V protokolech se nacházejí údaje o osobách, o něž se zajímaly součásti kontrarozvědky po celém Československu. „Mohla to být prověřovaná osoba, mohl to být spolupracovník,“ uvedl zástupce ředitele archivu Martin Pulec.
Instituce se zabývala zejména odhalováním vnitřního nepřítele v komunistické armádě, ale řešila také případy velezrady nebo zběhnutí. K metodám kontrarozvědky patřily provokace, brutální výslechy a fyzické i psychické mučení podle sovětského vzoru.
Po únorovém převratu v roce 1948 posílala nepohodlné vojáky na dlouhé roky do táborů nucených prací, do věznic a na popraviště. Na místa vyhozených důstojníků přicházeli noví příslušníci splňující především třídní a politické předpoklady.
Její síť byla poměrně rozsáhlá, nejvíce spolupracovníků, zhruba 8 tisíc, měla na počátku 60. let.
S problémem archivů předlistopadových bezpečnostních složek je spjata řada afér. V roce 2001 například vyšlo najevo, že části pracovníků vojenské kontrarozvědky byla počátkem 90. let neoprávněně vydána lustrační osvědčení.
