Berlín - Německý básník a dramatik Friedrich Schiller nenachází klid ani více než 200 let po své smrti v roce 1805, kdy byly jeho ostatky uloženy do hromadného hrobu ve Výmaru. Vědci totiž chtějí vyřešit letitý spor o pravost jeho kosterních pozůstatků. Na Schillerovu lebku si nyní "posvítí" vědci s pomocí testů DNA. Kvůli srovnání museli z hrobů exhumovat i Schillerovo příbuzenstvo.
Pátrání po pravé Schillerově lebce si vynutilo otevření rodinného hrobu ve Stuttgartu. Na hřbitově ve čtvrti Fangelsbach počátkem března „ve vším klidu“ otevřeli hrob rodiny Schillerů, řekl mluvčí města podle deníku Die Welt. Další rodinný hrob byl v zájmu vědeckého bádání už loni otevřen na Starém hřbitově v Bonnu.
Projekt s názvem Šifra Friedricha Schillera iniciovaly kulturní výmarská nadace Klassik a televizní stanice MDR. Výsledkem bádání má být odpověď na otázku, kterou si vědci kladou už 180 let: Je Schillerova lebka uložená v knížecí hrobce ve Výmaru pravá?
Ve Stuttgartu vědce zajímaly ostatky nejstaršího básníkova syna Carla von Schillera, jeho ženy Mathildy a jejich syna, který se jmenoval jako dědeček Friedrich. „Kosti byly až po zuby v dobrém stavu,“ řekl šéf stuttgartského hřbitova Werner Koch. Ostatky budou koncem dubna znovu uloženy do hrobu, jenž bude zároveň restaurován.
Podle místního listu Stuttgarter Nachrichten však nadace Klassik a MDR nedostaly povolení k otevření hrobu v Gerlingenu poblíž Stuttgartu, kde byli pochováni otec a nejmladší sestra spisovatele. Klid mrtvých je nadřazen vědeckým účelům, zdůvodnil odmítnutí exhumace místní farář Wilfried Braun.
Ostatky Friedricha Schillera, jenž se narodil v roce 1759 v Marbachu nad Nekarem nedaleko Stuttgartu, byly v roce 1805 uloženy do hromadného hrobu pro vážené osobnosti ve Výmaru. Už 21 let po smrti byla údajná Schillerova lebka přemístěna do knížecí hrobky vedle Johanna Wolfganga Goetha. V roce 1911 se však našla v hromadném hrobě druhá lebka, která je přiřazována Schillerovi. Od té doby trvá spor o jejich pravost.
Schiller byl jedním z nejvýznamnějších představitelů německého romantismu a spolu s jeho současníkem Goethem patří mezi největší velikány klasické literatury. Je autorem známých dramat jako Loupežníci, Vilém Tel či Úklady a láska. V Čechách se odehrává jeho baladická trilogie o Valdštejnovi. Text balady Óda na radost je součástí slavné závěrečné věty Beethovenovy Deváté symfonie. Óda na radost je v instrumentálním provedení hymnou Evropské unie.
