Praha – Pět let trvalo, než se stal Churchillův fultonský projev o železné oponě trpkou realitou. V roce 1951 přijala vláda stalinistického Československa zákon o ochraně státní hranice. Jeho součástí bylo i právo pohraničníka použít zbraň. Československá hranice o délce 3 479 kilometrů se stala jen těžko prodyšnou pevností, a to zejména na západoněmeckém a rakouském pomezí.
V roce 1946 již Winston Churchill nestál v čele britské vlády, jeho politická úloha však neklesala. V červnu 1946 zavítal na univerzitu v americkém Fultonu, kde za účasti prezidenta Harryho Trumana pronesl projev, v němž se poprvé objevila metafora rozdělené Evropy. „Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie,“ konstatoval britský politik.
V případě komunistického Československa došla Churchillova slova takřka doslovného naplnění 11. července 1951, kdy Národní shromáždění přijalo zákon o ochraně státních hranic. Totalitní Československo tak reagovalo na masivní vlnu emigrace, která zemi postihla po únorovém převratu v roce 1948. Zákon mj. stanovil, že vstup „na určité části území státu je zakázán nebo dovolen jen na zvláštní povolení“.
První paragraf zákona o ochraně státních hranic uváděl: „K zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel táboru pokroku a míru. Ochrana státních hranic je povinností každého občana.“
Celý zákon si můžete přečíst na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů.
Nové opatření v praxi znamenalo zmrazení civilního pohybu v oblasti státní hranice a faktické vybudování železné opony. Zakázané pásmo mohlo sahat až do hloubky 2 kilometrů od státní hranice, nesměl zde nikdo bydlet a vstup sem byl pouze na povolení pro prověřené osoby. Z pohraničního území, které vylidnil odsun Němců, muselo odejít dalších 4,5 tisíce lidí. Výjimku představovala pouze větší města (např. Břeclav), jejichž vysídlení nebylo politicky přijatelné, mj. kvůli významu pro daný region (pracovní příležitosti, výroba).
Na obranu před rozvraceči a nepřáteli táboru míru, ve skutečnosti však na kontrolu prchajících Čechoslováků, vyrostla v kontrolovaných pásmech důmyslná souprava opevnění. Tvořil ji drátěný zátaras s elektrifikací, kontrolní orné pásy s detekcí stop, průseky lesa a v 50. letech dokonce i zaminování.
Ze zprávy velitele Pohraniční stráže Ludvíka Hlavačky:
„Kontrolní pásy a překážky, které jsou prováděny v zakázaném pásmu, umožní jednak kontrolu přechodů a ztíží nepříteli jeho postup při pronikání přes státní hranici, pronikání však nezastaví. Proto, aby bylo zabráněno a i znemožněno pronikání nepřítele přes státní hranici, navrhuji, aby některé nepřítelem nejvíce používané a z hlediska výkonu služby nebezpečné a nepřehledné úseky státní hranice byly zaminovány.“
Pohraničníci, vlivní ochránci míru
Jinak se ale norma č. 69/1951 věnovala především dalšímu vymezení činnosti Pohraniční stráže, z níž se právě na začátku 50. let stala vlivná bezpečnostní složka komunistické moci. Pohraničníci vznikli sloučením finanční stráže a pohraničních hlídek Sboru národní bezpečnosti v roce 1949, ale až do konce roku 1950 byli jednou z policejních složek SNB.
Jejich osamostatnění v roce 1951 tak jen dokládá význam, který KSČ ochraně státních hranic přikládala. „V roce 1950 má ochrana státní hranice v podobě Pohraniční stráže celkem 6 100 mužů. V prvních dvou měsících roku 1951 je to téměř 18 000,“ doplňuje historik Pavel Vaněk z brněnského Archivu bezpečnostních složek. Početní nárůst hraniční ostrahy umožnila především dotace ze strany československé armády.
Králové Šumavy nezapomínají
Zejména v oblasti česko-německé hranice pak pohraničníky využila KSČ i ideologicky a jejich úkoly provázala s odkazem Chodů, jakožto historických strážců českých hranic se západním Německem. Na začátku 50. let navíc zůstává válka v čerstvé paměti a Hitlerem se komunistická propaganda ohání velice často. Pohraničníci záhy vstoupili i do populární kultury. Zřejmě nejznámějším počinem s tematikou ostrahy hranic je Kachyňův snímek z roku 1959 Král Šumavy.
Někdejší ochranáři hranic se i dnes pravidelně stýkají, mají své internetové stránky a diskuse a na léta, kdy sloužili, většina z nich ráda vzpomíná. „Pohraničníci jsou dnes účelově předkládáni národu jako lidé, kteří utiskovali, kteří byli součástí represivního orgánu, jako lidé, kteří vraždili,“ upozornil předseda klubu Karel Janda.
Ač se pravděpodobně jednalo jen o poslechnutí rozkazu, na hranicích v rozmezí let 1948-1989 zemřelo 280 prchajících lidí. Ztráty však utržila i strana pohraničníků. O život přišlo zhruba 650 příslušníků Pohraniční stráže, jednalo se především o příslušníky vojenské základní služby.
