Káhira – Starý, silný muž, 30 let se každému, kdo alespoň trochu sledoval světové dění, vybavilo v souvislosti s Egyptem jeho jméno. Řeč je o Husním Mubarakovi, který prodělal mrtvici, museli ho oživovat, dva dny žil jen díky přístrojům, skoro zemřel. Nakonec se ale ukázalo, jak silný je - jeho odchod na druhý břeh se zastavil někde mezi životem a smrtí, a život zatím vítězí. Podobně jako on je i jeho země na křižovatce - nyní se ocitá někde mezi autokracií, což byl Mubarakův Egypt, a demokracií. Zdá se, že sám Mubarak bude ještě chvíli sledovat, jaký systém nakonec v jeho zemi zvítězí.
Husního Mubaraka vynesly do čela země hluboké sociální a ekonomické protesty, které o třicet let později způsobily i jeho tvrdý pád. Přesto jeho vládu charakterizuje nejspíše výraz „stabilita“ – ve vztahu k zahraničí i domácím odpůrcům.
Zastánce „politiky otevřených dveří“, ekonomické libelarizace a arabsko-izraelského usmíření byl dlouho pokládán za záruku alespoň částečného klidu na Blízkém východě. Už jenom doma v Egyptě ho to ovšem stálo značné úsilí. V této muslimské zemi Mubarak formálně zakázal veřejné shromáždění více než 5 lidí a tento výjimečný stav udržoval po celou dobu prezidentství. Neváhal tvrdě potlačit radikální islamisty i stoupence demokratizace – aby se oba protivníci poté spojili a donutili ho k odstoupení…
Zakí Mohammad, stoupenec exprezidenta Mubaraka:
„Udělal pro tuto zemi mnoho dobrého, neměli bychom na to zapomínat. Byl to voják, prošel mnoha tvrdými válkami, a mnohokrát nám pomohl.“
Jakkoliv si Mubarak i přes reformy vynucoval poslušnost vlastních obyvatel, o to více vynikala jeho rozvážnost v diplomatickém jednání. Body v mezinárodní politice sbíral snahou o smířlivý dialog mezi jednotlivými státy, největší výhrou se patrně stalo uzavření míru s Izraelem, což učinil jako první vůdce arabského státu. Jako jeden z úzkých spojenců USA byl zprostředkovatelem jednání mezi Palestinci, Syřany, Libanonci a právě Izraelem. Navzdory tomu, či spíše proto se stal terčem mnoha pokusů o atentát, které přežil.
Díky tomu se zároveň stal prvním z historicky tří egyptských prezidentů, který nezemřel jako hlava státu. Královský režim byl v Egyptě ukončen převratem v roce 1952 a od té doby vládl v Prezidentském paláci vždy příslušník armády – po vzoru starověkých předchůdců „na doživotí“. Jeden zemřel přirozenou smrtí, druhý podlehl právě atentátu.
Pokračovatel prezidentské tradice
Štěstí osudu Mubarak prokázal už v mladém věku, kdy se jakožto rodák z chudých poměrů nilské delty uchytil v armádě. V roce 1949 zakončil studia na egyptské vojenské akademii a obdobnou školu absolvoval o dekádu později také v Moskvě. Mezitím už stihl budovat vojenskou prestiž jako stíhací pilot. Jako jeden z prvních Egypťanů si třeba vyzkoušel řízení nadzvukových stíhaček.
Na začátku 70. let, kdy byl vrchním velitelem letectva, se stal egyptským hrdinou během Jomkipurské války v říjnu 1973 s Izraelem, kdy řídil úspěšnou ofenzivu leteckých sil. Již v dubnu 1975 si jej tehdejší prezident Anvar as-Sádát vybral za svého viceprezidenta. O nenávisti a odhodlanosti islámských radikálů se tehdy Mubarak na vlastní kůži přesvědčil poprvé – a skoro naposled. V říjnu 1981, kdy prezident Sádát v Káhiře podlehl atentátu, seděl Mubarak hned vedle něho, ale vyvázl živý a o osm dní později už stál v čele státu.
Ihned rázně skoncoval s politickým a ekonomickým chaosem, který v zemi po vládě prezidentů Gamála Abdan Násira a Sádáta panoval. Dal propustit politické vězně, povolil činnost politických stran a zahájil ekonomické reformy. V roce 2005 se v zemi konaly první pluralitní prezidentské volby - do té doby byl prezident volen v referendu.
Mubarakovi se do jisté míry podařilo eliminovat násilnosti ze strany radikálních islamistů, proti kterým neváhal tvrdě zakročit (paradoxem je, že sám byl v mládí členem fundamentalistického Muslimského bratrstva). V minulosti se též snažil bojovat proti korupci: V červenci 2002 bylo v největším protikorupčním procesu v zemi odsouzeno do vězení 31 osob, včetně několika bankéřů, podnikatelů a čtyř poslanců Mubarakovy vládnoucí Národní demokratické strany (NDP).
Mírotvůrce i autoritář
Mubarak vyvedl zemi z mezinárodní izolace. V roce 1989 bylo Egyptu obnoveno členství v Lize arabských států, které bylo pozastaveno po podpisu mírové smlouvy s Izraelem v roce 1979. Podařilo se rovněž normalizovat styky s Ruskem a zachovat dobré vztahy k USA. V době irácké agrese proti Kuvajtu v roce 1991 stál Egypt na straně zemí, jež bránily Kuvajt proti útočníkům, Mubarak ale nesouhlasil s americkým vpádem do Iráku v roce 2003. Časem se stal důležitým prostředníkem v izraelsko-palestinském konfliktu.
Mubarak se v reakci na hodnocení zvenčí spíše soustředil na potírání vnitřní opozice. Především členové Muslimského bratrstva byli často vězněni a kritika směřovaná od bojovníků za lidská práva byla pro Mubaraka takřka denní rutinou. V posledních letech ale pocítil silný tlak na demokratizaci státu, a to nejen z Egypta, ale hlavně ze Spojených států – svého tradičního spojence. Příliv vlny tzv. arabského jara tím v Egyptě dostal volnou cestu. Egyptský prezident sice povolil činnost politických stran a víc kandidátů v prezidentských volbách, hlasování ale různými způsoby dál manipuloval, což nakonec vyhnalo statisíce lidí do ulic.
Následovaly téměř třítýdenní protesty demonstrantů v Káhiře i jiných egyptských městech. Na přelomu ledna a února 2011 se Egypťané každý den shromažďovali a stěžovali si na stoupající ceny potravin, nedostatek pracovních míst a autoritářskou vládu. Žádali odstoupení Mubaraka i premiéra Ahmada Nazífa, rozpuštění parlamentu a vytvoření národní vlády. Mubarak zpočátku odpověděl nasazením vojenských jednotek, později ale přislíbil rozpuštění vlády a liberální reformy. 1. února poprvé připustil, že nebude kandidovat v nadcházejících volbách.
O několik dní později pod nátlakem demonstrantů i zahraničních státníků odstoupil a uchýlil se do letoviska Šarm aš-Šajch. Loni v březnu prodělal v Německu operaci žaludku a po návratu do Egypta se znovu ujal prezidentských povinností. Až do protestů se zprávy o jeho zdravotním stavu v egyptských sdělovacích prostředcích objevovaly sporadicky a pouze se souhlasem prezidentského paláce.
Čtyřiaosmdesátiletý Mubarak byl letos v červnu odsouzen na doživotí za podíl na vraždách demonstrantů.
Novodobé dějiny Egypta
1952 - Převratem byl svržen král Faruk a byla vyhlášena Egyptská republika. Hlavou státu se stal vůdce revoluce, plukovník Gamál Abd an-Násir.
1956 - Zestátnění Suezského kanálu v roce 1956 vedlo k vojenskému zákroku Izraele, Velké Británie a Francie a k tzv. Suezské krizi.
1967 - Egypt se účastní šestidenní války s Izraelem.
1970 - Po smrti Nassira se stal prezidentem jeho viceprezident Anvar as-Sádát.
1973 - Oblast kolem Suezského kanálu se stala dějištěm nových bojů mezi Izraelem a Egyptem (válka Jom Kippur).
1979 - Podpis mírové smlouvy s Izraelem.
1981 - Sádát je zavražděn a jeho nástupcem se stává Mubarak.
