Moskva - Dodnes se říká amatérským pěstitelům a zahrádkářům v žertu „mičurinci“. Jejich předobraz, ruský botanik a ovocnář Ivan Vladimirovič Mičurin, který zemřel 7. června 1935, byl samorost, ale opravdu úspěšný experimentátor. Své první pěstitelské pokusy podnikal Mičurin již za cara, nedostalo se mu však velké podpory. Teprve komunisté, kteří nastoupili k moci v roce 1917, mu poskytli patřičný pracovní prostor. Samouk Mičurin se jim hodil zejména ideologicky, přes svůj šlechtický původ se stal jedním z nejoslavovanějších hrdinů budování socialismu. Byly o něm točeny filmy, pojmenovány ulice i města. Nové moci přišlo především vhod Mičurinovo odmítání Mendelovy genetiky a tvrzení, že organismy lze vychovávat podobně jako člověka k socialismu.
Mičurin - botanik samouk
Mičurin již ve svých 25 letech založil sad, do něhož soustřeďoval celé soubory rostlin, zejména ovocných stromů, ale i keřů a vinné révy. Jeho základním cílem bylo zvětšit plochu, na níž bude možné pěstovat kulturní rostliny tím, že se její severní hranice posune na sever. Za tímto cílem si obstarával rostliny, které přirozeně vyrostly dále na severu a snažil se je křížit s jejich zatím méně odolnými, ale zato výborně plodícími kolegy. Současně rostliny i „aklimatizoval“, jak sám říkal, „vychovával“ k tomu, aby byly schopny nejen přežít, ale i plodit dále na severu. Přitom Mičurin postrádal jakoukoliv teoretickou přípravu biologa.
Jeho vzdělávání sestávalo jen z několika let na gymnáziu. Jako 23letý nastoupil práci na železniční stanici, naučil se telegrafovat, zvládat signalizaci a příležitostně některé přístroje i opravoval. To jej posléze přivedlo na myšlenku otevřít si hodinářství. Šlechtitelství prováděl jako koníček při poměrně náročné práci, ale dosáhl v něm značných úspěchů. Jako praktik kladl značný důraz na těsný vztah rostliny a jejího prostředí, jež rostlinu ovlivňuje. Tady viděl možnost člověka zasahovat do vývinu, a tím i vývoje rostlin. Křížením a výchovou v odlišném prostředí se Mičurinovi podařilo získat mnoho druhů ovocných rostlin a posunout pěstování jabloní, hrušní, meruněk a vinné révy daleko k severu. Mičurin vždy zastával názor, že „je naším úkolem vzít si z přírody její dary a nečekat, až nám je milostivě sama udělí.“
Podařilo se mu vyšlechtit mrazuvzdorné druhy ovoce, vhodné pro chladné kontinentální ruské klima. Tím významně pomohl rozšířit množství oblastí, kde lze pěstovat ovoce. Celkem vytvořil křížením různých asijských odrůd rostoucích ve studeném klimatu s evropskými na 300 nových druhů ovoce.
Jeho kariéru poznamenali sovětští komunisté
Takto pracoval Mičurin dlouhá léta bez povšimnutí, na rozdíl od svého slavnějšího amerického kolegy Burbanka, který též uznával hlavně Darwina, nikoliv však Mendela. Měl však smůlu, že v 67 letech jeho plodného života mu zkřížila dráhu sovětská revoluce. Právě Mičurin se vlastně stal tak trochu obětí typicky sovětského přístupu k zacházení s elitami. Medvědí službu mu totiž prokázal pseudovědec a temná postava bolševického bádání Trofim Lysenko, který se samozvaně prohlásil za jeho žáka a pokračovatele. Lysenko odmítal existenci genů a zdůrazňoval, že dědičnost je založena na vzájemném ovlivňování mezi organismem a prostředím, které ho obklopuje. Proslul svojí „jarovizací“, jejímž principem bylo povzbudit semena, aby začínala klíčit ještě ve skladech tak, aby pak po vysetí do půdy rostlina vyrostla mnohem dříve, než bylo obvyklé.
Kdyby se tak nestalo, mohl mít Mičurin svoje místo v dějinách šlechtění ovocných kultur, ačkoliv skutečně nebyl žádným vědcem, ale jen sadařem-fanatikem. Takhle ovšem řada vědců přemýšlí, jestli jej raději spolu s Lysenkem zcela nezavrhnout, neboť se díky němu ocitá v poli těch, kteří bytostně nesnášeli genetiku, Mendela a vše, co je s tím spojeno.
Mičurin se sovětským komunistům náramně hodil - slova o tom, že si od přírody musíme to svoje prostě vzít, byla citována stejně často, jako výroky Stalinovy. A autorita stařičkého přetvořitele přírody se používala jako klacek proti všem genetikům, proti zastáncům vědy.
