Bratislava - Osud 70 000 Židů, kteří byli za války vydáni do rukou vražedné nacistické mašinerie, představuje jednu z nejtemnějších kapitol moderní slovenské historie. Ještě předtím, než začali být v březnu 1942 odváženi do vyhlazovacích táborů, byli židovští občané ve své zemi vystaveni diskriminaci a připraveni o majetek. Smutným milníkem na této cestě byl takzvaný židovský kodex, jenž byl schválen před 70 lety, 9. září 1941.
První protižidovská opatření byla slovenskými orgány přijata už v dubnu 1939, tedy pouhý měsíc po vyhlášení nezávislosti země. Otázka dalšího postupu při řešení „židovské otázky“ však vyvolávala mezi vedoucími představiteli Slovenského štátu spory. Radikálové v čele s ministrem vnitra a vůdcem polovojenských Hlinkových gard Alexanderem Machem žádali razantní postup podle německého vzoru. Naproti tomu konzervativní křídlo, k němuž patřil prezident Jozef Tiso, chtělo jít cestou postupných kroků.
Zpočátku měli navrch stoupenci umírněnějšího postupu. I tak ale Židé čelili nejrůznějším diskriminačním opatřením, včetně ztráty části majetku v důsledku takzvané arizace. Situace se však výrazně zhoršila v létě roku 1940, kdy na jednání slovenských a německých představitelů v Salcburku nacisté podpořili stoupence radikální linie.
Změna v rovnováze sil se projevila už na podzim 1940, kdy byl přijat zákon, jenž dal vládě plnou moc k tomu, aby do roka vyřešila „židovskou otázku“. Centrální i místní orgány proto začaly chrlit stovky protižidovských vyhlášek, jejichž vrcholem bylo vládní nařízení schválené počátkem září 1941, známé jako židovský kodex.
Kodex měl předobraz v Norimberských zákonech
Nařízení o právním postavení Židů, jak se norma oficiálně jmenovala, jako by z oka vypadlo neblaze proslulým Norimberským zákonům. Židé a takzvaní míšenci byli nově definováni nikoliv na konfesijním, ale na rasovém principu. Byla jim odebrána většina politických práv, včetně práva vstupovat do politických stran a účastnit se voleb. Další ustanovení zasahovala do už tak omezených vlastnických práv Židů, oklešťovala svobodu pohybu i shromažďování a omezovala výkon některých povolání. Kodex se však netýkal jen veřejného života Židů. Mimo zákon byly postaveny sňatky izraelitů s nežidy a Židé měli napříště nosit viditelné znamení - žlutou hvězdu.
Zatímco v německém tisku vyvolal židovský kodex několik pochvalných reakcí, u slovenské veřejnosti vzbuzoval rozpaky. Proti normě protestoval i Vatikán, který ji označil za „otevřeně odporující katolickým principům“.
A poté následovaly deportace …
Takzvaná arizace židovských firem vedla spolu se zákazem výkonu některých profesí k tomu, že se desetitisíce slovenských Židů ocitly bez obživy. Vládní představitelé chtěli tuto situaci řešit přesunem Židů do ghett a pracovních táborů, což ovšem, jak se záhy ukázalo, bylo nad síly slovenských orgánů. Jako na zavolanou proto přišla nabídka z Berlína, který slíbil provést vysídlení slovenských Židů do zahraničí. Nebylo to ovšem zadarmo; za každého deportovaného Žida se Bratislava zavázala vyplatit Třetí říši takzvaný „osídlovací poplatek“ 500 marek.
Deportace Židů do táborů na okupovaném polském území začala v březnu 1942. Do skončení první vlny v říjnu téhož roku bylo ze Slovenska vyvezeno přibližně 58 000 osob. Radikálové, zejména ministr vnitra Mach a předseda vlády Vojtěch Tuka, naléhali, aby deportace pokračovaly až do „definitivního dořešení židovské otázky“. Vláda to však odmítla.
Druhá vlna deportací slovenských Židů proběhla na podzim 1944, kdy bylo Slovensko obsazeno německými jednotkami. Za oběť jí padlo kolem 13 000 osob, takže konce války se nakonec dožilo asi 10 000 slovenských Židů. Z těch, kteří byl odvezeni do koncentračních táborů, se jich zpět do vlasti vrátil jen zlomek.
Na místě kde byla kdysi bratislavská synagoga, kterou zbourali komunisté, stojí památník obětem holocaustu. V dnešní výroční den se tu ale žádné větší pietní akce nekonaly. Těch, kdo oslavují Tisův režim, je na Slovensku stále dost, válečnému zločinci Ďurčanskému nedávno v Rajci dokonce odhalili bustu - nepomohly ani protesty.
