Jedním z největších ekologických problémů Číny je kontaminace vody. Průmyslový odpad a politika ekonomického rozvoje za každou cenu mohou za to, že je znečištěno až 60 procent podzemních zdrojů. Symbolem neschopnosti Číny se v tomto ohledu stalo jezero Tchaj.
Smočit se v jezeře Tchaj je jako ponořit se do kádě s chemikáliemi: Je plné rtuti, benzenu a arsenu, přitom je třetí největší zásobárnou sladké vody v Číně. Ekolog-samouk Wu Li-chung navzdory pronásledování tvrdošíjně sbírá vzorky a píše vládě. „Kolem jsou stovky chemiček, které do jezera vypouštějí zplodiny. V okolí stojí plno čerpadel na průmyslový odpad. Ten tudy teče přímo do vody. Jsou toho denně statisíce tun,“ říká.
Před deseti lety donutily toxické řasy miliony lidí v relativně bohaté části Číny najít náhradní zdroj pitné vody. Wu Li-chung vzburcoval média i Peking a dokonce dostal vyznamenání. Časem ale začal být nepohodlný majitelům továren a jejich spojencům v místní vládě. Vykonstruovali obvinění z pokusu o vydírání a Wu si odseděl tři roky. „Ve vazbě mě bili a pálili cigaretou. Zakázali mi, abych po propuštění o jezeru ještě někdy mluvil,“ komentuje jizvy na těle. Teď je volný, ale pod dozorem policie. Cestu k jeho domu hlídají kamery.
Úřady mezitím za vyčištění jezera utratily miliardy dolarů - bez valného výsledku. Podle Wua továrny falšují zprávy a úřady, které na ně mají dohlížet, jsou zkorumpované.
Na podzim s odchodem letních veder zápach jezera Tchaj a jeho podivná zelená barva obvykle vyvanou. Vzorky vody ale obsahují mnoho jedovatých látek, které způsobují rakovinu. Jezero se stalo symbolem neschopnosti Číny poradit si se závažnými ekologickými problémy. Svědčí o rozporuplném přístupu k životnímu prostředí. Pod tlakem veřejného hněvu vláda zavírá zastaralé ocelárny a přehodnocuje politiku ekonomického růstu za každou cenu. Místním vládám se ale zavírání továren a ztráta pracovních míst nezamlouvá. Velkou část příjmů provincií tvoří daně z průmyslu, většina z nich tak řeší problémy po svém a nebo vůbec.
