Psychiatrická léčebna v Borodjance je domovem více než tří stovek pacientů. Ústav má za sebou měsíce, které se všednosti vymykaly. Ruská armáda totiž obec na počátku své obnovené invaze okupovala. Vzpomínky tam natáčela zpravodajka ČT Barbora Maxová.
Léčebna v tehdy okupované Borodjance zažívala těžké časy, ředitelka však pacienty neopustila
Horizont ČT24: Psychiatrická léčebna v Boroďance (zdroj: ČT24)
V den obnovené ruské invaze vedla Marina Ganickajová ústav teprve šest týdnů. Po boku svých pacientů zůstala. „Rozloučila jsem se s manželem i synem a dva měsíce jsem je neviděla ani jsem o nich neslyšela,“ vzpomíná.
Běžně se zde o pacienty stará více než dvousetčlenný personál. S Marinou zůstalo jen deset zaměstnanců, žádný z nich nebyl lékař. Pomáhat museli začít i pacienti. „Dělal jsem práci doktora, sestry, uklízečky. Všechno vlastníma rukama,“ říká hrdě pacient Igor.
Dny v krytu
Útočiště tu našlo sedmdesát dalších pacientů z jiného ústavu i civilisté z ostřelované Borodjanky. Léčebna má ve svých útrobách totiž pevný kryt. Nakonec se v komplexu tísnilo na osm set lidí.
Některé dny z krytu ani nevycházeli. Okolí léčebny se proměnilo v bojiště. Všichni přežívali bez elektřiny, tepla. Vodu nosili z nedalekého jezera. Život v blízkosti ruských jednotek přinesl informace a Marina se snažila tajně vše předávat ukrajinské straně. „My přibližně věděli, co se bude kdy dít. Že ve čtyři ráno poletí letadla a budou bombardovat a potom okolo desáté jely tanky.“
Ruští vojáci do sanatoria nikdy nevstoupili. Bránu ale rozrazili Kadyrovci. „Hledali, jestli neukrýváme zbraně nebo vojáky. Všechno prohledávali, vyrazili každé dveře,“ říká ředitelka.
Čekání na evakuaci
Pacienti a zaměstnanci léčebny čekali na evakuaci téměř tři týdny. Ruská armáda, která okupovala Borodjanku, je nechtěla pustit. Ředitelka ústavu tvrdí, že ruští vojáci komplex využívali jako lidský štít. Evakuační autobusy nakonec dorazily. Ne všichni se toho však dočkali. Zemřelo dvanáct lidí, hlavně kvůli nedostatku léků.
Opustit pacienty Marinu nikdy nenapadlo. „Když jsem šla za ležícími babičkami, brala jsem každou za ruku a ony plakaly. Vy jste neutekla? A já řekla: neutekla jsem a nikdy neuteču.“ Za toto hrdinství ji později vyznamenal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.
Klid ředitelku ústavu ani její pacienty však nečeká. Připravují se na evakuaci kvůli hrozbě exploze v Záporožské jaderné elektrárně. Marina ale doufá, že beznadějné chvíle už znovu nezažije.