Washington - Podle slov amerického generála a pozdějšího prezidenta Dwighta Eisenhowera nebyla nejdůležitější zbraní druhé světové války atomová bomba, tank sherman nebo snad letadlová loď. „Ike“ totiž tohle označení trochu překvapivě použil pro neozbrojené a vcelku pomalé letadlo, které mělo původně vozit spící pasažéry napříč americkým kontinentem - dvoumotorovou Dakotu. První z více než šestnácti tisíc exemplářů tohoto letounu vzlétl 17. prosince 1935.
Aerolinky zprvu plánovaly nasadit stroj označený DST (Douglas Skysleeper Transport) pro noční lety napříč Amerikou. Na palubě bylo 14 křesel, přestavitelných na lůžka podobně jako ve spacích vagónech. Společnost American Airlines, která si „většího sourozence“ osvědčeného modelu DC-2 objednala, ale zjistila, že se příliš nevyplatí. Nový stroj byl navíc tak rychlý, že se cestující bez lůžkové úpravy mohli obejít - ze západu na východ USA to s třemi mezipřistáními trvalo jen 15 hodin.
Letadlo Douglas DC-3 rychle rozdrtilo konkurenci
Není proto divu, že aerolinky rychle změnily původní objednávky ze spacích letounů na stroje vybavené běžnými sedačkami. A letadlo označené Douglas DC-3 se rychle rozšířilo nejen po USA. Konstrukcí, výkony i elegantním vzhledem totiž představovaly Douglasovy stroje nové pojetí dopravního letounu, kterému se konkurence nedokázala přiblížit. Koncem 30. let „décétrojka“ zcela ovládla dopravu nad severoamerickým kontinentem.
Elegantní dolnoplošníky si pořizovaly i evropské aerolinky a mezi uživatele typu se v roce 1937 zařadila také Československá letecká společnost. Dopravce, za kterým stály Škodovy závody, si ale moderních strojů příliš neužil, po okupaci Československa totiž letouny zabavily německé úřady. Na návrat douglasů na linky si tak čeští a slovenští cestující museli počkat až na konec války, během které se původně dopravní stroj stal jednou z nejužitečnějších zbraní.
Možností nového stroje si totiž již v polovině 30. let všimla americká armáda, kvůli finančním problémům si ale nemohla dovolit velké nákupy, a tak letci převzali jen několik štábních kusů. Až po vypuknutí války v Evropě Douglas dostal objednávku na vojenskou verzi, v americkém letectvu označenou C-47 a pojmenovanou Skytrain (nebeský vlak). A u britského Královského letectva pak tento model, vybavený velkými nákladovými vraty na boku nebo zesílenou podlahou, dostal slavné jméno Dakota.
V britském označení se přitom skrývá i jméno továrny a určení stroje - lze jej totiž chápat také jako zkratku slov Douglas Aircraft Company Transport Aircraft (DACoTA - transportní letoun letecké továrny Douglas). Jako skytrainy i dakoty se vojenské verze „décétrojky“ brzy staly tažným koněm spojeneckých sil na všech frontách druhé světové války. Převážely náklady nejrůznějšího druhu, vysazovaly parašutisty, tahaly kluzáky nebo odvážely do bezpečí raněné vojáky.
Stroj používali nejen Britové a Američani, ve velkém se v licenci stavěl i v Sovětském svazu - nejprve pod označením PS-84 a později Lisunov Li-2. Stejná silueta se ale objevovala na nebi také v oblastech, kde operovala japonská armáda. Už před válkou totiž koupila licenci i země vycházejícího slunce a do konce války se jich tam vyrobilo téměř pět stovek. Sovětská produkce dosáhla v letech 1932 až 1952 téměř 5000 kusů a přes 10 000 letounů pak vyrobili přímo v USA.
Dakoty se staly základem civilního letectví
Celková produkce modelů odvozených od původního DC-3 přesáhla 16 000 letadel, což je mezi dopravními letouny dodnes nepřekonaný rekord. Po druhé světové válce se navíc dakoty z vojenských přebytků staly základem civilního letectví v mnoha zemích, Československo nevyjímaje. Řada výrobců včetně samotného Douglasu se později snažila nabídnout uživatelům náhradu legendárního typu, ale bez úspěchu. Nejen mezi piloty se říká, že „jedinou náhradou DC-3 může být jiný DC-3“.
