Před sedmdesáti lety došlo na návrší nedaleko Přerova k jedné z nejbrutálnějších protiněmeckých odvet. V noci z 18. na 19. června 1945 zde českoslovenští vojáci vedení ambiciózním rozvědčíkem Karolem Pazúrem postříleli tři stovky spišských Němců, včetně čtyřiasedmdesáti dětí.
„Nepřestaň nenávidět Němce.“ Vojáci u Přerova postříleli ženy i děti
Dokument z dílny ČT: Masakr na Švédských šancích (zdroj: ČT24)
Od bezpodmínečné kapitulace hitlerovského Německa ještě neuplynul ani měsíc a werwolfové v pohraničních lesích nabírali síly pro své fanatické útoky, když příslušníci československé armády obdrželi desítku pokynů, jak nakládat s československými Němci coby reprezentanty poraženého národa. Ve vojenském desateru z 5. června 1945 stála mimo jiné tato doporučení:
- „Němec zůstal naším nesmiřitelným nepřítelem.“
- „Nepřestaň nenávidět Němce.“
- „Chovej se k Němcům jako vítěz.“
- „Buď tvrdý k Němcům.“
- „I německé ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců. Buď neústupný i k nim.“
Osmadvacetiletý poručík vojenské rozvědky Karol Pazúr v intencích těchto doporučení jednal o dva týdny později. V noci z 18. na 19. června 1945 nechal na návrší poblíž hanáckých obcí Lověštice a Horní Moštěnice postřílet 265 lidí, převážně německých obyvatel východního Slovenska. O život přišlo jedenasedmdesát mužů, sto dvacet žen a čtyřiasedmdesát dětí. Všechny oběti události, která bývá přezdívána jako masakr na Švédských šancích, byli civilisté.
Osudové vlaky
K masové vraždě, jež si pro absenci soudního procesu i způsob vykonání v ničem nezadá s protektorátním řáděním nacistů, vůbec nemuselo dojít, kdyby se na přerovském nádraží kvůli přetíženým spojům na východ nesetkaly dva vlaky. V prvním z nich se na Slovensko z pražské vojenské přehlídky vraceli příslušníci 17. pěšího pluku z bratislavské Petržalky; druhým vlakem mířily na domovskou Spiš necelé tři stovky karpatských Němců, které o rok dříve přesídlil wehrmacht do severozápadních Čech.
Německé etnikum bylo přirozenou součástí Spíše už od vrcholného středověku a nacisté se jeho část (z obcí Dobšiná, Kežmarok či Gelnice) rozhodli nuceně vystěhovat kvůli postupující Rudé armádě. Báli se, že etnické Němce stihne odplata za způsob, jakým hitlerovci zlikvidovali Slovenské národní povstání. Při výběru vysídlenců vycházeli mimo jiné z evangelických církevních seznamů, což se ale v národnostně pestrém kraji mezi Popradem a Prešovem ukázalo jako mylný klíč.
„U nás se mluvilo slovensky a maďarsky, máma uměla i německy. S babičkou se mluvilo německy, protože v Dobšiné se většinou mluvilo německy a maďarsky. Chodila jsem ale do slovenské školy,“ vzpomínala později Nina Palkovičová, jejíž matka a otec patřili mezi pasažéry repatriantského vlaku. Ve vagonech tak neseděli pouze etničtí karpatští Němci, ale i Maďaři a Slováci. Několik pasažérů mířící do Dobšiné u sebe dokonce vezlo legitimace, které potvrzovaly jejich podporu partyzánům či přímou účast v povstaleckých bojích. To ale Karola Pazúra nezajímalo.
Praktiky ambiciózního knihvazače
Vyučený knihvazač a tou dobou poručík Obranného zpravodajství patřil za Slovenského štátu ke členům fašistických Hlinkových gard. Pazúrova bratra již prvorepubliková justice odsoudila za špionáž pro Maďarsko, později vstoupil do SS. Sestra se během války stýkala s německými důstojníky. Podle ředitele přerovského muzea Františka Hýbla tato rodinná anamnéza způsobila, že se Pazúr na konci bojů snažil zlepšit svůj společenský profil, a začal vystupovat jako zarytý nepřítel Němců.
Při přerovské zastávce na cestě z pražské parády žádal předsedu lověštického národního výboru o vydání „nějakých kolaborantů nebo Němců“; argumentoval tím, že má svolení „provésti jakýmkoliv způsobem očistu a likvidaci lidí nepřátelských Československé republice“. Když neuspěl (národní výbor se odvolával na existenci lidových soudů), opatřil si seznam transportovaných obyvatel Spiše. Pod pohrůžkou zastřelení a lživým tvrzením, že ve vlaku pod Tatry míří i několik příslušníků SS, si nakonec na vedení obce vynutil třicet mužů, kteří vykopají hroby.
Repatrianty Pazúr a jeho pobočník Bedřich Smetana shromáždili pod záminkou preventivního výslechu a hromadně je obvinili ze zrady a spolupráce s německými okupanty. V doprovodu dvaceti samopalníků z petržalské pěchoty je 18. června večer vyvedli na návrší zvané Švédské šance. Masová vražda začala po půlnoci a trvala až do páté hodiny ranní. Lidé se museli svléct do spodního prádla. Poté je vojáci zastřelili z bezprostřední blízkosti ranou do týlu. Sám Pazúr se zasadil o to, aby děti musely sledovat umírající rodiče. Podle lověštických svědků některé ženy křičely pouze slovensky, jedno dítě samo prosilo vrahy o smrt a rovněž ve slovenštině.
„Říkali jsme poručíkovi, aby děti ušetřil. Odvětil nám, že jsme příliš jemné povahy a že, co je Němec, patří zabít… Poněvadž se z něho (hrobu) ještě ozývalo sténání, stříleli do hrobů z automatů,“ vracel se později k přerovskému masakru jeden z Lověštických. Nejmladším obětem přerovského masakru bylo šest a osm měsíců.
Karol Pazúr: „Co jsem s nimi měl dělat, když jsme zastřelili jejich rodiče?“
Historik: Pazúr obcházel národní výbory a ptal se po Němcích (zdroj: ČT24)
Trest za chorobnou ješitnost
„Obviněný dal zmíněné osoby postřílet svévolně a pouze z chorobné ješitnosti, aby se mohl tímto ohavným zločinem vychloubat,“ uvedl v žalobě proti Pazúrovi vojenský prokurátor Anton Rašla. Mezinárodní červený kříž inicioval vyšetřování přerovského masakru v roce 1947, trvalo ale ještě další dva roky, než Vrchní vojenský soud v Bratislavě - právě z přičinění žalobce Rašly – poslal Pazúra na deset let do vězení.
Během procesu vyšlo najevo, že pouze osm zavražděných se před smrtí přiznalo k členství k Hlinkově gardě (členství bylo jeden čas na Slovensku například podmínkou zaměstnání a po válce nebylo důvodem k trestu smrti). Podle vyprávění lověšických svědků slovenští vojáci některé uprchlíky osobně znali, ostatně sám Pazúr pocházel ze spišských Krompach a tímto brutálním činem si s nimi vyrovnávali spory z období SNP.
Odvolací soud katanovi ze Švédských šancí zvýšil trest na dvacet let, už v roce 1951 ale Pazúra amnestoval prezident Klement Gottwald; podle historika Tomáše Staňka v jeho prospěch intervenovali důstojníci vojenské rozvědky včetně jejího náčelníka Bedřicha Reicina, spolustrůjce politických procesů (a pozdější oběti procesu s Rudolfem Slánským). Muž, který stál za smrtí tří stovek krajanů, získal nakonec křeslo ve slovenském Svazu protifašistických bojovníků, vedle toho pracoval jako agent Státní bezpečnosti.
Utopen?
Vrahova stopa mizí až v 80. letech. Jedna z verzí praví, že Pazúr ze Slovenska emigroval a zemřel na neznámém místě v zahraničí, podle jiné žil (či stále žije) pod změněným jménem ve Spojených státech. Jako pověst potom zní vyprávění, kdy měli někdejšího knihvazače ještě na Slovensku během rybolovu zastihnout pozůstalí obětí – a utopit ho.
Mlha, která závěr Pazúrova příběhu obestírá, je dána jak jeho spoluprací s tajnou policií, tak tím, že se o přerovském masakru během čtyřiceti let vlády jedné strany mlčelo a širší veřejnost o něm získala povědomí až po roce 1989. Jak přitom uvádí přerovský muzejník a historik Hýbl, masová vražda, k níž došlo před sedmi dekádami na Švédských šancích, je „nepochybně nejbrutálnější čin, který se stal na Moravě a Slezsku v první polovině čtyřicátých let minulého století“.