Jeruzalém – Pokud do Česka v příštích letech znovu přijede izraelský premiér, bude to opět Benjamin Netanjahu. Izraelské volby minulý týden jej znovu vynesly do premiérského křesla. Sestavit vládní koalici ale bude extrémně těžké. Netanjahu bude možná muset vzít do svého „jestřábího“ týmu také „holubičí“ středolevé strany. Jediná jistota voleb tak zatím je, že nová vláda neslibuje mnoho nadějí na obnovení dialogu s Palestinci.
Výsledky izraelských voleb do Knessetu (parlamentu):
Nejvíce mandátů získal pravicový blok Likud-Izrael je náš domov (Likud-Bejtejnu). Má jich 31, což je o 11 méně, než obě strany měly v končícím 120členném zákonodárném sboru. Na druhém místě je s 19 křesly centristická formace Ješ Atid (Budoucnost existuje). Třetí místo s 15 mandáty patří Straně práce, ultraortodoxní Šas má 11 křesel, stejně jako sionistický Židovský domov. Strana Pohyb bývalé ministryně zahraničí Cipi Livniové skončila se šesti mandáty, její bývalá strana Vpřed, která byla vítězem minulých voleb, bude mít pouze dva poslance. Podstatných je ještě sedm křesel další ultraortodoxní strany UTJ (United Torah Judaism).
Jakmile pověřil izraelský prezident Šimon Peres předsedu vítězného bloku stran Likud-Bejtejnu Benjamina Netanjahua sestavením vlády, rozběhla se koaliční vyjednávání a Netanjahu prohlásil dvě věci. První je, že sestaví nejširší možnou koalici, která bude mít co nejsilnější mandát, a druhá, že vláda bude sestavena na pěti principech. Na bezpečnosti státu, fiskální zodpovědnosti vlády, politické zodpovědnosti usilující o dosažení skutečného míru, rovnoměrném rozložení sociální zátěže (daně, dávky atd.) a snížení životních nákladů a cen bydlení pro Izraelce.
A právě tyto principy budou největším jablkem sváru při vyjednávání, neboť na řadu klíčových otázek se jednotlivé strany dívají zcela odlišně. Nabízí se několik variant koalic, přičemž některé jsou stabilnější, ale s málo hlasy. Jiné jsou naopak labilnější kvůli zmíněné názorové různorodosti, ale mají zase velmi silný mandát.
Pokud by Netanjahu chtěl složit pouze pravicovou vládu ze stran Likud, Židovský domov, Šas a další, měl by ve 120členném Knessetu většinu, byť velmi těsnou, stojící na jednom hlasu. Podle Ireny Kalhousové z Pražského institutu bezpečnostních studií si je ale Netanjahu vědom mezinárodního a vnitřního tlaku, že je potřeba jednat s Palestinskou samosprávou, jinak bude Izrael izolován, a tak do této varianty nepůjde. Pravicové strany totiž nejsou nakloněny vzniku palestinského státu a zamrzlá mírová jednání jim vyhovují.
Profil Jaira Lapida
Jair Lapid je předsedou strany Ješ Atid, která vznikla teprve v roce 2012. Jeho strana překonala všechna očekávání, když v těchto parlamentních volbách získala devatenáct křesel a skončila tak za vítězným blokem Likud-Bejtejnu. Sám Lapid je Izraelcům velmi dobře znám, neboť dříve působil jako televizní hlasatel. Jeho strana je sice proti rozdělení Jeruzaléma, ale je ochotná oživit mírová jednání s Palestinci včetně jednání o samostatném palestinském státě. Dalším bodem programu je pak zrušení výjimek v oblasti sociálního zatížení ortodoxních židů, včetně výjimky neúčasti v izraelské armádě.
To na jednu stranu Netanjahuovi vyhovuje, protože koalicí s Ješ Atid bude moct tíhu mírových jednání maskovat za jejího předsedu Jaira Lapida. I zde je však zádrhel. Tradiční spojenci izraelského premiéra, ultraortodoxní strany Šas a UTJ, mezitím také vytvořily dvojblok a disponují tak 18 křesly, nesouhlasí s Lapidovým návrhem všeobecné povinné služby. Jinými slovy, ultraortodoxní židé by měli podle Lapida, nové hvězdy izraelské politiky, sloužit v armádě; nyní totiž mají výjimku.
I Židovský domov Naftaliho Benneta má s Lapidem zásadní ideologický rozpor, a to v otázce jednání o budoucím palestinském státě, který by byl pro Benneta „katastrofou“.
Aby toho nebylo málo, předseda strany Izrael náš domov a bývalý ministr zahraničí Avigdor Lieberman naznačuje, že by jeho strana mohla opustit blok s Likudem. Důvod? Lieberman dává najevo,že nechce být opomíjen při koaličních rozhovorech. Je si totiž vědom, že by všechna zajímavá ministerstva mohly „vyzobat“ Likud a Ješ Atid.
Tento fakt zas nahrává centristické straně Vpřed, jež má blízko jak k Likudu, tak i Ješ Atid. Ta má sice jen dvě křesla, ale v případě spojení s Ješ Atid a rozpadu bloku Likud-Bejtejnu by se rázem z Ješ Atidu a Vpřed stala nejsilnější frakce s jednadvaceti křesly. Nemluvě o tom, že Lapid sympatizuje i se stranou Pohyb bývalé ministryně zahraničí Cipi Livniové, která by přispěla dalšími šesti křesly. Pokud by totiž Lieberman opustil Netanjahua, tak by Likudu zbylo jen dvacet mandátů.
Netanjahu se také může rozhodnout pro spojenectví s centristy a levicí, což by mu sice dalo dostatečnou většinu, ale musel by se vzdát náboženských stran. Proti vůbec nejširší variantě, kdy by spojil pravicové strany s nenáboženskými levicovými a centristickými, pak hovoří fakt, že by tato velká koalice hledala obtížně styčné body pro svůj společný program. Netanjahu má však na sestavení vlády ještě více než měsíc čas.
Naděje pro Palestince? Podle Šádího Shanaáha žádné
Pro Palestince poslední volby nepřinášejí zlepšení a platí to i pro případ, že by vládu sestavovaly nenáboženské liberálnější strany. Jair Lapid, nová hvězda izraelské politiky a vůdce středové formace Ješ Atid - skončila druhá ve volbách -, jasně odmítl rozdělení Jeruzaléma. A to navzdory Američanům, EU a zbytku světa, kteří izraelské úsilí anektovat arabské části svatého města odsuzují. Výstavba židovských osad na okupovaných územích v očích Palestinců ostatně není záležitostí izraelské pravice, ale projekt započatý levicí, který má za cíl přeměnit geografii celého území natolik, že za několik let už nebude fyzicky možné palestinský stát vytvořit. Palestinci nevědí, zda je horší absence mírového procesu, nebo jeho oživení v duchu všech minulých jednání, během kterých židovské osady expandovaly, zatímco vyjednavači schůzovali.
Také se obávají, že Netanjahu nabídne světu laskavou a přitažlivou tvář Jaira Lapida, za kterou ale schová stejně nekompromisní, ne-li tvrdší izraelskou politiku, kterou vůči Palestincům vedl doposud. A ti izraelští Palestinci, kteří upřednostňují svoji ekonomickou a sociální situaci před péčí o situaci svých příbuzných na okupovaných územích, už ztratili víru, že by se jich jakákoli izraelská vláda zastala.
