Emise skleníkových plynů z různých oblastí lidské činnosti se v posledních dekádách dostávají pod stále pečlivější dohled a také jejich měření i analýza se zlepšují a zpřesňují. V jedné oblasti lidského konání je ale toto vyčíslení poměrně komplikované. Jde o dopady armádních operací a válečných konfliktů. Tato problematika vystoupila do popředí v souvislosti s válkou na Ukrajině a v posledních měsících rezonuje i ve spojení s konfliktem v Pásmu Gazy.
Uhlíkové emise armád a válek jsou enormní. A nikdo je zatím aktivně neřeší
Válka zabíjí lidi. Válka ničí hodnoty. Válka rozbíjí práci celých generací. A válka také mění klima. Ale jak přesně, to je složité říct.
Je extrémně náročné získat konkrétnější data o celkových emisích skleníkových plynů, ke kterým vede činnost všech světových armád. V mírových dobách jsou hlavním zdrojem emisí armád hlavně spalování fosilních paliv v dopravě, především letecké, provoz budov (vytápění, klimatizace) a samozřejmě má vliv i spotřeba různých materiálů, potravin, výroba zbraňových systémů, stavba budov a mnoho dalších procesů.
Stovky zdrojů emisí
Během válečného konfliktu pak emise mohou dosáhnout stovek milionů tun CO2, tak jako tomu bylo v případě ničení lesů ve Vietnamu nebo vypalování ropných vrtů v Kuvajtu. Zničením (spálením) velkého města může vzniknout až 10 milionů tun CO2. Nepřímé emise způsobené následnou rekonstrukcí města a obnovou infrastruktury po skončení války můžou snadno překročit 100 milionů tun CO2, pokud konflikt vedl k ničení v rozsáhlém měřítku. Do výpočtů také často nebývají zahrnuty emise vznikající z dopadů válečných bojů, jako jsou například požáry infrastruktury nebo ekosystémů.
Dále je nezbytné uvažovat i nepřímé emise způsobené u třetích stran, které nejsou přímo zapojeny do konfliktu. Jde například o důsledek přeměny energetických systémů, tržních sil nebo politik. Na první pohled sice můžou působit nevinně, ale ve svém důsledku můžou vojenské emise dokonce překonat. Například válka na Ukrajině vede ke zpomalení odklonu od fosilních paliv v mnoha zemích Evropy. Ve střednědobém horizontu se využití vhodně rozložených obnovitelných zdrojů pravděpodobně urychlí, ale úzká mezinárodní spolupráce na tomto poli může utrpět.
Ukrajina i Gaza jsou zdrojem důležitých informací
Právě ruská válka na Ukrajině byla impulsem k prvnímu pokusu o komplexní dokumentaci a vyhodnocení emisí skleníkových plynů. Bylo nutné vyvinout metodiku v podstatě od nuly. Na základě výpočtů se podařilo zjistit, že emise odpovídají asi 120 milionům tun CO2 za dvanáct měsíců. To je srovnatelné množství, jaké za rok vyprodukuje Belgie. A rovněž jde asi o polovinu emisí skleníkových plynů, které za rok vyprodukuje celosvětově činnost americké armády.
Ještě lepší dokumentace a výpočty jsou k dispozici u současného konfliktu v Gaze. Drtivou většinu (přes 99 procent) z 281 tisíc tun oxidu uhličitého, které byly podle odhadů vytvořeny během prvních šedesáti dnů po útoku Hamasu ze 7. října, lze připsat izraelskému leteckému bombardování a pozemní invazi do Gazy. Popsala to první analýza svého druhu provedená odborníky ve Velké Británii a USA.
K těmto emisím přitom téměř z poloviny přispěly lety amerických vojenských letadel dopravujících zásoby do Izraele. Rakety Hamásu vypálené na Izrael ve stejném období vyprodukovaly asi 713 tun CO2, což odpovídá přibližně 300 tunám uhlí – což podtrhuje asymetrii válečné mašinérie obou stran. Obnova asi sta tisíc poškozených budov v Gaze za použití současných stavebních technik vygeneruje nejméně třicet milionů tun skleníkových plynů. To odpovídá ročním emisím CO2 Nového Zélandu.
Pro zajímavost: základní vojenská uhlíková stopa Izraele – bez započtení konfliktů – byla v roce 2019 téměř sedm milionů tun ekvivalentu CO2. Pro Evropskou unii jako celek byla uhlíková stopa ve stejném roce odhadnuta na necelých 25 miliónů tun (a třetina z toho připadla na Francii).
Fosilní války
Armády jsou vysoce závislé na fosilních palivech, a přestože cíle uhlíkové neutrality otevřely debaty o vojenské dekarbonizaci, její reálné obrysy zatím pokulhávají. Například NATO sice navrhlo metodiku pro vyhodnocení emisí, nevztahuje se ale na jeho členy a výslovně vylučuje emise z operací a misí pod vedením NATO, školení a cvičení.
V rámci konference COP28 konané na pozadí války v Gaze byl sice o tuto problematiku zájem, otázka emisí z vojenských konfliktů a armádních operací ale ve formální agendě chyběla.
Podle expertů je nutné, aby vlády jednotlivých států uznaly mimořádnou roli, kterou armády hrají v globálních emisích, a přistoupili k větší transparentnosti v poskytování emisních dat.
Uhlíkové dopady válečných konfliktů jsou totiž značné a je třeba začít je chápat stejně jako humanitární, ekonomické nebo ekologické dopady. Neboť jsou to i tyto válečné emise, které ve finále podkopávají vlivem dopadů na naše klima kolektivní klimatickou bezpečnost.
