. Historik Plachý k tomu poznamenává, že orgán neměl pravomoc popravu (či daleko spíš vraždu) nařídit a „rozsudek“ nenesl znaky právního charakteru – vinní v něm nejsou jmenovitě uvedeni, namísto konkrétních přečinů byli odsouzeni za „odporné činy“ a „mravní zhovadilost“.
„Jako vysoce pravděpodobné se zdá, že žádné soudní jednání neproběhlo a uvedený dokument byl vyroben pouze proto, aby kryl masakr,“ připouští dokonce Plachý a dodává, že dodnes se s jistotou neví, kdo konkrétně vraždu nařídil ani kdo ji vykonal. Zdůraznil ale, že nešlo o spontánní akt násilí lidí, kteří by vzali spravedlnost do vlastních rukou a rozhodli se na Němcích mstít za útrapy války.
Z celkem 29 zastřelených se podařilo identifikovat pouze tři muže: osmnáctiletého německého vojáka Herberta Böhma, roztockého kolaboranta Josefa Hrubého a Josefa Haunolda-Uhlíře, který se za války vydával za spolupracovníka Gestapa. Kdo byli další z usmrcených, se dodnes nezjistilo.
Pohřeb semdesát let po válce
Dva roky po válce, v létě roku 1947, se dvacet devět kulek začalo vyšetřovat. Historik Plachý vysvětlil, že v té době se o poválečném násilí relativně otevřeně hovořilo a někteří strůjci nejbrutálnějších excesů, k nimž docházelo na mnoha místech nejen v Čechách, dokonce stanuli před soudem.
V Roztokách však příčinou zahájení procesu nemusela být pouze touha po spravedlnosti, ale také zápach, který se z masového hrobu linul směrem k Suchdolu. Právě jeho obyvatelé po exhumaci a řádném pohřbu volali, dost možná právě z pragmatických důvodů.
Po nástupu zločineckého komunistického režimu v roce 1948 se masové hroby v Tichém údolí staly tajemstvím, o němž se na veřejnosti nemluvilo. Tabu nebylo prolomeno ani po revoluci v roce 1989. K exhumaci kostí zemřelých došlo až v roce 2015, sedm dekád po skončení války. Ostatky popravených byly uloženy na německém válečném hřbitově v Chebu.
