Před 25 lety ukončila činnost Charta 77. Disidentské hnutí ve svém závěrečném prohlášení konstatovalo, že dohrálo svou historickou úlohu. Prohlášení Charty 77 byl dokument, v němž odvážní občané Československa vyzývali komunistický režim k dodržování lidských práv ve své zemi. To se podle publicistky a překladatelky Petrušky Šustrové podařilo po listopadu 1989 naplnit.
Historická role dohrána. Před čtvrt stoletím ukončilo prohlášení činnost Charty 77
12 minut
Petruška Šustrová v pořadu Studio 6
Historie Charty 77 se začala psát 1. ledna 1977 – tehdy byl vydán dokument, který obsahoval Prohlášení Charty 77. Prvními mluvčími Charty se stali bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, dramatik a pozdější prezident Václav Havel a filozof Jan Patočka. Do ledna 1990 se k Chartě přihlásilo přes 1800 signatářů.
Chartu podepsala i publicistka a překladatelka Petruška Šustrová, která se později stala i její mluvčí. „Nikdo z nás to nevěděl, ale tajně jsme doufali, že podepisujeme dokument, který bude mít tak velký ohlas,“ vzpomínala ve vysílání Studia 6. „Ani jsem nečekala, že se tou Chartou něco změní. Protože jsem už za těch pár let normalizace věděla, že obsah toho textu vlastně není to nejzásadnější. Co si vyberou režim a StB jako zajímavé, nebylo jasné. Ve chvíli, kdy to kolem Charty 77 rozvířili, tak bylo jasné, že už najednou důležitá je.“
Plánovanému zveřejnění Charty policie zabránila, její text však vyšel v předních světových denících a pozornost mu věnovaly západní tiskové agentury a rozhlas. V československých oficiálních médiích před listopadem 1989 nikdy publikován nebyl.
Sluhové a agenti, zaprodanci i sionisté – tak označilo chartisty Rudé právo
Proti chartistům režim rozpoutal rozsáhlou kampaň. Již 7. ledna vyšel v Rudém právu první článek o Chartě pod titulkem „Čí je to zájem“. O pět dnů později se pak v témže periodiku objevil článek „Ztroskotanci a samozvanci“, který charakterizoval signatáře jako „sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či sionisty.“
obrázek
Šustrová měla v době, kdy dokument podepisovala, tři děti. Několikrát kvůli tomu s nimi zažila i domovní prohlídku. „Vlezou vám do bytu, hrabou se vám v peřinách, ve špinavém prádle, je to strašné. Ale děti to vnímají trošku jinak. Pro ně je to zároveň taky vzrušení. Ale samozřejmě, že děti to ohrožovalo, protože jejich možnost dostat se potom na školu byla menší,“ uvedla. Dokument ale prý podepsala i proto, aby se před svými dětmi nemusela stydět.
Charta 77 je označovaná jako nejvlivnější opoziční hnutí východního bloku. Podle Šustrové se nejvíce ovlivňovala navzájem s opozicí v Polsku. „My a Poláci jsme byli takoví nejvíc komunikativní. Ona také ta hnutí v ostatních zemích nebyla tak ustavená a jednoznačná,“ doplnila.
Disidentské hnutí Charta 77, které ukončilo svou činnost 3. listopadu 1992 na setkání mluvčích v Praze, ve svém závěrečném prohlášení konstatovalo, že dohrálo svou historickou úlohu. Péčí o odkaz Charty 77 byli pověřeni Rudolf Battěk, Dana Němcová a Josef Vohryzek.
„V té době už Charta přeci jenom nějaké dva nebo tři roky nepracovala. Takže to bylo vlastně formální ukončení, které podle mě mohlo přijít mnohem dřív,“ konstatovala Šustrová. „My jsme v té době všichni měli už úplně jinou práci. A popravdě řečeno nevím, jak bychom se shodli třeba na nějakém programovém prohlášení nebo vyjádření k politické situaci.“
Chartisté se podle Šustrové nikdy neshodli na tom, jak přesně by mělo vypadat uspořádání země. Sametová revoluce v listopadu 1989 ale podle ní naplnila ideály Charty 77. „Že mají být dodržované občanské svobody, že má být nějaká pluralita, že nemůže být nikdo pronásledován za své názory, na tom jsme se shodli bezpodmínečně. A to listopad naplnil,“ řekla.
