Žena, které dalo arcibiskupství výpověď, našla zastání u Ústavního soudu

Ústavní soud (ÚS) se zastal ženy, která pracovala pro Arcibiskupství pražské jako pastorační asistentka a domáhala se dříve u soudů určení neplatnosti výpovědi. Ty ale po dlouhém procesu dospěly k závěru, že se sporem nemohou zabývat s ohledem na autonomii církve, která si sama spravuje své vnitřní záležitosti. ÚS autonomii církve respektuje, dospěl ale k závěru, že soudy mohly více zkoumat poměry uvnitř církve.

Arcibiskupství pražské
Zdroj: ČTK Autor: Josef Horázný

Ve sporu je podstatné to, zda lze považovat pastorační asistentku za laickou zaměstnankyni, anebo zda vykonávala duchovenskou činnost. Od toho se pak odvíjí určení, zda jde o pracovněprávní vztah, anebo služební poměr duchovního, který je vnitřní záležitostí církve.

Podle Ústavního soudu skutečně nemohou světské soudy vykládat kanonické právo, ale mohly dokazováním lépe ověřit, jaká je interpretace pojmu uvnitř církve. Žena totiž tvrdí, že se nepovažovala za duchovní a nikdy s uvedením do duchovenského stavu nesouhlasila. „My máme zato, že duchovní být nemohla,“ řekl ženin právní zástupce Daniel Maroušek.

Případem se musí znovu zabývat Městský soud v Praze, který musí doplnit dokazování, zdůraznil soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk.

„Tím, že obecné soudy dovodily absenci své pravomoci rozhodnout spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, aniž by zjišťovaly, zda stěžovatelka byla v souladu s vnitřními předpisy Církve římskokatolické duchovní této církve, či nikoliv, ačkoliv tato skutečnost byla rozhodná pro posouzení, zda v dané věci je dána pravomoc soudů v občanskoprávním řízení dle ustanovení § 7 občanského soudního řádu, a stěžovatelka tvrdila, že duchovní této církve není, dopustily se odmítnutí spravedlnosti a porušily její právo na přístup k soud u zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“

Z nálezu Ústavního soudu

Soudy nezasahovaly do sporu uvnitř církve

Pracovní smlouvu s Arcibiskupstvím pražským žena uzavřela v roce 2002. Po čase dostala opakovaně výpověď, ale vždy se domohla určení její neplatnosti soudem. Opakovaně tvrdila, že důvod k výpovědi nebyl naplněn. Arcibiskupství posléze začalo tvrdit, že soudy vůbec nemají k řešení sporu pravomoc, protože podle Listiny základních práv a svobod spravují církve a náboženské společnosti své záležitosti nezávisle na státních orgánech.

V září 2014 se Městský soud v Praze přiklonil na stranu církve a žalobu někdejší pastorační asistentky zamítl. Zdůvodnil to tím, že pro arcibiskupství vykonávala duchovenskou činnost. Ženino dovolání pak odmítl Nejvyšší soud.

Pastorační asistenti se jako laici podílejí na činnosti a poslání církve. Působí třeba jako katechetové, případně v charitě, pracují s mládeží nebo s nemocnými. Mohou, ale nemusejí mít teologické vzdělání. Žena, které se úterní nález týká, poskytovala duchovní podporu v nemocnicích.

„V podstatě to někdy vykonává prakticky každý věřící člověk, že se s někým modlí nebo někomu předčítá z náboženské literatury. V tom je vlastně zavádějící ten přístup Arcibiskupství pražského, které tohle označuje za výkon funkce duchovního,“ uvedl Maroušek. Právní zástupce arcibiskupství se vyhlášení nálezu nezúčastnil.