Moskva - Jeho fotografie obletěly celý svět a byly vystavovány v mnoha zemích světa. Válečný fotograf Jevgenij Chalděj se svým fotoaparátem Leika prošel celou válku od Murmanska po Berlín. Proslavila ho slavná válečná fotografie vztyčování vlajky nad Říšským sněmem, oslavující vítězné tažení Rudé armády. Ta vznikla dva dny po skutečném dobytí budovy německého parlamentu. Chalděj zemřel 6. října 1997, rok před premiérou dokumentu „Jevgenij Chaldej – fotograf stalinské epochy“.
Rusové právě kvůli fotografii, která měla oslavit ruské vítězství, rychle povolali fotoreportéra Chalděje, který si pro tuto příležitost dovezl vlastní vlajku, narychlo sešitou z několika červených ubrusů. Až dva dny poté, co nad Reichstagem poprvé zavlály sovětské prapory, se podařilo zinscenovat silný záběr, na němž voják Alexej Kovaljov mává na střeše Říšského sněmu sovětskou vlajkou. Existují dvě verze tohoto snímku. Na originálu má voják, který Kovaljova přidržuje, hodinky na každé ruce, z druhého snímku byly jedny hodinky vyretušovány.
Původní voják se jmenoval Michail Minin, bylo mu 23 let a vyšplhal se na střechu budovy 30. dubna 1945 ve 22:40, tedy v době, kdy na reportážní fotografování byla již tma.
Chalděj se narodil 10. března 1917 v židovské rodině v Juzovce (Doněcku). Svůj první snímek automatickým aparátem pořídil už ve svých třinácti letech. Jako osmnáctiletý začal pracovat pro ukrajinské noviny, tehdy se jeho snímky poprvé dostaly až do Moskvy, kde o něho v roce 1939 projevila zájem sovětská tisková agentura TASS. Jako zaměstnanec TASSu fotografoval „velká díla socialismu“, jako byl Magnitogorsk a Dněprostroj, dělal reportáž o hrdinovi „pětiletek“ - úderníkovi Stachanovi.
Jako válečný fotograf prošel s Rudou armádou celou válku, kromě pádu Berlína zachytil i vítěznou přehlídku v Moskvě, norimberský proces s válečnými zločinci, stejně jako obnovu zničené země.
V roce 1948 byl z agentury TASS pro svůj židovský původ propuštěn a poté se živil vystavováním svých fotografií a vyprávěním příběhů, které se k nim vztahovaly. Teprve v roce 1959 směl znovu pracovat v novinách, až do roku 1972 pracoval v deníku Pravda, nicméně opět musel odejít pro své „sionistické“ postoje. Až do důchodu pak fotil pro týdeník Sovětská kultura.
