Rangún – Barmská opoziční vůdkyně Aun Schan Su Ťij poděkovala České republice za dlouhodobou podporu nenásilnému boji za demokracii v Barmě. Krátce po volbách a propuštění z domácího vězení dala exkluzivní rozhovor České televizi a týdeníku Respekt.
V Rangúnu není jediný člověk, který by nevěděl, kdo bydlí na adrese University Avenue 54. Dům Su Ťij je pod drobnohledem nejen vojenské junty. Zraky k němu (a hlavně k jeho obyvatelce) upínají i obyčejní Barmánci. „Snažíme se do našeho boje za demokracii v Barmě zapojit co nejvíce lidí. Nejen členy politických stran, ale vůbec všechny, kteří mohou přispět k vybudování silné občanské společnosti,“ říká disidentka v exkluzivním rozhovoru pro ČT.
Od poloviny listopadu, kdy jí vypršel již několikátý trest domácího vězení, je Su Ťij znovu na svobodě. Kdekoli se objeví, následují ji davy oddaných příznivců. Dokonce i nevinný nákup v tržnici se může v okamžiku změnit v masové politické shromáždění. „Je v téhle diktatuře symbolem svobody a inspirací pro všechny. Obyčejní lidé k ní vzhlížejí, protože jedině ona se za ně odvažuje mluvit, a tak pro ně vlastně ztělesňuje demokracii,“ vysvětluje barmský exulant z Velké Británie.
Přesně z těchto důvodů ale barmský vojenský režim vytrvale ignoruje veškeré výzvy ze strany Su Ťij k zahájení dialogu o národním usmíření. Víc než 300 km severně od Rangúnu si barmská junta postavila nové hlavní město. Nazvala ho Naypyidaw, ve volném překladu „místo, kde přebývají králové“.
Ještě před pěti lety byla místo Naypyidaw pustina. Teď tu stojí nové budovy ministerstev vzdálených od sebe kilometry daleko. Z nové metropole čiší velikášství. A kontrast mezi zdejšími novostavbami pro státní úředníky a rozpadajícími se domy v Rangúnu i jinde, kde žijí obyčejní Barmánci, ani nemůže být větší.
„Lidé chtějí změnu. Je jim jasné, že nelze pokračovat stejným způsobem jako doteď. Pokud má naše země být stabilní a žít v míru a pokud má v dnešním překotně se rozvíjejícím světě dosáhnout nezbytného pokroku, věci se musí změnit,“ apeluje disidentka.
Na její opakované výzvy k zahájení dialogu ale junta dosud nereagovala. Skeptici tvrdí, že u jednacího stolu zřejmě nemá generálům co nabídnout. Ona sama to tak nevidí: „Můžeme jim nabídnout život v míru, bezpečnost a důstojnost. To je přece docela dost. Lidská bytost toho víc nepotřebuje, kromě jídla, pití a střechy nad hlavou.“
Su Ťij vážně pochybuje o tom, že nedávné volby přiblížily Barmu k demokracii, jak vládnoucí klika tvrdí. Podmínky ke svobodné politické soutěži totiž v zemi stále neexistují. „Volby jsme bojkotovali ze tří hlavních důvodů: prvním bylo to, že jsme nechtěli podpořit ústavu z roku 2008, která obsahuje zásadní nedostatky a měla by se upravit. Zadruhé nemůžeme přijmout skutečnost, že výsledky posledních voleb z roku 1990, ve kterých naše strana zvítězila, byly zcela ignorovány. A zatřetí se odmítáme zříct našich kolegů, kteří jsou ve vězení. Nové volební zákony přitom stanovily, že osoby ve výkonu trestu - včetně politických vězňů - nemohou být členy registrovaných stran.“
S Čechy jako jedna rodina
Obrovský vděk pociťuje barmská disidentka vůči České republice, která podporuje nenásilný boj za demokracii v Barmě už od začátku 90. let. Velice si váží především Václava Havla, který ji v roce 1991 nominoval na Nobelovu cenu míru a rok co rok jí posílá pozvánky na pražskou konferenci Forum 2000, i když ví, že ze své vlasti nevycestuje, dokud nebude mít jistotu, že se bude moci vrátit. „Jsem si jista, že ta chvíle přijde. Jen nedokážu říct kdy. Tak ráda bych jela do Prahy a setkala se s českými přáteli, kteří při nás vždycky věrně stáli. Čechy a Barmánce, kteří léta usilují o demokracii, pojí velmi silné pouto. Mám skoro pocit, jako bychom byli jedna rodina. Kdykoli do Prahy jede nějaký barmský disident, připadá mi to, jako by jel na návštěvu ke strýčkovi, a ne do nějaké cizí země,“ dodává Su Ťij.
Barmánci k Su Ťij upínají veškeré naděje na lepší život. Zároveň ale vědí, že její znovunabytá svoboda nemusí mít dlouhého trvání.
