Žilina – Na jaře 1944 se svět poprvé dozvěděl o hrůzách, které se děly v koncentračních táborech. Zdrojem byla Vrbova a Wetzlerova zpráva, materiál dvou slovenských Židů, kterým se podařilo utéct z Osvětimi. Zpráva patří mezi nejdůležitější dokumenty 20. století, neboť poprvé poskytla spojencům podrobné informace o koncentračním táboře a byla označena za věrohodnou. Odvysílalo ji BBC a publikoval západní tisk. V době, kdy plynové komory v Birkenau běžely na plné obrátky a kdy začínaly deportace maďarských Židů do Osvětimi, chtěli Wetzler s Vrbou varovat, co ve skutečnosti znamená „přesídlení na východ“, jehož pravý smysl se nacistům v té době stále dařilo do značné míry držet v tajnosti.
Z koncentračního tábora v Osvětimi-Birkenau uprchli tehdy dvacetiletý Rudolf Vrba a o šest let starší Alfred Wetzler 7. dubna 1944. Jejich útěk narozdíl od mnoha jiných dopadl úspěšně. Podařilo se jim nejen zachránit vlastní život, ale též informovat světovou veřejnost o probíhající likvidaci evropských Židů. Jen několik dní po svém útěku totiž sepsali v Žilině, kam se uchýlili, přibližně šedesátistránkovou detailní zprávu o fungování největšího nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora.
Materiál Wetzlera a Vrby se tak stal jedním z prvních podrobných písemných dokumentů očitých svědků o holocaustu. Potvrdil autentičnost dosavadních zpráv o nacistických koncentračních táborech, jimž se často přisuzovala malá důvěryhodnost, protože popisovaly skutečnosti natolik hrůzné, že překračovaly představivost veřejnosti. Po válce byla využita v tzv. Norimberském procesu a dnes je považována za jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. století.
Ačkoliv zpráva byla pro veřejnost uvolněna až po zahájení masových deportací maďarských Židů do Osvětimi (15. května 1944) bývá jí připisována záchrana mnoha lidských životů. Informace z ní odvysílala 15. června 1944 BBC a 20. června zpráva dostala prostor i na stránkách New York Times. Papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt a švédský král Gustav V. následně žádali maďarského admirála Miklóse Horthyho o zastavení deportací, což se stalo až 9. července 1944 a odhaduje se, že tak bylo zachráněno asi 200 tisíc Židů.
Zpráva přinesla podrobné informace o geografické poloze vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau, o způsobu masového vraždění v osvětimských plynových komorách, praktikovaného v té době po téměř dva roky, přehled nejdůležitějších událostí tábora od dubna 1942 (mezi nimi také vytvoření terezínského rodinného tábora a březnovou likvidaci zářijových transportů) a číselný odhad dosavadních obětí nacistického vraždění v Osvětimi. Popisuje se v ní klasifikace vězňů podle jejich „provinění“, pracovní a životní podmínky v táboře, selekce i systém ostrahy tábora. Do rukou spojeneckých vlád se zpráva dostala v červnu 1944.
Walter Rosenberg (později si změnil jméno na Rudolf Vrba) pocházel ze slovenských Topoľčan. V patnácti letech byl po zavedení tzv. židovského kodexu vyloučen z bratislavského gymnázia a dvakrát se neúspěšně pokusil utéct ze Slovenska přes Maďarsko, po druhém pokusu nakonec koncem června 1942 skončil v Osvětimi. Tam byl, podobně jako Alfred Wetzler, vězněn bezmála dva roky.
Vrba po válce vystudoval v Praze Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství a později proslul po celém světě jako odborník na biochemii mozku a výzkum cukrovky a rakoviny. V roce 1958 opustil komunistické Československo a působil v Izraeli, v Anglii, Kanadě a v USA. Ve Vancouveru zemřel 26. ledna 2006.
„Genocide“ (součást seriálu „World at War“, režie Jeremy Isaacs, BBC, Londýn 1973), Auschwitz and the Allies (režie Rex Bloomstein, spolupráce Martin Gilbert, BBC, Londýn 1982), Shoah (režie Claude Lanzmann, Paříž 1985), Witness to Auschwitz (režie Robert Taylor, CBC, Toronto 1990). Publikoval řadu článků a studií o různých aspektech šoa a především autobiografickou knihu I cannot forgive, která poprvé vyšla v roce 1964 v Londýně a New Yorku a později také v Německu, Francii, Holandsku a Izraeli. U nás se objevila v roce 1998 pod titulem Rudolf Vrba: Utekl jsem z Osvětimi, Sefer, Praha 1998, druhého vydání se dočkala v roce 2007.
Také Alfred Wetzler, který zemřel 8. února 1988, sepsal v roce 1964 své vzpomínky. Vydal je však pod pseudonymem Jozef Lánik.
