Sydney – V Austrálii se snaží zachránit tučňáky nejmenší, kteří neváží často ani kilo a půl. I kvůli tomu se zapisují mezi ohrožené druhy. V sydneyské zoo běží program, který si klade za cíl tyto drobné tvory líp poznat a hlavně ochránit.
Nádrž s tučňáky mezi atrakcemi v Zoo Sydney vede. Záchranná stanice, kterou tu provozují, každoročně ošetří a zpět do přírody vypustí minimálně 35 zraněných nebo nemocných tučňáků nejmenších. Tito drobní ptáci žijí na plážích v Sydneyském zálivu a často se do zoo dostanou s nejrůznějšími potížemi. Po sérii vyšetření se jim personál záchranné stanice snaží poskytnout tu nejlepší péči.
„Mnozí přicházejí v období, kdy pelichají a obnovují si peří. V té době jsou slabí a zranitelní. Máme tu tučňáky, které napadli psi, které poranily rybářské háčky, nebo kteří se zapletli do sítí. Někdy jsou zamazaní od nejrůznějších látek, jako je třeba ropa,“ popisuje Libby Hallová, manažerka Veterinární kliniky Taronga.
V období výměny peří tučňáci nejmenší na celé tři týdny opouštějí moře. V té době nemohou lovit, takže je nutné, aby se najedli do zásoby. Bohužel, ne každému se to povede. Zesláblé a vyhladovělé tučňáky pak často napadnou psi nebo lišky. Ale ani v oceánu nejsou v bezpečí. V Sydneyském zálivu je voda plná odpadků a rybářského vybavení.
„Jeden z hlavních problémů, které tady neustále řešíme, jsou odpadky a trosky plavidel v moři. Je to obrovský problém nejen pro tučňáky, ale i pro další druhy. Často se do různých plovoucích trosek všelijak zamotají a poraní se, případně spolknou háčky nebo vlasce,“ doplňuje Libby.
Malá kolonie tučňáků žije na ostrově Manly poblíž Sydney. Podle posledního sčítání tu sídlilo zhruba šedesát párů a už byli prohlášeni za ohroženou populaci. Stavějí si hnízda poblíž lidských obydlí a na ostrově je opravdu velmi rušno. Tučňáci tu jen velmi obtížně nacházejí potřebný klid pro páření, vyvádění mladých a obměnu peří.
Tučňáci, kteří se dostanou do záchranné stanice, tam mohou zůstat podle závažnosti poranění až několik měsíců. Po ukončení léčby ještě procházejí týdenní rehabilitací. Dříve dostávali tučňáci před vypuštěním tetování na ploutev, aby je bylo možné identifikovat, pokud by se ve stanici objevili znovu. Dnes dostávají mikročipy, což vědcům umožňuje lépe porozumět například jejich vzorcům chování nebo migraci. Libby říká: „Ukazují například, že tučňáci jsou velcí cestovatelé, dokážou urazit až tisíc kilometrů. Většinou se dožívají zhruba dvanácti let, takže je sledujeme třeba osm, devět, dvanáct let, a během té doby je nacházíme na nejrůznějších místech. Někteří se od své původní lokality nacházeli i 300 kilometrů daleko.“ Vědci doufají, že čím víc budou o tučňáku nejmenším vědět, tím lépe se jim podaří jejich populaci ochránit.
