Situace na severu Čech se vyhrocovala už v polovině října, kdy se stupňovaly nepřetržité smogové inverze. Elektrárny zamořovaly region dlouhodobě, takže koncentrace oxidů síry a popílku mnohonásobně překračovaly limity. Žlutošedá mlha páchla a byla podle pamětníků už tak silná, že přes ni nikdo nedohlédl přes pět metrů. Zatímco vedení města vydávalo stále stejná nařízení, aby Tepličtí vůbec nevětrali a nevycházeli raději z domu, student Zbyšek Jindra se rozhodl jednat.
300 letáků na psacím stroji
Jak vzpomíná Jindrova matka, šestnáctiletý mladík měl k podnícení společenských protestů osobní důvody: „Myslím, že jeho hlavní motivací k ekologické demonstraci bylo to, že jeho sestra měla z ovzduší zápaly plic, mononukleózu i jiná bolestivá onemocnění − tím žil,“ sdělila České televizi paní Jindrová, která o synově plánu do poslední chvíle nic nevěděla. „Zjistila jsem to, až když jsem ho viděla v čele průvodu. Nepřekvapilo mě to vůbec,“ řekla studentova matka s tím, že syn se asi obával, aby mu riskantní podnik nerozmluvila: „Nikdo tehdy nevěděl, co bude, jestli se třeba bude střílet, to nikdo nevěděl, “ vzpomínala.
V Teplicích si připomínají smogovou demonstraci
V Teplicích si připomínají smogovou demonstraci
uvr 11.11.2014
Rozhovor s Davidem Krčmářem a Annou Jindrovou
Události, komentáře: Připomínka teplických demonstrací
Zbyšek Jindra mluvil o nápadu jen s kamarádem Davidem Krčmářem, kterého v polovině října požádal o spolupráci: „Zbyšek za mnou přišel na konci října. Pak jsme udělali 300 letáků, já jsem je psal na psacím stroji,“ vzpomínal na události Krčmář, který jako Jindrovu motivaci k veřejné aktivitě vnímal, že „stejně jako já, neměl rád komunisty“. Proto Krčmář podle svých slov s Jindrovým nápadem souhlasil.
Na demonstraci v plynových maskách
8. listopadu se už plakáty šířily po celém městě, a to prostřednictvím kamarádů z undergroundového prostředí. Právě díky kontaktům se Jindrovi podařilo namnožit a rozšířit tři stovky plakátů, což v době cyklostylů nebylo úplně jednoduché. Do distribuce se totiž zapojili i lidé, kteří měli zkušenosti ze šíření ilegálních Lidových novin a dalších zakázaných tiskovin. Ještě během odpoledne se tak aktivním mladíkům podařilo umístit všechny archy na autobusové zastávky, zdi veřejných budov či lampy, ale roznést je i do poštovních schránek.
Tehdy šlo o riskantní aktivitu, která mohla skončit všelijak. Zbyšek Jindra měl štěstí, i když ho kolem deváté večer přistihla Veřejná bezpečnost: „Naložili nás do žigulíku a odvezli na okresní komisařství. Tam nás drželi asi čtyři hodiny. Nadávali nám, křičeli na nás, co si to dovolujeme. Samotný výslech byl ale v klidu, nepamatuji si ani, že by po mně chtěli třeba nějaká jména,“ vzpomínal v rozhovoru pro MF Dnes Jindrův spolupracovník Jindřich Uhlíř.
Originál letáku se sice nedochoval, z textu ale víme, že vyzýval občany, aby přišli 11. listopadu na náměstí Zdeňka Nejedlého (dnes Benešovo náměstí) a vyjádřili nesouhlas s „nelidským přístupem vůdčích osobností politického aparátu k ochraně životního prostředí a zdraví obyvatelstva“. Organizátoři přitom vyzývali, aby demonstranti přišli v plynových maskách.
Od ekologie ke změně poměrů
V sobotu 11. listopadu dorazilo na Benešovo náměstí asi 800 lidí. Většinou to byli mladí, někteří v plynových maskách, jiní v rouškách. Vedle náctiletých z punkových kapel a studentů konzervatoře přišli i nespokojení rodiče. Podle pamětníků neměla demonstrace politický charakter, protože si to organizátoři nepřáli. Všichni skandovali jen hesla o čistém vzduchu, takže policii nedali záminku k zásahu. Demonstrantům vadily hlavně vysoké koncentrace oxidu siřičitého z elektráren. Podle meteorologa Michala Žáka nebyly v roce 1989 v Teplicích výjimkou průměry přesahující tisíc nebo dokonce 1500 mikrogramů na metr krychlový. Tehdejší demonstrant Robert Appel k tomu nyní uvedl: „Byly to týdny, kdy v Teplicích byla jenom mlha.“ Samotné organizátory zaskočila v sobotu 11. září vysoká účast. Druhý den ale už nastaly drobné konflikty s policejními jednotkami. I přes potyčky ovšem tisícihlavé shromáždění odsouhlasilo petici, která požadovala veřejné setkání zástupců města s občany k ekologickým problémům.
Petici převzal v pondělí 13. listopadu předseda městského výboru, načež následovala dosud nejvýbušnější demonstrace. Policejní jednotky vytlačily v pondělí večer dav z Benešova náměstí pomocí obušků. Protestující následně přešli před budovu okresního vedení KSČ, jehož tajemník byl silou davu donucen, aby slíbil veřejnou debatu. Ta se ale konala až po vřavě na Národní třídě 17. listopadu 1989. Dvacátého listopadu se komunističtí politici sešli s demonstranty dle slibu na teplickém zimním stadionu, ekologii už ale překryly aktuální události v Praze, které mezitím dosáhly celorepublikových rozměrů.
Dnes je teplický zimní stadion v troskách. V pondělí 20. září 1989 ale právě tam došlo k zřejmě prvnímu dialogu mezi občany a tehdejší komunistickou mocí. I tehdy ale dali komunisté najevo, jak si představují dialog - když chtěl pražský student informovat o událostech na Národní třídě, sebrali mu podle pamětníka Roberta Appela mikrofon.
Student chtěl v Teplicích Havla, nedočkal se
Teplické demonstrace v listopadu 1989 byly v celorepublikovém srovnání ojedinělé. Šlo o první a nejrozsáhlejší veřejné protesty od Palachova týdne na začátku roku. Informace o nich se rozšířily přes Rádio Svobodná Evropa. „Já o tom volal do Prahy Borkovi Holečkovi, ten to pak předával dál,“ vysvětlil jeden z organizátorů Jan Sajdl, jak se o událostech v Teplicích dověděli i na Západě. Zprávy se ale rychle rozšířily i mezi lidmi, Teplice tak motivovaly organizátory protestů v dalších městech.
Zbyšek Jindra, přezdívkou „Oněgin“, si v revoluční atmosféře přál, aby Teplicím přijel vyjádřit podporu Václav Havel. „To se mu však nesplnilo,“ sdělil České televizi jeho kamarád David Krčmář s tím, že Jindra se Havlova příjezdu nedočkal ani později, protože přišel o život při autonehodě v roce 1996.
Výročí demonstrací v Teplicích si připomene i dnešní pietní shromáždění na Benešově náměstí. Promluvit by na něm měli i tehdejší účastníci protestů.
