65 let od Akce K: Byli jsme zvědaví, říká pamětník internace

Z františkánského kláštera na Jungmannově náměstí v Praze odvezla Státní bezpečnost (StB) v roce 1950 dvacet sedm řeholníků. Jedním z nich byl také otec Benedikt. „Celé měsíce před tím nás na něco podobného připravovali,“ říká. Mladý mnich byl společně s ostatními převážen mezi centralizačními kláštery, po dvou letech byl převelen do pracovního tábora a poté se pět let zabýval výstavbou přehrad. „Vůbec to nebyl můj obor, ale manuální práce i všechny těžkosti byly velmi dobrou přípravou na budoucí kněžskou práci,“ nalézá otec Benedikt pozitiva i na nucené práci.

Události 50. let mu daly jistotu, že jakékoliv popírání víry vždy vychází ze strachu. „Dospěl jsem k názoru, že celá tvrdost pocházela z obavy, jestli ten Pán Bůh přece jenom není. A co pak, jestli to všechno, co čteme v Písmu, nakonec pravda je?“ cituje dvaadevadesátiletý mnich Dostojevského.

Akci K předcházela řada represí vůči církvi, jako například internace arcibiskupa Berana, bestiální umučení Josefa Toufara či vykonstruovaný zastrašovací proces známý jako „Machalka a spol.“ Všechny tyto kroky měly likvidaci klášterů ideologicky ospravedlnit. „Cílem bylo ukázat, že církev je ve státě cizí těleso. Režim dokazoval, že zde není církev nebo řád, který by se nezapojil do špionážní práce proti republice,“ vysvětluje historik Martin Tichý z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

„Monstrproces s Machalkou a spol.“ exemplárně odsoudil 11 řeholníků, povětšinou čelných představitelů svých řádů, k vysokým trestům odnětí svobody za údajnou protistátní špionáž ve prospěch Vatikánu, k níž se mniši po těžkém mučení doznali. Proces doprovázela štvavá kampaň v rozhlase a tisku s hesly „Dostali po zásluze“ či „Žijí v přepychu, a přece podrývají“.

Mniši do civilu

Vzápětí po monstrprocesu očerňujícím působení církve v Československu během tzv. Bartolomějské noci se komunistický režim v rámci Akce K pokusil definitivně zúčtovat s řeholními řády. „Kláštery v Čechách a na Slovensku byly obklíčeny, řeholníci vzbuzeni a odvezeni do internačních klášterů,“ popisuje Tichý. Běžní mniši byli po dvou až třech letech postupně propouštěni, nemohli však žít komunitním řádovým životem a přecházeli do civilních zaměstnání. Vzhledem k tomu, že neměli splněnou „základní občanskou povinnost“, museli na vojnu, obvykle k Pomocným technickým praporům (PTP). Vyšší představitelé řádů byli ale internováni daleko déle.

Majetek církve propadl státu. „Byl spravován způsobem, který mu neprospíval,“ konstatuje historik. Zabaveny byly nejen budovy, ale také tisíce obrazů a jiných uměleckých předmětů. Národní knihovna takto „získala“ přes 1 250 000 knih včetně velmi vzácných svazků. Mnoho cenných rukopisů a uměleckých děl bylo zničeno či rozkradeno.