Praha/Tel Aviv – Vzpomínky těch, kteří přežili, jsou jedním z mála historických pramenů o tak zvaném české či terezínském rodinném táboře v Osvětimi-Březince. Před osvobozením Osvětimi Rudou armádou totiž nacisté většinu písemností spálili. V noci z 8. na 9. března 1944 v plynových komorách zemřelo 3 792 židovských mužů, žen a dětí. Největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války nedokážou vymazat z paměti ani Dita Krausová a Dagmar Lieblová.
Sedmdesát let od zavraždění skoro čtyř tisíc českých Židů si připomněly židovské obce v pražské Pinkasově synagoze. Ta pak zůstala celý den volně přístupná. Její stěny pokrývá skoro 80 tisíc jmen zdejších obětí holocaustu. Každá dvacátá zahynula právě během tragické noci z 8. na 9. března 1944. Zřejmě jako jediní zástupci Česka uctili výročí přímo v Osvětimi studenti z Hlinska. S nimi se do bývalého vyhlazovacího tábora Březinka vydalo také několik pamětníků, kteří tamní hrůzy přežili.
Pamětnice rodinného tábora Dita Krausová zažila odklízení trosek v bombardovaném Hamburku i peklo hladomoru a tyfu v koncentráku Bergen-Belsen. Odjezd z Osvětimi pro ni neznamenal konec utrpení, ale mlhavou šanci přežít. Díky jedné malé lži do očí jednomu z nejhorších nacistických zločinců Josefu Mengelemu. Předstírala totiž, že je malířka. „On na to řekl 'Kannst du mein Portrait malen?' A já mu odpověděla: 'Jawohl.' Ale hrozně jsem se bála, že to budu muset udělat. A já to neumím. Ale on se na půl pusy usmál a poslal mě napravo,“ vzpomíná dne 85letá Krausová.
Podle jejího příběhu vznikl román Osvětimská knihovnice. Dodnes vzpomíná na noc, kdy její přátelé zmizeli a proměnili se v prach nad osvětimskými krematorii. Izraelský památník Bejt Terezín, jen pár kilometrů od bydliště paní Krausové, věnoval památce rodinného tábora celoroční program výstav, přednášek a promítání.
Skoro tři tisíce kilometrů odtud vzpomíná v pražském bytě na noc, která zmařila tisíce životů, i Dagmar Lieblová. Tehdy, když tábor náhle ztichl, jí bylo 14 let. Za svůj život vděčí přidělení do pracovního tábora. Věkové rozmezí šestnáct až čtyřicet let nesplňoval nikdo z rodiny, přesto měla paní Lieblová, když přišla vedoucí bloku, štěstí. „Ona se podívala na ten papír a řekla: 'Tady stojí, že ses narodila 1925, tak je ti 19.' Ale já jsem se nenarodila v roce 1925, já jsem o čtyři roky mladší. To, že někdo udělal tuhle chybu, že se přepsal, je důvod, že jsem se dostala odtamtud pryč. Nikdo další z rodiny ne,“ vzpomíná.
Dagmar Lieblová a Dita Krausová se setkaly už v Terezíně a prošly spolu Osvětimí. Staly se z nich kamarádky, které se vídají dodnes.
Takzvaný rodinný tábor vznikl v Terezíně; do Osvětimi-Březinky bylo z Terezína v září 1943 deportováno 5 000 vězňů, další následovali v prosinci 1943 a květnu 1944. V březnu 1944 bylo 3 792 vězňů zavražděno v plynových komorách, zbylí vězňové rodinného tábora žili od této chvíle ve stálých obavách, že je čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se tyto obavy potvrdily: na rozdíl od března 1944 však procházeli vězni selekcí a část z nich byla předtím poslána na práci do jiných táborů. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1 294.
