Rozrůstání měst a lov dostaly šimpanze, nejbližší příbuzné člověka, do života v ostrůvcích divočiny. Oznámili to vědci po třítýdenním setkání v Německu; na konferenci v Lipsku si vyměňovali zkušenosti za desítky let výzkumů.
Na konferenci se sešlo asi čtyřicet expertů z celého světa, všichni šimpanze studovali v terénu; dohromady tam strávili přes tři sta let života a nyní vydali společné prohlášení, v němž volají po záchraně jediného zvířete, jehož DNA je z osmadevadesáti procent podobná té lidské.
„Během desetiletí, která jsme strávili prací s komunitami divokých šimpanzů, jsme všichni viděli, jak se naše tlupy stávají izolovanými,“ uvedli přírodovědci ve společném prohlášení. „Šimpanzi jsou odsouzení k životu v pralesních ghettech.“
Proč mizí šimpanzi
Hlavní hrozbou pro šimpanze a další velké savce dnes podle vědců je ztráta jejich přirozeného území. Afrika sice stále má velké plochy neporušených savan i lesů, ale tato území se rychle zmenšují kvůli rostoucím městům, těžbě, deforestaci a průmyslovému zemědělství.
V současné době navíc žije v Africe asi 1,2 miliardy lidí a očekává se, že kolem poloviny století se toto číslo zdvojnásobí – a podle prognóz demografů by mohlo dosáhnout dokonce čtyř miliard. S rostoucím životním prostorem lidského druhu ale mizí místo pro jiné.
Vědci konstatovali, že stav šimpanzích populací se liší podle toho, o jaký poddruh se jedná. Nejpočetnější je populace šimpanzů východních, kteří se vyskytují zejména ve Středoafrické republice, těch vědci napočítali kolem 250 tisíc. Ostatních tří poddruhů je výrazně méně, jejich populace se pohybují jen v tisících.
Vůbec nejhůř jsou na tom šimpanzi hornoguinejští, kteří přišli o více než osmdesát procent populace během pouhých tří generací – vyhubeni už byli v Burkině Faso, Beninu, Gambii a zřejmě i v Togu.
„Před čtyřiceti lety jsme museli ujet přes sto kilometrů, abychom se dostali z měst do rezervací, kde šimpanzi žijí,“ uvedl Christopher Boesch, evoluční antropolog z Lipska. „Dnes ale musíme dojet na hranici rezervace, abychom poprvé uviděli hranice pralesa.“
Problém bushmeat
Další příčinou mizení šimpanzů z volné přírody je takzvaný bushmeat, tedy lov šimpanzů kvůli masu. Podle biologů se tato praktika projevuje na změnách chování šimpanzů. Profesorka Crickette Sanzová, která zkoumala šimpanze v Africe mnoho let, říká: „Když jsme poprvé pronikali do pralesa Ndoki, šimpanzi k nám přicházeli se zvědavostí.“ Dnes se před lidmi skrývají. „A je to rozumné, že své chování změnili, závisí na tom jejich přežití.“
Výzkumy také prokázaly, že šimpanzi, kteří žijí v blízkosti lidí, se hůře učí novým věcem. Vědci identifikovali v tomto výzkumu téměř 150 komunit těchto primátů – ty se vyskytují v 17 zemích. Identifikovali u nich 31 činností, od rozbíjení ořechů přes sbírání termitů až po lov termitů, sběr medu nebo házení kamení.
Skupina od skupiny se liší ve frekvenci i počtu těchto činností. A čím více je životní prostor šimpanzů narušen lidskou činností (silnicemi, cestami, plantážemi nebo kácením stromů), tím uniformnější a méně pestré je toto chování, popsali zoologové.
