Izrael / Pásmo Gazy - Lidé zde žijí v nekonečném seriálu arabsko-izraelského konfliktu a současná válka v Gaze je jen jednou jeho epizodou, a to navzdory stovkám mrtvých. Na nebezpečný život si už zvykli. Novinářům se tu pracuje na rozdíl od jiných konfliktních míst na světě dobře: „Průnik do přísně zakázané vojenské zóny znamená vyhubování od důstojníka,“ říká blízkovýchodní zpravodaj ČT Jakub Szántó. A jde zůstat v konfliktu neutrální? Na každou situaci je potřeba nemilosrdně aplikovat sadu absolutních (humanistických) hodnot: Nezabíjet, nekrást, neubližovat dětem…
Vzájemné obviňování z válečných zločinů a útoky na diplomatické úrovni asi nejsou žádnou novinkou. Jaká jsou ale specifika současného konfliktu ve srovnání s podobnými střety za posledních pět let?
Podle mého názoru jsou zcela identická. Krajně soustředěná mezinárodní pozornost zahraničních vlád z Východu i Západu, citlivých veřejných mínění i aktivních nevládních organizací činí z izraelsko-palestinského konfliktu jedno velké minové pole. Pravidla jsou daná, pozornost a citlivost vůči porušování humanitárního práva vyšší než kdekoliv na světě, mediální soustředěnost rovněž. Největší problém ale vidím v až neuvěřitelném zpolitizování jednoho každého kroku, který tu kterýkoliv z hráčů podnikne. Snaha vidět rozvětvené spiknutí za těmi nejpřirozenějšími rozhodnutími mě za dvacet let, která jsem zatím oblasti věnoval, nepřestává překvapovat.
Dá se odhadnout, zda se po této pozemní operaci nějak výrazně změní pohled spojenců na Izrael a jeho roli v oblasti? Existuje nějaká míra, kterou by musel Izrael překročit, aby ke změně jeho vnímání došlo?
Nemyslím si, že tento konflikt bude čímkoliv jiným než jen další epizodou v nekonečném seriálu arabsko-izraelského konfliktu. Bohužel, navzdory dalším stovkám mrtvých. Nedává smysl hledat kořeny konfliktu nebo nárok na území v hluboké historii. Je třeba pracovat s fakty tak, jak existují. V roce 1948 vznikl židovský stát Izrael, oproti mínění mnohých budovaný už od počátku sionismu v druhé polovině 19. století. Nikoliv na základě údajně špatného svědomí světa kvůli holocaustu (v takovém případě by vznikl v roce 1945, ne o tři roky později a uprostřed studené války). Vznikl ale také v rozporu s vůlí nejméně poloviny místních obyvatel, palestinských Arabů, kteří toužili po vzniku velkého arabského státu napříč dnešními hranicemi. Izrael v roce 1967 vyhrál další válku, v jejímž důsledku opanoval palestinské obyvatelstvo, a to opět zcela proti jeho vůli. A to se dodnes nezměnilo. Nic víc, nic míň.
Dnešní válku v Gaze zcela jednoznačně rozpoutal Hamas. Částečně z pochopitelných důvodů, částečně proto, že se snaží konfliktem opět rozpohybovat dění s tím, že by nový výsledek mohl pro něj být výhodnější (tváří v tvář Izraeli, ale taky Egyptu a Palestinské samosprávě). Tentokrát o konflikt Izrael nestál a celých pět dní se držel zpátky, když desítky raket terorizovaly jeho města. Jenže teď, po týdnu pozemní operace, je mrtvých Palestinců sedm set, a to je zkrátka hodně. Nicméně, ve výsledku nebudou izraelští spojenci jistě svůj názor měnit, podobně jako tradiční spojenci Hamasu.
Jak se žije novináři na místě, zažil jste nedávné boje na Ukrajině. Má novinář jednodušší postavení v Izraeli ohledně přístupu k informacím? Dostanete se všude, kam s kamerou chcete, nebo jsou místa, kam nikoho za žádných okolností nepustí?
V Izraeli a Palestině – možná kvůli malé rozloze území, možná kvůli rozšířenému kulturnímu rovnostářství, možná kvůli desetiletím masové přítomnosti médií – se žurnalistům pracuje velmi dobře. Průnik do přísně zakázané vojenské zóny znamená vyhubování od důstojníka. Tečka. Žádný výslech a zadržení jako třeba v Rusku nebo Egyptě. Pokrýval jsem konflikty v Libyi, Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Jižní Osetii, Egyptě, ale v Izraeli a Palestině byla práce vždy nejpřímější a styk s autoritami nejotevřenější. Ale ano, existují místa, kam není možné se dostat. Třeba jaderné zařízení Dimona nebo cvičiště palestinské prezidentské gardy. Jinak ale skoro všude.
Která strana konfliktu je k médiím vstřícnější. Nemáte někdy pocit, že by některá strana chtěla média zneužít k vlastní propagaci? Neustále se mluví o ovlivňování médií, jak je těžké zůstat nestranný a jde to vůbec?
Obě strany se snaží být vstřícné (tedy na Blízkém východě jich je většinou víc než dvě, jen palestinské oficiální strany jsou dvě), obě strany se snaží využít médií. Ale troufám si tvrdit, že tady zůstat neutrální je jednodušší. Ocituji skvělou poučku ex-ministra zahraničí Cyrila Svobody: Existuje sada absolutních (humanistických) hodnot, které jsou univerzálně rozšířené. Nezabíjet, nekrást, neubližovat dětem apod. A tyto hodnoty je třeba nemilosrdně aplikovat na každou situaci. Toť vše. Bombardovat gazánskou ulici, kde umírají děti? Nepřijatelné! Střílet rakety na města plná lidí? Nepřijatelné!
Jak se žije na místě, jak lidé vnímají to, co se děje. Už si zvykli na to, že žijí s raketami v zádech nebo se nyní jejich život radikálně změnil a prožívají to jinak než dřív?
Žije se tu dobře. Klid Izraelců i Palestinců tváří v tvář nebezpečným situacím je uklidňující. Ano, většina lidí si zvykla. Palestinci na ústrky a problémy, nemožnost rozhodovat ve velkém o svém osudu (kvůli izraelské okupaci i palestinskému vedení), bezpečnostní i hospodářské šikaně. Izraelci na pravidelné války (ta s Gazou je už třetí za pět a půl roku), teď nově i na běhání do bunkrů několikrát denně. Život se nikomu radikálně nezměnil, jen oproti relativně klidnému roku a půl (kromě egyptských politických otřesů a islamistickému povstání na Sinaji, loňských hrozeb syrskými chemickými zbraněmi, občasné střelbě z obou stran syrského konfliktu a vraždě tří izraelských studentů a odvetné vraždě arabského mladíka) se teď hrozba měření sil mezi Hamasem a Izraelem týká už nejen všech Palestinců v Gaze, ale kvůli doletu raket i skoro všech Izraelců.
