První výstup člověka na Měsíc byl do té doby nejsledovanějším televizním přenosem. Klíčové vysílání v noci z 20. na 21. července 1969 ve 21.56 hodin centrálního amerického letního času (tedy 3.56 hodin ráno středoevropského), kdy Neil Armstrong sestoupil na Měsíční povrch, sledovalo podle odhadů 650 milionů lidí na celém světě.
Přistání na Měsíci změnilo mediální svět. Sovětský svaz a Čína předstíraly, že se nic nestalo
Přímý přenos vysílali ve 33 zemích světa. Ve Spojených státech vidělo první kroky Neila Armstronga na Měsíci 70 procent lidí, kterým v té době bylo víc než pět let. Šlo o skutečně globální událost, která změnila i svět médií.
U NASA se na start Apolla 11 akreditovalo v té době neuvěřitelných 3497 reportérů. Většina z nich byla z USA, ale 812 přijelo z dalších 54 zemí celého světa. Z téměř 3,5 tisíce reportérů bylo tehdy jen 400 žen.
Nejvíc zahraničních zpravodajů přijelo z Japonska, bylo jich celkem 111. Dále následovaly bohaté země západní Evropy: Itálie (81), Velká Británie (64), Francie (57), Spolková republika Německo (44).
Přes zásadní význam této události ji ale téměř ignoroval celý východní blok. Bulletin tiskového oddělení NASA uvádí, že za Československo se akreditovalo sedm novinářů, z Jugoslávie tři a z Rumunska dva. Nakonec se ale zjistilo, že z Československa jich přijelo jen pět:
- Karel Pacner jako zpravodaj Mladé fronty
- jeho průvodce po Americe Jiří Dienstbier – tehdy zahraniční zpravodaj Československého rozhlasu v USA, který měl v té době zakázány reportážní vstupy do vysílání, nesměl být tedy vysílán jeho hlas ani řečeno jeho jméno
- Oldřich Karásek z časopisu Czechoslovak Life, který tehdy putoval po USA
- manželé David a Alena Lettovi ze zahraničního vysílání Československého rozhlasu (on, původem Američan, byl v USA s manželkou na dovolené)
Publicista Karel Pacner o letu Apolla 11 napsal přes padesát článků: „Češi a Slováci brali přistání prvních Američanů na Měsíci jako facku Sovětskému svazu, jako facku za okupaci, vzpomínal.“ Velmi emocionálním zážitkem pro něj bylo zejména samotné přistání. Po letech na to vzpomínal takto: „Většina z novinářů seděla v kinosále, před námi byl obrovský promítací prostor, kde jsme viděli, jak Armstrong sestupuje z lunárního žebříku dolů… A když pronesl onu legendární větu, všichni propukli v jásot, řev… Bylo to ohromné!“
Sovětský svaz start nezajímal
V době mise Apolla 11 bylo napětí mezi oběma velmocemi tak silné, že se startu mise nezúčastnil ani jeden sovětský novinář. Jednak jim bránily ideologické důvody, dalším důvodem ale bylo to, že by pak Moskva musela poskytnout stejnou možnost americkým reportérům na Bajkonuru. A to v době utajování startů a zamlčování sovětských neúspěchů samozřejmě nešlo.
Sovětská televize měla dokonce zakázáno vysílat přímý přenos přistání Apolla 11 a neodvysílala ani následnou reportáž – místo toho dávala starou filmovou komedii. Britské noviny The Times situaci v Sovětském svazu druhý den po přistání popisovaly: „U novinových stánků nebyly žádné fronty a mnoho Rusů na cestě do práce ani netušilo, že se před osmi nebo devíti hodinami přistálo. Téměř jedinou oficiální informací v noci bylo strohé prohlášení v rádiu těsně před ukončením vysílání. Pravda, jediné důležité noviny, které vycházejí v pondělí ráno, přinesly zprávu o přistání na první straně z pobočky agentury TASS z New Yorku, sestávající pouze ze tří vět.“
Na druhou stranu několik dnů po přistání nazvala moskevská Pravda Neila Armstronga „carem na lodi.“ Toto označení se pro něj natolik vžilo, že ho i řídící středisko v Houstonu později žertem občas nazývalo carem. Sovětská média tedy ve svém informování o letu Apolla 11 občas působila rozpolceným dojmem.
Snad jedinou zemí, která ignorování tohoto amerického úspěchu Sověty trumfla, byla Čína. Tam o události neinformovali až do letu Apolla 17 vůbec. Cenzoři přistání člověka na Měsíci lidem úplně zatajili.
Výjimečný přenos v Československé televizi
V Československu byla situace zcela jiná. Kromě akreditovaných zpravodajů se mohla veřejnost o misi Apollo dozvědět díky Československé televizi, která v létě 1969 vysílala přímý přenos z přistání. Tu noc zřejmě většina národa proseděla u televizního přijímače, cenzura tehdy ještě nezasáhla. Přistání na Měsíci tehdy komentoval Jan Kolář, současný ředitel České kosmické kanceláře.
- V Československu v roce 1969 vysílal jediný program státní Československé televize.
- V roce 1970 bylo v Československu 3 091 000 televizních koncesí, to znamená přibližně stejný počet televizních přijímačů.
- Z toho 2 376 000 bylo v Česku a 715 000 na Slovensku.
- V průměru připadalo 4,6 obyvatele na jeden televizní přijímač (4,1 obyvatel v Česku a 6,3 obyvatel na Slovensku).
O pár let později to už tak snadné nebylo. Třeba z posledního přistání Apolla 17 na Měsíci v prosinci 1972 směla naše televize ukázat jenom několik záběrů s komentářem, podle něhož jsou sovětské automatické sondy výhodnější, levnější a méně riskantní.
Věty, které vešly do dějin
Věta Neila Armstronga „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“ se stala legendární a jednou z nejznámějších vůbec. Přenos měsíční vycházky ale pokračoval i dalšími událostmi a média zaznamenala spoustu momentů, které vstoupily do dějin podobně.
Jedním z těchto momentů bylo umisťování americké vlajky do měsíčního povrchu – sami astronauti později vzpomínali, že se jim podařilo ji zapíchnout pouhých pět centimetrů do měsíčního povrchu a obávali se, že spadne přímo v průběhu televizního přenosu. To se naštěstí nestalo a vlajku shodily až výpary z motoru, když astronauti odstartovali zpět na oběžnou dráhu Měsíce.