V 94 letech zemřel válečný veterán Tomáš Sedláček

Praha - Ve věku 94 let dnes v motolské nemocnici zemřel válečný veterán Tomáš Sedláček. Bojoval na východní i západní frontě druhé světové války. Zúčastnil se bojů československých vojáků na Dukle i Slovenského národního povstání. Po válce byl vězněn komunistickým režimem. Plné rehabilitace se dočkal po roce 1989. ČT24 dnes ve 23:30 odvysílá dokument Neznámí hrdinové - Pohnuté osudy, díl Přísaha Masarykovi věnovaný Tomáši Sedláčkovi.

„Pan generál Sedláček byl příkladem vojenské důstojnosti, skutečným a pravým vojákem, z jehož slov i činů byla patrná zásadovost, věrnost a láska k vlasti a k armádě,“ reagoval v prohlášení na svém webu prezident Václav Klaus. „Rád vzpomínám na svá setkání s panem generálem a na naše rozhovory, kdy mě dokázal překvapit svým bystrým úsudkem a životní energií. Byl autoritou, která nám měla co říci a jíž se dalo naslouchat,“ dodal Klaus.

„O jeho nemoci jsem věděl, ještě tento víkend jsem ho navštívil v nemocnici. I přes vážný stav jsem věřil, že tak, jak to dokázal už mnohokrát ve svém životě, se s chorobou dokáže poprat a zvítězí,“ reagoval ministr obrany Alexandr Vondra. Sedláček byl podle něj výraznou osobností moderních českých dějin. „Tím výraznější, že nikoho takového už nemáme,“ dodal Vondra.

„Pan generál je jedním z hrdinů, který za naši zemi bojoval ve 2. světové válce a v době totalitního komunistického režimu byl pro svou věrnost demokratickým zásadám první republiky trestán dlouhým vězením,“ uvedla předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová. Podle náčelníka generálního štábu Petra Pavla byl Sedláček „voják, který se stal už za svého života legendou a zároveň symbolem starých dobrých hodnot, které jakoby se dnes už nehodilo nosit.“ „Pro celoživotní respekt k těmto hodnotám a pro mimořádný rozsah bojových zkušeností byl a zůstane vzorem pro mnoho generací vojáků,“ uvedl Pavel.

Tomáš Sedláček

(8. ledna 1918 - 27. srpna 2012)

Sedláček se narodil 8. ledna 1918 ve Vídni v rodině důstojníka rakouské armády. Po pádu Rakousko-Uherska se rodina přestěhovala zpět do Čech. Vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v roce 1938 jako jeden z nejlepších. Po okupaci a rozpuštění československé armády krátce působil na Okresním úřadu v Jilemnici a počátkem roku 1940 se rozhodl k odchodu do zahraničí. Takzvanou balkánskou cestou se v květnu téhož roku dostal k československé zahraniční armádě ve Francii.

Po porážce Francie nacistickým Německem odešel do Anglie, kde až do léta 1944 sloužil u dělostřeleckých jednotek československé a britské armády. Poté byl převelen do Sovětského svazu. Jako náčelník štábu dělostřelectva druhé československé samostatné paradesantní brigády se zúčastnil bojů na Dukle. Dne 7. října 1944 odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Poslední válečnou zimu prožil ve slovenských horách.

Po válce byl zatčen v souvislosti s vykonstruovanou protistátní skupinou Irena. V létě 1952 jej soud poslal do vězení na doživotí. Jako vězeň prošel několika věznicemi, od roku 1953 až do propuštění v květnu 1960 byl vězněn v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku. Po propuštění pracoval jako dělník a později jako projektant. V roce 1973 odešel do důchodu.

Po roce 1989 byl plně rehabilitován a postupně povýšen až do hodnosti armádního generála ve výslužbě. Podílel se na rehabilitaci dalších vojáků. Byl také prvním předsedou obnovené Československé obce legionářské a posléze i jejím čestným předsedou. Za zásluhy mu byly mimo jiné uděleny státní vyznamenání Řád Milana Rastislava Štefánika a Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Tomáš Sedláček: Vydržet. Vydržet. Vydržet

Zdroj Paměťnároda.cz: Podle vyprávění generála Sedláčka napsal Mikuláš Kroupa

Když se Sedláček zotavoval v nemocnici z operace, uložili na vedlejší postel zraněného vojáka, v civilu historika Jiřího Plachého. Týdny spolu rozmlouvali, spřátelili se a nakonec se dohodli, že se budou dál scházet, aby mladý historik mohl generálův životní příběh knižně zpracovat. S Jiřím Plachým jsem se o několik let později setkal v jedné roztocké hospodě – a ptal jsem se ho mimo jiné, jestli by dovedl popsat krátkou situaci, která Sedláčka nejvíc vystihuje. Ani se moc nerozmýšlel: „Je to taková momentka z kriminálu, z vyšetřovací vazby. Několik měsíců byl na začátku padesátých let vězněn na samotce, kde nemohl sednout ani lehnout, musel pořád jen chodit. Ne hodiny, ale dny a noci. A celou tu dobu si opakoval: Vydržet! A to je přesně Sedláček. Nevzdává se.“

O únorových událostech roku 1948 si prý ale nejdřív naivně říkal: Politici se hádají, to k demokracii patří. „Byla to moje politická blbost a já si to uvědomuju. Z první republiky jsem byl zvyklý politiku nevnímat, nezabývat se politickými věcmi… Nikdo z mých kamarádů, kteří prošli vojenskou akademií, neměl politické ambice. My jsme se snažili být odborníci ve své profesi. Samozřejmě, že se nás politika po válce dotýkala, ale nějak jsme to nedomysleli. Ti, kdo to domysleli, většinou utekli. Já blbec jsem tu zůstal.“ V jakém rozpoložení byl Sedláček krátce po Únoru 1948? U plzeňské posádky měl kromě jiného na starosti i objíždění hranic, byl jen pár kroků od svobody: „Několikrát jsem si tehdy říkal: Hergot, když už jsem tady, nemám vzít roha? V kriminále jsem si na to pak mockrát vzpomněl. Neudělal jsem to, byla to pitomost, nedomyšlenost, stálo mě to devět let života.“

K politice před čtyřmi lety řekl: „Když už jsem stařec nad hrobem, tak si uvědomuji, že je nutné se politikou zabývat, mít přehled, ale přitom si ji držet od těla – zejména vojáci, i nynější, každý z nich by měl mít přehled, ale jakmile se zamotá do nějaké partaje, tak to je špatné.“ 

Generál Sedláček se také stal jedním z hrdinů komiksového zpracování příběhů bezpráví československých dějin, které pod názvem Ještě jsme ve válce vydalo loni v listopadu nakladatelství Argo. Sedláčkův životní příběh, který do grafické podoby převedl známý český kreslíř Nikkarin, dokonce dal název celé knize. Více si můžete přečíst zde.