Strana kurdských pracujících (PKK) ruší jednostranné příměří, které vyhlásila před tureckými parlamentními volbami. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan už ve středu oznámil, že hodlá pokračovat v útocích proti kurdským separatistům. Jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) získala většinu v parlamentu.
Turecká armáda se v červenci aktivně zapojila do bojů proti radikálům z Islámského státu, které začala bombardovat. Zaútočila také na pozice syrských Kurdů a bombardovala i pozice PKK v severním Iráku. Turecké síly zároveň provedly řadu razií v Turecku. PKK na nové nepřátelství začala odpovídat vlastními protiútoky, které v době předvolební kampaně jednostranně přerušila.
PKK usiluje o větší autonomii Kurdů na jihovýchodě Turecka od roku 1984. V bojích za tu dobu zahynulo na čtyřicet tisíc lidí. V roce 2012 začala mírová jednání s tureckým státem a až do začátku nynějších násilností konflikt prakticky ustal díky vyhlášenému příměří.
Skupina s leninsko-marxistickým ideovým pozadím vznikla v sedmdesátých letech minulého století. Proti turecké vládě začala útočit od roku 1984 a její hlavní cíl od té doby zůstává stále stejný: získat větší nezávislost na Ankaře. Prosazování si však vyžádalo krvavou cenu v podobě minimálně 40 tisíc obětí. Vrchol vzájemného konfliktu prozatím přišel v polovině 90. let, kdy byly zničeny stovky kurdských vesnic a preživší se rozutekli do větších měst, kde začali zakládat odbojové buňky.
Zatímco do 90. let organizace trvala na vytvoření vlastního státu, postupem času své požadavky zmírnila na vyšší autonomii v rámci tureckého státu. Její akceschopnost výrazně poznamenalo zatčení vůdce Abdullaha Öcalana v roce 1999, kdy byl uvězněn pro zradu.
V březnu 2013 Öcalan z vězení vyzval stoupence PKK, aby ustoupili od bojových plánů v Turecku. Tehdy došlo k částečnému příměří, které po dlouhou dobu vydrželo. Novou vlnu konfliktu spustil letošní červenec a letecké údery Turecka proti severoiráckým táborům PKK.
Krátce po Öcalanově zatčení představila PKK pětiletý plán jednostranného příměří a snažila se zlepšit svůj obraz v očích Turků. K tomu mělo posloužit i několikrát změněné jméno strany, nakonec se ale vrátila k původnímu názvu.
PKK žádá po Ankaře, aby mohla sama více promlouvat do politického dění v zemi a svobodně spravovat své území. Dlouhodobě také usiluje o propuštění svých vězněných členů. Turecko však se stranou odmítá vyjednávat a svolilo pouze k částečné amnestii.
Zhruba před 10 lety se PKK vrátila k vyhrocené kampani proti vládě a setrvala v ní až do tajné dohody z roku 2009, která umožnila příměří. Ve stejném roce však bylo ústavním soudem zakázáno do té doby hlavní politické uskupení Kurdů: Strana demokratické společnosti. Stovky kurdských aktivistů byly následně stíhány za teroristické činy. Bojové milice PKK se tak začaly více stahovat do svých enkláv v severním Iráku.
Tyto procesy dlouhodobě kritizovala Rada Evropy a lidskoprávní organizace včetně Amnesty International. Poukazují přitom na velmi vágní definici terorismu v rámci tureckých zákonů a v řadě případů i na nedostatek důkazů.
