Parné léto, zmrzlina, památky, sklárny, karnevalové masky, líně se pohupující gondoly, romantická zákoutí vodních kanálů a zástupy turistů. Asi málokdo si při slově Benátky vybaví místo prázdninové pohody nebo rejů karnevalu spíš raný středověk, stěhování národů, nájezdy barbarů na Řím, plenění osad a rozsáhlé mokřady. Přitom přesně tak vypadala doba, kdy se fenomén Benátek zrodil.
Ačkoli se nedochovaly žádné historické záznamy, které by o založení italských Benátek specificky hovořily, podle legend začínají dějiny města v pravé páteční poledne 25. března roku 421. Padovští tu tehdy údajně měli založit obchodní stanici, která měla za úkol obsluhovat regiony severní Itálie.
Podle legendy se populace nově založeného městečka skládala hlavně z uprchlíků. Ti pocházeli z okolních měst – Padovy, Aquilei, Trentina, Concordie a dalších, včetně vojensky nechráněných vesnic v regionu. Jejich obyvatelé do nově založeného města v močálech a bažinách prchli před nájezdy Hunů a germánských kmenů, které oblast v polovině pátého století pustošily.
Oblast ostrůvků a mokřadů pro přežití nebyla zrovna ideální. Aby zde mohli přetrvat, museli tehdejší obyvatelé části laguny vysušit, vykopat kanály pro odtok vody a připravit části pevniny, na které bylo možné stavět. Při kopání kanálů tak začali používat systém hustě umístěných dřevěných kůlů, které umisťovali do půdy a zpevňovali tak místní bahnité, písčité a jílovité podloží. Na kůly pak přišly dřevěné platformy, na platformy kámen, na kámen budovy.
Z historických kanálů se mnohé dochovaly dodnes, některé byly během dějin zasypány, jiné nově zbudovány. Dnes lze ve městě najít takové, které dosahují od jednoho metru hloubky u malých bočních kanálů přes pět metrů hluboký Canal Grande až po sedm metrů hluboký Canale della Giudecca, který odděluje hlavní část Benátek od ostrova Giudecca.
Dřevo zocelené slanou vodou
Mokřad sám o sobě materiálem pro stavbu zrovna neoplýval, pro dřevo tak bylo nutné dojet do zalesněných oblastí Veneta, ale i dnešní Černé Hory, Slovinska nebo Chorvatska. Dřevo, ač umístěné trvale ve vodě a vlhkém prostředí, ani postupem času nechátrá. Vděčí za to vodě chudé na kyslík, ve které jsou velmi špatné podmínky pro výskyt organismů, které by materiál časem zničily.
Místo mikroorganismů se do dřeva dala slaná voda, která ho díky přítomnosti minerálů postupem času proměnila téměř v kámen.
Zpočátku se hlavní osada nenacházela na ostrovech kolem Rialta, kde je dnešní srdce Benátek. Jedním z prvních raných osídlení, které tu lze doložit, byl ostrov Olivolo, dnešní S. Pietro in Castello, na západním konci souostroví, blíže k písčinám laguny. Ten byl podle archeologů osídlen už v 5. století, v 6. století se tu nacházel i hrad. Samotná oblast Rialta byla obydlena až kolem 9. století.
Větší ostrůvky fungovaly jako samostatné osady, měly kostel, náměstí, studnu na dešťovou vodu, alespoň jeden obslužný dopravní kanál. Z množství malých osad relativně prostých domečků se během dvou staletí spojilo a rozrostlo samostatné město. Sice nemělo velké pozemky, ale Benátčané se ukázali jako velmi zdatní obchodníci, kteří se životu na velmi netradičním místě dokázali výborně přizpůsobit.
Podle legendy si pak dvanáct zakládajících rodin, takzvaných „apoštolských“, zvolilo do svého čela místního vládce, dóžete, který se postupem času plnohodnotně zapojil do mezinárodní politiky. Původně měl prakticky neomezenou moc, postupem času se ale v Benátkách vyvinul složitý svébytný politický systém, sestávající z několika navzájem kontrolních orgánů.
Natruc Byzanci
Třetím zvoleným, ale prvním historicky doloženým benátským dóžetem se v roce 726 stal Orso Ipato, který vedl vzpouru proti Byzantské říši a pomyslně tím začal i historii Benátek coby samostatného města. Uznané samostatnosti, byť ještě oficiálně v područí Byzantské říše, dosáhly o osmdesát let později.
Benátky vzkvétaly, obchodu se dařilo, obchodní lodě přibývaly, město dokázalo odrazit nájezd Franků a populace se stabilně rozrůstala. V roce 828 se do Benátek podařilo ukrást a propašovat tělo svatého Marka, který se pak – natruc Byzantské říši, která Benátčanům původně patrona přidělila – stal i svobodně zvoleným patronem celého města. Markův okřídlený lev se tak ocitl na znaku města i celého benátského státu.
S postupným budováním opevnění, mostů a kamenných domů se z Benátek kromě centra, které mělo od německého císaře udělené privilegium na obchod s Orientem a Svatou říší římskou, stalo i vojenskou velmocí. Díky své flotile lodí byly Benátky schopné se postupně zapojit do bojů proti Saracénům na Sicílii, proti pirátům v Jaderském moři, dobyly Konstantinopol a získaly celý Kypr, účastnily se křížových výprav.
Ze čtvrté křížové výpravy si přivezly z Konstantinopole také čtyři obrovské sochy koní, které dodnes zdobí baziliku svatého Marka a staly se dalším neodmyslitelným symbolem Benátek. Samotné sochy jsou navíc mnohem starší, pochází ze 4. století před naším letopočtem a do Turecka se dostaly pravděpodobně až z Egypta nebo z Říma.
Už ve dvanáctém století se Benátky mohly pyšnit Arzenálem – velkou národní loděnicí, nezměrným bohatstvím a až několikatisícovou flotilou obchodních lodí. Obchodovaly se solí, voskem, jantarem, kořením a orientálními látkami, hedvábím nebo porcelánem, koberci nebo se sklem, které se místní naučili i vyrábět a sami se stali světově proslulými skláři.
Na své obchodní a objevné cesty do Číny se odsud vydal i místní kupec, Marco Polo, který později proslul jako cestovatel a své vzpomínky na cesty po Asii sepsal ve vězení v Janově, kam ho rivalové Benátčanů po bitvě u Korčuly v roce 1298 uvrhli.
Benátky se těšily respektu okolního světa a údajně se mohly chlubit i takovými vymoženostmi, jako je třeba veřejné osvětlení. Kromě luxusního zboží z Orientu Benátky vozily také z Čech stříbro, ze kterého razily vlastní měnu. Z Čech, stejně jako z dalších oblastí, město rovněž hojně dováželo otroky, se kterými se na trzích kolem Rialta čile obchodovalo.
Francesco Petrarca tak svému příteli, arcibiskupovi janovskému, v dopise popsal scénu, kdy „zatímco do tohoto města každoročně lodě přivážely velké zásilky obilí, nyní připlouvají naložené otroky, prodávanými jejich ubohými rodinami, aby zmírnily svůj hlad. Toto město postihl neobvykle velký počet davů otroků obou pohlaví.“ Mezi otroky se kolem 14. a 15. století podle záznamů objevovali nejčastěji Tataři, Turci, Rusové, Bulhaři, Řekové nebo obyvatelé Abcházie.
Během vrcholného období moci Benátské republiky se pak město stalo významným centrem umění. V průběhu staletí v Benátkách působila řada známých umělců či osobností, mimo jiné slavní malíři Tizian, Tintoretto, Giorgione či Paolo Veronese. Narodil se zde též dramatik Carlo Goldoni, hudebník Antonio Vivaldi či dobrodruh Giacomo Casanova.
Od moru k Napoleonovi
Zájmy Benátek ohrožovali hlavně Janovští, kteří byli jejich hlavním obchodním rivalem, a později také Turci, kteří tou dobou postupně dobývali Malou Asii. Mnohem horší nepřítel ale město teprve čekal. V roce 1348 postihla Benátky vlna moru.
Z původních zhruba 110 tisíc obyvatel více než třetina nepřežila. Právě tehdy vzniklo i nyní aktuální slovo „karanténa“ – vládci Benátek tvrdě vynucovali opatření, která měla šíření nemoci zamezit, a tak všichni návštěvníci, kteří sem přijížděli, směli do města vstoupit až třicet dní po připlutí, po dobu karantény museli zůstat na svých lodích. Pokud se u nich nemoc neprojevila, směli pokračovat. Později byla tato čekací doba rozšířena na 40 dní a právě ze slov quaranta giorni (40 dní) vzniklo slovo karanténa.
Město plné velkých umělců a bohatých architektonických pokladů v roce 1538 utrpělo hořkou porážku při bitvě s Turky, přišlo o několik území včetně Kypru. Potyčky s Turky ještě Benátčany na nějakou dobu potrápily, poslední pomyslnou ránu ale velmoci zasadil Napoleon Bonaparte, který 14. května 1797 město obsadil a předal do područí Habsburků. Až v 1866 připadly Benátky sjednocenému Italskému království a i později, v devatenáctém století, byly nadále živým přístavem a centrem obchodu a výroby.
Odtrženost Benátek od pevniny ukončil v roce 1933 Benito Mussolini, který nechal postavit „Ponte della Libertà“, který je dosud jediným možným přístupovým bodem pro vozidla. Během druhé světové války Benátky stály zcela stranou všech bojů a přežily bez poškození, tehdejším děním ale trpěla židovská populace, která žila zejména ve čtvrti Cannareggio, odkud vzešlo i slovo „ghetto“, a která byla z města deportována.
Masovým turismem proti starousedlíkům
I přes pohnuté dějiny jsou Benátky historickou perlou, která si uchovává unikátní atmosféru, není divu, že sem dlouhodobě proudí návštěvníci z celého světa. Hlavními turistickými lákadly jsou kromě architektury a příjemného podnebí také benátský karneval, kde jsou k vidění tradiční masky, světově uznávaná přehlídka současného výtvarného umění – Biennale di Venezia, která se od roku 1885 koná každý lichý rok, nebo mezinárodní filmový festival založený v roce 1932, jehož hlavní cenou je „Zlatý lev svatého Marka“ – cena, která se uděluje již od roku 1949.
Do Benátek každoročně zamíří skoro třicet milionů turistů. V posledních letech se v některých dnech v ulicích tísnilo i šedesát tisíc návštěvníků. To je o šestinu víc než Benátčanů, kterých momentálně žije ve městě kolem padesáti tisíc.
V případě místního obyvatelstva je dobře znát úbytek. Ještě po druhé světové válce měly Benátky 175 tisíc obyvatel. I kvůli turismu ale čím dál tím více místních lagunu opouští. Ačkoliv jsou turisté zdrojem peněz, kvůli četnému přeměňování bytů na hotely a pronájmům vystoupaly ceny bydlení do neskutečných výšin – takových, že si běžní Italové život v Benátkách prostě nemůžou dovolit a stěhují se na levnější pevninu.
Problémem jsou i samotní turisté, kteří mnohdy nectí místní zvyklosti a památky, jejich přítomnost šroubuje ceny služeb a omezuje místní život. Přemíra turistů rovněž značně znečišťuje vodu v laguně, problematické jsou také obrovské výletní lodě. Ostatně míru, s jakou turisté a s nimi spojený dopravní ruch a služby ke znečištění v Benátkách přispívají, ukázala pandemie koronaviru. Vzhledem k téměř kompletní uzávěře a zákazu cestování se do Benátek turisté prakticky nepodívali.
Místní si brzy začali všímat obrovského rozdílu v čistotě vody. „Voda se nyní zdá být průzračnější, jelikož je na kanálech menší provoz, a sedimenty tak zůstávají na dně. Lodní doprava většinou sediment vynáší na hladinu,“ komentoval nezvyklou situaci mluvčí benátského starosty. Výrazně se také zlepšila kvalita vzduchu, do benátských kanálů se vrátily ryby a labutě.
Za ekologii a proti velelodím
Místní dlouhodobě nechtěli žít v turistické atrakci a s davy návštěvníků jim došla trpělivost. Vznikly zde desítky sdružení, která se zasazují o omezení turismu. V roce 2018 dokonce na protest vyšlo do ulic kolem dvou tisíc místních. Cílem bylo hlavně podpořit odpovědný a udržitelný cestovní ruch s ohledem na zájmy obyvatel.
Zejména kvůli rychloturistům, kteří město navštíví „jen na otočku“, proto Benátky jako první evropské město rozhodly, že se za jednodenní turistický vstup do historických částí zaplatí od roku 2019 ve všední dny šest eur, v rušnější dny osm nebo deset eur. Město rovněž zakázalo vznik fastfoodů a nových stánků v centru a zákaz vstupu na většinu kanálů dostaly také obří výletní lodě.
Změny mají kromě omezení masového turismu za cíl zlepšit ekologickou situaci v okolí laguny. Právě obří plavidla mají vliv na masivní pohyb mořské vody i půdy na ostrovech a zhoršují erozi. I malá plavidla, jako jsou motorové čluny projíždějící menšími kanály, ovlivňují pohyb vody tak, že slaná voda mnohem agresivněji omývá cihlové zdi domů.
To způsobuje jejich podemílání, opotřebení a postupné vypadávání ze zdí, které drží vodu v kanále oddělenou od půdy, na které jsou domy postavené. Jednou za čas je proto nutné kanály vysušit, odstranit nánosy bahna a zdi domů opravit. Někdy je nutné doplnit i celé kusy podpěrných zdí. Pokud se voda dostane za zdi, které ji drží v kanálech, postupně odemílá podloží pod budovami a ty se potom mohou bortit.
Stavět hodně a kreativně, opravovat často
Právě kvůli specifickým stavebním podmínkám museli být Benátčané velmi vynalézaví. V cihlových zdech, které nasáknou mořskou vodou, postupně krystalizují částečky soli, což cihly zevnitř rozpíná a trhá. Ve zdech kolem kanálů si lze často povšimnout pruhu světlejšího a výrazně odlišného kamene. Světlý vápenec zvaný istrijský kámen nepohlcuje vlhkost, takže ve zdi slouží jako membrána, která vodě zabrání prostoupat nahoru celou zdí.
Dnešní vodní hladina ale často sahá až nad tyto zábrany a zdi tedy trpí vlhkostí. I proto má část domů spodní patro neomítnuté, zdi tak mohou dýchat a voda se může odpařovat. Dalším řešením proti vlhkosti ve zdech je vkládání pryskyřicových membrán mezi cihly jako u istrijského kamene.
Mezi více než stovkou ostrůvků se kromě lodí lze pohybovat po více než čtyřech stovkách mostů. Ty jsou tu od kamenných, dřevených až po skleněnou lávku k nádraží, která kvůli své kluzkosti (často ke škodolibému pobavení přihlížejících) sklízí kritiku místních i turistů. Mosty často kvůli tomu, že byly budovány později než ulice, nejsou rovné, když na sebe ulice nenavazovaly, místní prostě postavili most šikmý. Lávky ale neslouží jen k přecházení vody suchou nohou, vedou v nich rovněž kabely, které po městě rozvádí elektřinu a další služby. Navzdory velkému množství mostů vedou přes nejznámější vodní trasu, Canal Grande, pouhé čtyři mosty.
Nedostatek pevné půdy po nohama bylo nutné řešit kreativně. Kromě mostů jsou tu tak četná podloubí, průchody a tunely. Často jsou k vidění také oproti základům rozšířená první patra, takzvané barbacare. Benátské ulice mají také různorodé velmi specifické názvy.
Městské ulice se nazývají calle, chodníky podél kanálů lze v mapě najít pod názvem fondamenta, ulice zaplněné obchůdky se nazývají ruga, místa, která původně byla bažinatá a Benátčané je zaplnili a vysušili až v pozdějších dobách, jsou často nazývaná piscina. Ramo jsou malé uličky mimo hlavní ulice, často k překvapení zbloudilých turistů slepé. Sottoportegi jsou pak průchody a tunely pod domy. Ostatně Benátky jsou známé také pro jednu z nejužších ulic na světě, Calle Varisco má na šířku jen 53 centimetrů.
Nad a pod hladinou
Benátky, které po většinu roku leží jen několik desítek centimetrů nad hladinou moře, mají každoročně během deštivých období problémy se záplavami. Obyvatelé Benátek jsou na situaci zvyklí, holinky nebo rybářské kalhoty jsou tu nutným doplňkem jak pro běžné občany, tak i pro popeláře nebo carabiniery. Vysoká voda se objevuje tradičně na jaře a na podzim.
Fenomén ‚acqua alta', tedy vysoká voda, je často zaměňován za fakt, že se Benátky pomalu potápí, a proto je zaplavuje voda. Město sice skutečně pomalu klesá zhruba o jeden milimetr ročně a například slavný most Rialto od svého vzniku klesl téměř o 170 centimetrů, vysoká voda je ale zapříčiněna hlavně přírodními vlivy.
Velkou roli hraje příliv v kombinaci s větry Scirocco a Bora, které mají na Benátky kvůli tvaru laguny specifický efekt. Od jihu do města ženou masy vody, které se kvůli masivní výstavbě na pevnině nemají kam rozlít.
Pokud voda stoupne o metr, zaplaví voda přibližně pět procent města. Když stoupne o 130 centimetrů, octne se pod vodou více než třetina plochy Benátek a přilehlých ostrovů. Extrémně vysoká voda, tedy například 150 centimetrů nad běžnou hladinu, už zaplaví 62 procent města. K úplnému zatopení města je třeba něco málo nad dva metry vody. Extrémní záplavy zažily Benátky naposledy v roce 2019, kdy voda vystoupala o 194 centimetrů výše, než je běžná hladina. Jednalo se tak o nejhorší záplavy od roku 1966.
Tradičně se při zvýšené hladině instalují vyvýšené dřevěné chodníky, ty jsou ale jen ve vybraných ulicích. Na náměstí svatého Marka, které je jedním z nejníže položených míst v Benátkách, jsou chodníky vždy, když je vyhlášena acqua alta.
Benátky zachraňuje Mojžíš
Vzhledem k tomu, že Benátky mají celkem 177 kanálů, které se mohou vylít z břehů, musí se obyvatelé některých ulic stejně brodit, v horších případech připlout na loďkách a do domů se dostat oknem. I acqua alta je důvodem, proč se posledních více než padesát let v Benátkách v přízemí nebydlí. Tradičně se tu nacházely hlavně sklady zboží a dílny, obyvatelné bylo až první patro. Typická struktura místních paláců pak do prvního patra umisťovala společné prostory a v druhém patře se nacházely ložnice obyvatel domu.
I kvůli vysoké vodě nechaly Benátky vybudovat Mose, což anglicky znamená Mojžíš, je to ale také akronym z názvu Modulo sperimentale elettromeccanico (experimentální elektromechanický modul). Myšlenka protipovodňové ochrany Benátek se zrodila už v 60. letech minulého století. S výstavbou tohoto projektu se začalo v roce 2003. Systém bariér má Benátky ochránit před přílivovými záplavami.
Zábrany jsou koncipovány proti přílivu vysokému až tři metry, nebudou ale město chránit před slabšími záplavami. Náměstí svatého Marka se tedy bude ocitat pod vodou i nadále, nebude už ale docházet k rozsáhlejším škodám. Jako relativně funkční se systém ukázal na podzim 2020, kdy úspěšně zaplavení města dokázal zabránit.
